Betlém, Egypt a Nazaret aneb 3 řešení problému podle svaté rodiny

písně: 626, 697, 700, 660, 644
introit: Ž 8
1. čtení: Oz 11,1–11
kázání: Mt 2,13–23
poslání: Gal 5,22–23a

Milí bratři a sestry,
čekají nás dnes tři naplněná proroctví. Ale – ono je to asi špatné slovo, „proroctví“. My si pod tím slovem představíme, že kdysi někdo něco řekl, že se to stane, pak se čeká – no a ono se to stane. Jenže evangelista není Nostradamus, Sybila či baba Vanga. Je to žid a vypráví příběhy, které souvisí s jinými příběhy. Spíše než jakékoliv prorokování je to pozvánka, abychom si ty příběhy propojovali. Bůh je pořád jeden a tentýž, a tak dávné příběhy souvisí se současnými a současné s budoucími.

Tam, kde Ozeáš zavzpomíná na egyptské zajetí, Jeremiáš na babylónské zajetí či evangelista na Ježíšův domovský Nazaret, tak napořád to budou pozvánky do příběhů dávných i s dávnými nějak souvisejících. To co se událo na betlémských pastvinách, má hluboké souvislosti s tím, co se dělo tisíciletí předtím – a proto to má souvislost i s tím, co se děje po tisíciletích, tedy v naší současnosti. Ty příběhy mají promluvit k nám tady a teď.

V rámci příběhu evangelia se ocitáme nejprve v Betlémě. Oproti klasickému zobrazení, jak ho můžeme vidět snad na všech betlémcích, se tři králové a pastýři vzájemně nepotkali. Už to, že mudrci od východu navštěvují Svatou rodinu „v domě“ by nás mělo upozornit, že již uplynul nějaký čas od situace, kdy se nenašlo místo pod střechou“ a Marie rodila svého prvorozeného syna.

Slyšeli jsme, jak se příběh vyvíjel dál. Na pokyn ve snu se mudrci odebírají domů jinudy a rozzuřený Herodes následně nechává vybít všechny malé chlapečky v Betlémě. Časový prostoj mezi odchodem mudrců a Herodovým zjištěním, že žádné přesnější údaje o nově narozeném králi nezíská, ale umožnil Svaté rodině útěk do egyptského exilu.

Svatá rodina zůstává v rámci Římské říše, tedy v civilizované oblasti, ale mimo dosah vlády jeruzalémského panovníka. Snad bychom to mohli velmi vzdáleně přirovnat k situaci v Evropské unii, kdy některé záležitosti jsou plně v kompetenci národních vlád. Asi jako když přesunete sídlo firmy na Kypr a už na vás český berňák nemůže.

Egypt byla v této situaci vlastně dost logické řešení. Má v historii Božího lidu vpravdě tisíciletou tradici. Jakkoliv se do Egypta „sestupuje“ – a za tím geografickým popisem je skryt i jasný podtext náboženský! – tak už od dob Abrahamových byl Egypt záchranou v době nouze, v době pronásledování. Izraelci putovali pouští 40 let, ale když z Izraele prostě půjdete podél Středozemního moře, tak jste u dnešního Suezského průplavu pěšky za 14 dní. Pak přihoďte ještě týden a jste v Alexandrii. Po staletí intelektuální pupek světa – známe pojem „Alexandrijská knihovna“. Tady tvořila v Ježíšově době židovská komunita dvě třetiny obyvatelstva a byla to komunita tak významná, že darovala někdy tak sto dvě stě let před Ježíšovým narozením světu řecký překlad Starého zákona zvaný Septuaginta. To byl standard, se kterým pracoval apoštol Pavel a na kterém vyrůstala celá křesťanská misie mezi židy mimo Palestinu. Dodnes se využívá v některých pravoslavných církvích.

Josef, Marie a malý Ježíšek tak odchází do egyptského exilu a jdou ve šlépějích předchůdců dávných i nedávných, ale co především – jdou ke svým. V Egyptě naleznou souvěrce, synagogu, společenství – a tím snadněji práci. I zde by příběhu asi lépe porozuměli třeba Američané než my, protože to, čemu se říká „pracovní mobilita“ je u nás velmi slabé. Odstěhovat se do jiného města kvůli práci – to dělávají faráři. Ale jinak se to v Česku moc nedělá. Tehdy to ale dost běžné bylo.

Nás ale dočasný egyptsky exil Svaté rodiny přivádí k prvnímu starozákonnímu citátu: Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ V našem chápání bychom to popsali spíš jako „ohlas ozeášovského motivu“, než jako „Ozeášovo naplněné proroctví“. Čtenář se má rozvzpomenout na jeden z těch mnoha egyptských exilů v dějinách Božího lidu. Na ten nejdramatičtější, totiž za časů Mojžíšových. To je příběh pro židy tak notoricky známý, že okamžitě začnou naskakovat další a další podrobnosti. Vždyť přece ten Mojžíš byl kdysi také malé miminko ohrožené na životě odporným krutovládcem! Faraón nechával izraelské chlapce házet do Nilu! A ten Mojžíš nakonec vlastně také byl „z rodu královského“, protože Bůh to zařídil tak, že vyrostl na farónově dvoře. A pak se Mojžíš stal pastýřem ovcí – a Pán Ježíš řekne: „Já jsem dobrý pastýř!“ (J 10,11) A tenhle Mojžíš pak také řekl, že Bůh jednou povolá zrovna takového proroka, jako byl on (Dt 18,15). No a my čteme v evangeliu (J 6,14n), že když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ – a Pán Ježíš naprosto přesně pochopil, co by teď chtěli: šéfa, jako byl Mojžíš, který je povede do bitev s nepřáteli, a všechno vyhrajou! Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám. Prostě jim utekl. Našlo by se mnohem více mojžíšovských motivů. Ale hlavě se za tím tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ skrývá motiv Božího odpuštění. Vždyť jsme toho Ozeáše slyšeli v prvním čtení! Bůh se přiznává k tomu, že ten svůj lid má prostě neskutečně rád. Což bych se tě, Efrajime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat? Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému planoucímu hněvu, protože jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí. Ejhle – najednou za smutným příběhem o exilu malého Ježíše prozní nadějná zvěst o Boží lásce a odpuštění, které světu právě on dá poznat.

Mezitím ale dochází v Betlémě k masakru. V dějinách světa, ba dokonce i v dějinách samotné Herodovy vlády, ovšem nejde o něco, co by zaujalo historiky. Badatelé odhadují, že mohlo jít maximálně o tak dvě desítky dětí, které v rámci povraždění všech chlapců v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců, přišly o život. Pro Matouše je ale zásadnější rozpoznání dalšího „naplněného proroctví“, ale my už víme, že jde víc o jakýsi ohlas, který má spíš rozehrát motivy k přemýšlení. Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: „Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.“ V masakru betlémských dětí se najednou objeví pramáti Božího lidu, Jákobova osudem těžce zkoušená žena Ráchel, pohřbená kousek od Betléma. Už tím Jeremiášem je zmíněna jako reprezentantka ztrápených matek Božího lidu. Pro Matouše zásadním motivem je ale 31. kapitola Jeremiášova proroctví, kde prorok oznamuje Boží milost. Snaží se potěšit ztrápené izraelské matky plačící nad odvlečenými do Babylónie tím, že Bůh svůj lid neopustí. Tragédie dobytého Jeruzaléma, vypáleného chrámu a deportovaného obyvatelstva není poslední slovo v dějinách! I do zdánlivé beznaděje promluví Bůh a všechno bude dobré.

Právě tak herdovská tyranie, která našla tak viditelný projev v povražděných dětech v Betlémě, bude překonána Ježíšem Kristem a jeho vzkříšením z mrtvých. V naší církvi se „mláďátka“ jako svátek 28. prosince moc nepřipomínají, ale nezapomínejme, že Betlémská kaple se jmenovala „Betlémská“ právě kvůli této události. Jeden ze sponzorů stavby, nějaký měšťan Kříž, věnoval nově vzniklé kapli ostatek (dozajista falešný, ale nechť) – kost dítěte z Betléma. Motiv betlémských neviňátek a tohoto ostatku pak najdeme i v Husových kázáních. Bude to dodnes důležitý odkaz na nevinného Krista, který svojí smrtí a vzkříšením otevře cestu k životu všem nespravedlivě zabitým, pronásledovaným, utlačovaným.

Ale je tam i ten Jeremiáš – oni ti odvlečení židé, pro které je v Ráma slyšet hlas, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není – to nejsou nespravedlivě pronásledovaní! Babylónské zajetí je Boží trest! A přece tady má už teď zároveň zaznít prorocký výhled k tomu, že i těm spravedlivě potrestaným nakonec jejich trest skončí a přijde Boží ospravedlnění.

Třetím prorockým ohlasem je pak městečko Nazaret. A usadil se v městě zvaném Nazaret – aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský. Tady je už zcela zřetelně vidět, jak málo jde evangelistovi o nějaká „naplňování proroctví“ v našem dnešním chápání, tedy že kdysi někdo něco řekl, že se to stane, pak se čeká – no a ono se to stane. Evangelista je žid a vypráví příběhy, které souvisí s jinými příběhy – a v rámci těch příběhů si hraje se slovy. Tady je to hebrejské necer, či aramejské ncra, česky výhonek. Nazaret je na jedné straně zapadákov, kde si lišky dávají dobrou noc, ale zároveň to je „Výhonkov“ – a ejhle, čtenář se celý zatetelí, jak že to dopadlo, když Herodes nadělal v Davidově Betlémě strašnou paseku v rodokmenu. Z (rodo)kmenů zbyly po vyvraždění mužských potomků jen osekané pařezy. Ale navzdory všem zamřeným životům tam jeden výhonek zůstal. I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. (Iz 11,1) Jíšaj byl otcem krále Davida, takže tu bude nějaký davidovec, ale tenhle bude ne jen tak ledasjaký. Tenhle z Nazareta, výhonek z Výhonkova, bude úplně super, protože bude naplněn Božím Duchem a přinese spravedlnost a mír pro celý svět.

Matoušovo vánoční evangelium zní na první poslech krutě a syrově – emigrace, vraždění a nakonec život někde v „Horní Dolní“. Ale napořád je to evangelium, radostná zvěst.

Emigrace v sobě nese ohlasy mojžíšovského vysvobození z otroctví. V Ježíši přijde vysvobození z otroctví hříchu

Herodovo vraždění v sobě nese ohlasy Jeremiášova potěšování ztrápených jeruzalémských žen a pro nás potěšující zvěst o tom, že ani smrt už nebude mít poslední slovo.

Nazaretská periférie, kde bude malý Ježíšek vyrůstat, k nám může promluvit už tady a teď: I ty největší věci vyrostly z malých začátků. To nevadí, že jsme bezvýznamní, slabí, malí, hloupí, chudí či jací jiní v očích světa pominutelní. Právě takto nenápadně v tomto světě rozjíždí své dílo Bůh a tam, kde žijeme podle jeho vůle, tak i ve svých životech můžeme očekávat dobré ovoce Božího Ducha.

Pán Ježíš nám dává vysvobození z hříchu a ze smrti a již tomto světě život, který má smysl.

Amen.