Velký pátek: Barabáš a my

písně: 130, 308 (1-7), 642, 510, 636, 273
introit: 1Pt 1,21
1. čtení: Iz 52,13-53,12
2. čtení: Mk 15,15
poslání: Žd 10,16-25

Milí bratři a sestry,

a je to. Konečně jsme to dokázali. Pán Ježíš došel na konec své první pozemské pouti.

Chytli jsme ho. Zbičovali. Poplivali. Donutili projít poslední kalvárií na Golgotu. Potupně jsme ho zabili.

V samotném odsouzení a vykonání rozsudku není nic moc vyjímečného. Tisíce zločinců zemřely stejně jako Pán Ježíš. Jen Pán Ježíš byl nevinný. Desítky, možná i stovky z ostatních odsouzenců na tom byly stejně, nevinně. Zastrčená provincie Judea, daleko od pozornosti aktuálního světa možná měla tuhle statistiku ještě horší. Kolik odsouzených umírá v pozdějších staletích a kolik z nich bez práva? Za první války? Za druhé? Ve věznicích a na popravištích zločinných režimů dvacátého století? Kdo by to počítal.

Pán Ježíš na Golgotě umírá, zamíchán do tohohle davu bezejmenných obětí.

Davu nespočitatelných obětí. Zamíchán mezi ostatní. Ničím a nijak jeho poprava nevybočuje. Cynik by dokázal říct, že umírá úplně obyčejně.

V téhle obyčejnosti – když na chvíli překročíme naši neochotu o smrti mluvit zrovna takhle – je ukryté obrovské tajemství. Obrovská síla. Pán Ježíš, tím že nevybočuje, umírá spolu s námi. Náš Bůh umírá spolu s námi. Stoupá si do jedné řady vedle mučených v Osvětimi, ponechaných napospas v Gulazích, v Katyni, v Severní Koreji, Guantanámu – těžko by se mi přestávalo jmenovat další a další místa. A nemusí jít jen o smrt. Všude na světě, kde se kdy dělo a děje násilí na bezbranných, nemohoucích se bránit, na ponižovaných, tam všude je s námi Pán Ježíš v jedné řadě. Nevybočuje. Vlastně nevím, jestli je v řadě on s námi, nebo už my s ním.

Ruku v ruce s touhle mocnou obyčejností, jde i neobyčejnost. Zděšení, které nás teď svazuje, bere dech a zatemňuje oči je obrovské. Přišel, aby nás spasil a my jsme ho zabili. Jen si vezměte tu syrovost holé věty – „Bůh už není“.

Umřel a sestoupil do pekel. Horko těžko se hledá síla k dalšímu nadechnutí.

Zlo zvítězilo. Na celé čáře zvítězilo. Zvítězilo tak, že na celém světě nastal tma.

Triumfální tma.

Tady to máte. Už nic nikdy nebude jako dřív.

Pohrdli jste Bohem, zde tedy přicházím já, Vaše zlo!

Prázdnota, která nás tu chvíli obklopuje, se zdá nekončící.

Takže i neobyčejnost Ježíšovi smrti je velmi silná a mocná.

Přišel, aby zemřel. Přišel, aby nás vykoupil. Aby nás vyvedl ze zajetí všeho zla.

Jednou provždy.

Obyčejná i neobyčejná je smrt našeho Pána, vykupitele, největšího ze zastánců, nejbližšího přítele. Když Pán Ježíš o třetí hodině otevře naposledy oči a volá k Bohu, znovu sestupuje mezi nás. Míchá se do obyčejného davu. Davu nás slabých a pochybujících. Nás, kteří tak často podléháme pocitu, že nás Pánbůh nevidí, že nás opustil. Eloi, Eloi, lema sabachtani? Proč jsi mě opustil, Bože můj?

Jak jinak to v tu chvíli může vypadat? Svět zahalený tmou. Bůh mlčí.

Není to tak. Nemlčí. Nikdy nemlčel. Nikdy neodešel.

Vždyť v té nejhorší hodince všech časů, co je člověk člověkem, Bůh mluví.

Setník, okupant, člen popravčí čety najednou vidí, jak se věci opravdu mají.

Bez nabádání, bez snahy následovat Pána Ježíše, bez chození po vodě a krmení tisíců jednou rybou, bez nedělky třikrát do měsíce nejmíň. Bez tohohle všeho setník najednou vidí. Nemocen jiného vydechne „Opravdu to byl Boží syn“. Takže je to tak. Je to potvrzené. Pán Bůh neodešel, nezmizel, nemlčí.

Obyčejné a neobyčejné.

Je snadné v okamžiku obyčejnosti ztrácet víru. Někdo mi zemře. Blízký, milovaný, úžasný.

A je po ruce to vysvětlení. Jak je možné, že ten takzvaně milosrdný Bůh tohle dopustí?

Co je zač, když mi tohle přivodil. Jako kdybychom očekávali namísto Pánaboha kalkulačku. Jako kdyby se dalo ve víře zavést účetnictví. Má dáti – dal. A jak nedal, tak není dost milosrdný. Tak není dost Bůh.

No, tyhle chladné kalkuly, které soudí podle zásluh. Které se dají koupit. Ty jsou staré jako lidstvo samo. Tohle hraní na Boha je vlastní nám lidem, nikoli Hospodinu.

Neobyčejný Hospodin, který za naši spásu obětuje svého syna. Který se nechává – nám nazvdory – usmířit. To je náš Bůh. Neúčtuje, nekupčí. Lépe řečeno nepřipouští kupčení. Neakceptuje kupčení. Až Ti bude nejhůř. Až se budeš potácet nad propastí.

Až budeš utopen ve vlastní tmě. Tehdy tu jsem. Tam kde jsem byl vždy.

Vezmu Tě za ruku, obejmu Tě, znovu pozvu ke stolu, k hostině.

Tomuto neobyčejnému Bohu jsem uvěřil. Tomuto neobyčejnému Bohu jsme uvěřili.

Jak do tohole všeho zapadá Barabáš? Zloděj a odsouzený vrah Barabáš?

Barabáš jehož místo na kříži zabral právě Pán Ježíš.

Jak nám do Velikonoční zvěsti zapadá rozhodně nevěřící Barabáš?

Ten Barabáš, kterého nechtěl Pilát propustit?

Jen si ho představte. Ještě včera losovali setníci o jeho oblečení. A dnes kráčí prázdným Jeruzalémem. Všichni jsou totiž na Golgotě. Co by to bylo za Pesach bez popravy, že jo. Barabáš se skorem jistě dost bojí. Včera byl na smrt odsouzený a dnes může jít prostředkem ulice. Byl by to teda nerozum se kdovíjak naparovat, ale může. Přemýšlí nad tím, co se to přihodilo. Nad městem pořád stojí tři kříže. A on přitom jde ulicí.

Nakonec to propuštěnému Barabášovi nedá a projde kalvárií až na Golgotu. Se sklopenýma očima, nenápadně tam jde. Aby ho snad nepoznali a nemysleli si třeba, že uprchl. A už tu stojí. Pod třemi kříži. Toho vlevo zná. Ten s ním kradl a loupil. I toho vpravo poznává. Za společné vraždění byli odsouzeni k tomuhle konci. Barabáš dobře ví, že jeho místo je uprostřed, mezi svými. Dobře ví, že tohle měla být jeho poslední hodinka. Možná i uznává, že to měla být po právu jeho poslední hodinka.

Kdo je tedy ten třetí muž. Ten muž, který je na Barabášově kříži.

Se sklopeným zrakem se Barabáš v duchu ptá, kdo je ten, který za mě umírá na kříži.

V Barabášovi tedy nacházíme prakticky prvního mezi lidmi s praktickou zkušeností s usmířením. Kdyby jeho místo na kříži nepatřilo Pánu Kristu, je tam teď on. Pán Ježíš svou smrtí smířil a naplnil zákon a Barabáš je tak osvobozen. Barabáš nevěřící. Pána Krista nenásledující. A přesto Barabáš zcela a cele chápající význam Ježíšovi smrti.

Bratři a sestry, to jsme my. To my stojíme pod třemi kříži. To my dobře víme, že ten jeden je náš. Pro nás vyhrazený. Že kudy jsme šli, tudy jsme se zasadili, aby o naše šaty strážní metali v los. Že to nás by bylo leckdy potřeba vzít holí po hlavě, když už ne rovnou bičem.

To my klopíme zraky k zemi, aby nás náhodou nebylo lze považovat za uprchlé zločince.

To my si v hrůze velkopáteční tmy světa naplno uvědomujeme, že to za nás umírá Pán Ježíš. To naše strašlivé činy usmiřuje před Božím zákonem.

A tak, když Pán Ježíš zvolá dokonáno jest, neberme to jako konec příběhu. Neberme to tak, že padla tma a zem praskla neboť Krista už není. Neboť sám Kristus říká, že ho Bůh otec opustil.

Ano, opravdu jest dokonáno. Úkol, který Pán Ježíš měl na zemi naplnit. Úkol svěřený Hospodinem. Úkol nad všechny úkoly světa. Tento úkol jest dokonán.

Země praskla. Smlouva byla uzavřena.

Z milosti Boží, nezasloužené a přeci darované – vykoupené nejdražší obětí – jsme Nové smlouvy účastni.

Velikonoční příběh tak pro nás není jen vyprávěním.

Je to náš život.

Jsme jeho přímými účastníky.

Jakýkoli stín nás v životě pronásleduje. Před čímkoli prcháme, nebo prchat potřebujeme.

Stín Ježíšova kříže nám znovu a znovu umožňuje najít bezpečí. Klid. Mír. Lásku.

Bůh nám dopomáhej, abychom svými kalváriemi vždy znovu a znovu došli až na Golgotu,

pod ten, již obsazený kříž, do jeho konejšivého a ochraňujícího stínu.

Amen.