Ananiáš a Safira

písně: 754, 757, 598, 684 (VP: 369, 691) 384, 604, 769
introit: Oz 6,6
1. čtení: Jr 38,4–16
kázání: Sk 4,32–5,11
poslání: Ř 12,16a–b

Milí bratři a sestry,
na příběh Ananiáše a Safiry jsem narazil víceméně náhodou, jak tak s dětmi na dobříšských hodinách náboženství procházíme povelikonoční biblické příběhy. Po dětech mám biblickou pro dospělé, tam jsme probírali příběh z prvního čtení – král Sidkijáš. Ty dva příběhy se mi potkaly ve společném poselství. Král Sidkijáš jako slaboch, který se snažil nějak to uhrát na všechny strany. S každým být tak nějak zadobře, aby ho všichni brali jako panovníka, který je na jejich straně – ale to se nedá, když jedna parta říká „bojuj“ a druhá: „vzdej se“. Tenhle motiv – být s každým zadobře, být vážen, ctěn a obdivován – ten vidím u Ananiáše a Safiry.

Trochu si probereme, o co vlastně šlo s těmi penězi, ale jde o to pochopit, že celá ta finanční stránka příběhu je jen služebná. Je to historická shoda okolností, že cosi vyhřezlo zrovna v té věci peněz. Na nás dnes bude se podívat, o co vlastně šlo. S penězi v našem sboru problémy nemáme, ale situace, kdy by satan ovládl naše srdce právě tak, jako se mu to podařilo u Ananiáše, ta nastat může. Situace, kdy se skrze sbor děje nějaké skutečně Boží dílo a my se na tom pokusíme nějak nekorektně přiživit. Ananiáš se Safirou vstoupili do jeruzalémského křesťanského sboru, kde fungovalo cosi, čemu se mimořádně špatně říká „prvokřesťanský komunismus“. …byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné… Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval.

Zní to neskutečně harmonicky – jako něco mezi kibucem, husitským Táborem a anarchistickou Valencií na začátku španělské občanské války. Jasně, že situace je složitější, než že bylo zrušeno soukromé vlastnictví a žilo se podle hesla „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!“ První křesťané se scházeli po domech, rozumíme z toho, že ne v těch prodaných. Zjevně ne všichni své domy prodávali. Někteří si je nechali, ale nabídli je jako prostor k setkávání. K pochopení příběhu o Ananiášovi a Safiře je důležité si připomenout Petrova slova, že ani ty dva opravdu nikdo nenutil nic prodávat. Byli by pořád stejně dobří křesťané, i kdyby si svůj pozemek ponechali. Byli by pořád stejně dobří křesťané, kdyby pozemek prodali a ponechali si peníze. Byli by pořád stejně dobří křesťané, kdyby pozemek prodali, přišli za Petrem a řekli, že kus z toho dávají na provoz sboru. Potud je ten pojem „prvokřesťanský komunismus“ zavádějící a nepřesný. Spíše podtrhněme pasáž „nikdo mezi nimi netrpěl nouzi“, protože to je ten podstatný prvek. Vzájemná solidarita neměla za cíl zrušení soukromého vlastnictví, ale odstranění nouze. Když bylo takovou nouzí hledání místa k setkání, někdo ze sboru nabídl svůj dům, jako dnes někdo nabídne svůj byt pro setkání modlitební skupinky.

My pak čteme o penězích „položených před apoštoly“, „apoštolům k nohám“. To jsou dost technické termíny, které bychom mohli do dnešní mluvy převést jako „poslali na účet sboru“. Z těchto „sborových peněz“ pak vznikl sociální fond. Jsme dávno před vznikem moderního sociální zabezpečení. Ta situace se nedá prostě překlopit do dneška, protože v naší zemi je naprosté minimum těch, kteří propadnou sítí sociálního systému. Tehdy ale byla spousta takových lidí, kteří žili odkázáni na milosrdenství druhých. S tímto vědomím jsou již sepisovány starozákonní apely na milosrdenství k „sirotkovi a vdově“, jakožto modelovém příkladu člověka odkázaného na druhé. Tak to chce Bůh, to je plnění Boží vůle, to je bohoslužba – když se pečuje o potřebné. Představitel jeruzalémského sboru Jakub ve svém listu píše (Jk 1,27): Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa. Potud ty vybrané peníze byly jakési „Boží peníze“ určené k projevům milosrdenství. Církev rozdávající potřebným byla zřetelnou prodlouženou Boží rukou. Tady někde koření Petrova argumentace „Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“.

Ananiáš a Safira z nějakého důvodu parazitovali na tomto Božím díle konaném skrze církev. Ten důvod nás dnes bude zajímat. Problém totiž nejsou peníze jako takové a v tomto případě dokonce ani ne vztah k penězům. Fakt, že si Ananiáš s manželkou dali nějaké peníze bokem, není nutné chápat jako projev nějaké hamižnosti. Dát si něco bokem, to udělat mohli. Takhle to očividně fungovalo, že nějaký takový Josef, kterého apoštolové nazvali Barnabáš – to znamená `syn útěchy´ – levita původem z Kypru, měl pole, prodal je, peníze přinesl a položil před apoštoly, ale to neznamená, že by byl od té chvíle i on závislý na sociálním systému jeruzalémského sboru. Že by dal všechno, co měl. Znovu si opakujme, že když nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné, vyjadřuje to jaksi myšlenkový svět. „Měli všechno společné“ není poučka ekonomická, ale psychologická. To podstatné ze „společného vlastnictví“ se odehrává v hlavách, v srdcích… a ne v peněženkách. Branická zkušenost vybírání peněz před lety na stavbu Evenu a nyní na rekonstrukci kostela by mohla na první pohled ukazovat, že my ananiášovský problém nemusíme řešit, ale je to přesně ten zádrhel, když problém Ananiáše a Safiry zredukujeme na vztah k penězům.

V této jednotlivosti jsou braničtí skutečně velmi příkladní křesťané. Peníze se sbíhaly a sbíhají, aniž bych zaznamenal nějakou potřebu někoho srovnávat se s druhými co do výše své obětavosti. Chvála Bohu tohle funguje krásně. Srovnávání se na více či méně obětavé není téma a přitom v tomto ohledu jsme na tom jako ti jeruzalémští. Náš sbor má veškeré příjmy pokryty skutečně jen z toho, co vybereme mezi sebou. A přece tento sbor netrpí nouzí a i do budoucnosti v této věci hledí optimisticky. Jenže Ananiáš a Safira mají problém tak říkajíc „sidkijášovský“. Sidkijáš je král, který chce být oblíbeným panovníkem svých dvořanů a tak je nechá lynčovat proroka Jeremjáše. Zároveň ale nechá Kúšijce Ebedmeleka Jeremjáše zachránit, sám si Jeremjáše na tajňačku pozve, při Hospodinu se zapřísahá, že Jeremjášovi nezkřiví vlas na hlavě – ale zároveň Jeremjáše nutí o tomto setkání lhát a tak ho zatahuje do toho svého světa hraní na všechny strany. Být oblíbený, být populární, být in, být tím, kdo má prst na tepu doby… to je problém Ananiáše a Safiry. Dostat se na pozici apoštolů dost dobře nemohli, ale v rámci sboru to v té době šlo přes finanční obětavost. Mimo kázání evangelia moc dalších aktivit v církvi nebylo, především to byla zmiňovaná charitativní péče.

Církev dokázala vzorově plnit Boží vůli i v tom, jak pokrýt chybějící sociální zabezpečení. Potud byli v jeruzalémském sboru ceněni ti, kteří se dokázali obětovat. V této situaci se manželský pár Ananiáše a Safiry smluví a sehrají scénku, ve které vypadají jako právě tak obětaví jako ten Josef, kterého apoštolové nazvali Barnabáš, levita původem z Kypru. Hleďte, hleďte – i Ananiáše a Safiru si Bůh používá k tomu, aby nikdo mezi námi netrpěl nouzi, i díky Ananiášovi a Safiře se může rozdávat každému, jak potřeboval, protože prodali svůj pozemek. Sbor je prodlouženou Boží rukou a ejhle – jedním, z prstíčků té prodlužené Boží ruky je tento manželský pár. Na téhle touze být těmi, co jsou vidět při práci na Božím díle – na té ďábel ulovil Ananiáše a Safiru.

Ovládl jejich srdce a dovedl je k pokrytectví a lhaní. Žel ve věci tehdy velice zásadní. Tam opravdu šlo o Boží dílo milosrdenství, které zachraňovalo lidské životy. Výčitky svědomí, které způsobily Ananiášovu a Safiřinu smrt (skutečně tam nikde není řeč o tom, že je potrestal Pán Bůh!), měly sílu právě v té závažnosti, která pro nás není úplně srozumitelná. Trochu mě uklidňuje, že asi nic dnes tak moc závažného – že by šlo o lidský život – není v církvi na pořadu dne a tak i když uděláme průšvih, tak neuděláme tak moc velký průšvih. Průšvih ale udělat můžeme. Když to tedy není zabezpečení života, pak otázkou tedy je, co je tím naším dílem. Co od církve a od našeho sboru Bůh očekává a v čem toto očekávání naplňujeme? V čem je náš sbor prodlouženou Boží rukou a my jednotlivými prsty této ruky.

Opět je možno se na aktivity našeho sboru podívat s oprávněnou hrdostí. Je toho spousta, co se tu děje! Můžu jet podle věku – od setkání maminek s malými dětmi, přes nedělní školu, dorosty, mládež, nedělní chvály, vánoční hra, stářež, modlitební skupinky,  společné čtení, kvízy, křesťanština, biblická hodina. Ale také tábory, vody, sborová dovolená, potravinová banka, doprava seniorů na bohoslužby a na biblickou, návštěvy nemocných, práce pro ukrajinské uprchlíky, Noc kostelů, Noc literatury, Pražské věže, kavárna po bohoslužbách, sborový časopis, koncerty vážné hudby a vůbec spousta práce s muzikou, práce na sborovém webu, facebooku i Rajčeti, práce na skalce, sekání trávníku, péče o květiny, naši výpomocní kazatelé slouží v jiných sborech… Je toho fakt velice mnoho, co se v tomto sboru děje a jsou to příležitosti pro setkání s Bohem, pro zvěstování evangelia, pro svědectví o naší víře… otevírání prostoru druhým pro navázání kontaktu s církví a následně i nalezení osobního vztahu s Bohem. Tohle po nás Bůh chce, to je úkol církve, úkol křesťanů.

Díky Bohu za každého, kdo se v té které věci angažuje. Kdo jí věnuje svůj čas, energii i ty peníze. Souběžně s tím tu ale visí ve vzduchu pokušení začít si na něčem takovém budovat svoji pozici. Sklouznout z pozice Josefa, kterého apoštolové nazvali Barnabáš, který měl pole, prodal je, peníze přinesl a položil před apoštoly a bylo to skvělé, protože mu šlo o Boží dílo, do pozice Ananiáše a Safiry, kteří položením peněz před apoštoly chtěli zvýšit svoji prestiž. V tomto riziku se ocitá každý, kdo se ve sboru nějak angažuje, nebo vůbec angažovat hodlá. Je fajn s klidným srdcem přijmout pochvalu, protože chválit i být pochválen je správné. Ale nedělat to pro pochvalu! Ananiášovi a Safiře šlo tak moc o ocenění, že byli ochotni kvůli pochvale i podvádět.

Hledejme si tedy svoji pozici. Zapojujme se do běžících činností a vymýšlejme nové. Hledejme si ty svoje aktivity, ve kterých se můžeme angažovat a přitom si stále opakujme, že hlavní je, aby z toho měl radost Pán Bůh. Aby to pomáhalo lidem kolem nás. Jakmile nás pak napadne, že je důležité i to, že jsme u té práce vidět my, že tím roste naše prestiž ve sboru, nechme si tam varovně zdvižený ukazováček. Je škoda, abychom svoje jinak dobré a chvályhodné dílo pro Boha i lidi tak říkajíc „kontaminovali“ nějakým takovým sobectvím.

Amen.