Boží hod velikonoční: Ježíš byl vzkříšen!

písně: 341; 350; 346; 308 (8-15); 331; 443
introit: J 1,14
1. čtení: Lk 24,1-12
2. čtení: J 14,6
poslání: Ef 2,4-8

Moji milí, bratři a sestry, vážení hosté,

smysl těch slov je obsažen v celém Ježíšově příběhu. Velikonoční neděle to jenom podtrhuje. Je to tato neděle, neděle, kdy si zpřítomňujeme vzkříšení Ježíše Krista, našeho Pána, kterého jsme věrou přijali do svých životů.

Jeho vzkříšení je reálné. Ale není doložitelné takovým způsobem, aby se o něm daly psát reportáže v novinách, aby se na jeho detailech mohli pást autoři hledající zisk, aby se dalo fotografovat – jak kdysi výstižně řekl profesor Josef Bohumil Souček.

Velikonoce jsou svátky víry. Víry, že život žitý v pravdě nekončí na kříži, ale končí mocným vítězstvím. Je to víra, které nás vtahuje z moci smrti do Boží slávy. Do slávy toho ukřižovaného, beránka zbitého, který sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých a sedí na pravici Boha Otce Všemohoucího.

Proč ale potřebujeme víru? Proč Hospodin nevydá nějaký dekret, který by všechno, co se stalo, přesně, jasně a srozumitelně doložil? Proč třeba krvavými písmy nenapíše na celá nebesa Ježíš je Mesiáš? Aby to každý viděl, aby nikdo nemusel pochybovat.

Proč odpovědí na naše modlitby není kus papíru, který slétne shůry, na který neviditelná ruka píše odpověď? Jako na tu destičku, co se jí říká whiteboard, na kterou učitel píše, a studentovi se na počítači objevují slova psaná rukou, aniž by tu ruku viděl.

Pokusím se odpovědět. Bůh nás postavil do tohoto světa jako bytosti, které se rozhodují, které za sebe nesou odpovědnost. Hospodin stvořil člověka k obrazu svému. Respektuje naši svobodu. Respektuje naše rozhodnutí. Nenutí. Ano, občas klepe na dveře.

Člověk má obrovskou schopnost všechno zpochybnit. Je tady ďábel, otec lži. Který našeptává, jak to či ono zpotvořit, využít pro svůj prospěch.

Hospodin přece nemůže svoji slávu, svoji velebnost, předhodit lidskému plemeni, aby si s ní pohrávalo. Když si to uvědomíme, tak pochopíme, proč pro proroky nebyl představitelný jiný příchod Hospodina než v děsu, moci a hrůze.

V člověku se ale proti tomu pořád ozývá taková myšlenka, že by to těm, kteří jsou na jeho straně, mohl nějak ulehčit. No jo, ale zkuste to vymyslet, jak. Jak to udělat, abychom zůstali svobodní, a přesto dostávali instrukce. Udělej tohle, udělej tamto, nakloň se doleva, pohlédni mu do očí, udělej krok dozadu.

Že by takhle k nám Hospodin soustavně mluvil? To by fakt nešlo. Že by nás soustavně ochraňoval a zbavil tak svobody ty druhé, co nám ubližují? Ani to by nešlo.

Přesto ale platí, že Bůh k nám mluví. Nebo, možná lépe řečeno: stává se, že zaslechneme Boží hlas. Můžeme odpovědět. Což chce kus odvahy. Protože ta odpověď ze strany člověka nedává moc smysl, a vlastně není ani možná, bez ochoty k proměně, bez připravenosti odložit iluzorní představu, že budu mít vše ve svém životě pořád pod kontrolou.

Hospodin mluví ke každému jinak. Bůh se slitovává, nad kým se slitovává. Řečeno slovy dnešní doby: na Boží slitování neexistuje algoritmus. Kdyby existoval, byl by z tohoto světa. Hospodin není z tohoto světa.

Zkusím to říci ještě jinak. Obrazně. Hospodin má informační kanály, kterými zjevuje pravdy, jež nejsou z tohoto světa. A protože nejsou z tohoto světa, tak se jich prostředky tohoto světa nemůžeme zmocnit. Můžeme se jim ale otevřít.

———–

Můžeme skoro jako před očima vidět, jak ženy, Marie a Magdaléna, přicházejí k hrobu, vedeny láskou a náchylností ke svému Mistru. Už vzdaly naději, že skrze něj povstane v Izraeli říše dobra. Už nedoufají, že někdy zažijí tu blaženost, kterou pociťovaly v jeho blízkosti. Ale přesto jsou vděčné. Že tolik dostaly, že mohly s ním být. Vědí o tom, jak je Ježíš proměnil. A tak jdou, smutné, zahanbené, s rozbolavělým srdcem.

V hrobu najdou anděla, a ten s nimi mluví. V tom jsou všechna evangelia zajedno. Tedy skoro zajedno. Podle Janova evangelia šla k hrobu Maria Magdaléna sama, našla hrob prázdný a šla to říci Šimonu Petrovi. Teprve po tom, co s ním mluvila, spatřila anděly. A to až před hrobem.

Podle Marka ženy o andělovi nikomu nic neřekly. Píše „Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a děs. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.“ A to navzdory tomu, že jim anděl říká „Nebojte se.“

K učedníkům jde Marie Magdaléna podle Marka až poté, co se jí po setkání s andělem zjevil Ježíš. O tomto zjevení ví i Jan a Matouš.

Svědectví o Ježíšově vzkříšení je rozostřené. Nefotografovatelné. A přesto pravdivé.

Když Petr uslyšel svědectví žen, tak se běží podívat, co se to děje. Žádný anděl už tam není. Jenom prázdný hrob. Prázdný hrob v jeho očích jistě potvrzoval svědectví žen, dosvědčoval vzkříšení našeho Pána. Ale je to něco jiného než rozmluva s andělem. Petr však uvěřil. Hned či později? Nevíme.

U Lukáše však čteme, že se Pán Petrovi ukázal, zjevil, dříve než ostatním učedníkům.

Svědectví o kontaktu vzkříšeného Ježíš s učedníky je v evangeliích zaznamenáno vícero. Přijdou ale až po nějaké době. Jako kdyby Kristus věděl, že je potřeba nejdříve jejich srdce pootevřít, připravit. Skrze svědectví žen. Skrze svědectví Kleofáše o cestě do Emauz. Skrze svědectví Šimona Petra.

Jakoby bylo potřeba, aby na takové setkání učedníci byli již nastaveni. Aby je neodsunuli jako přelud, aby je vzali bytostně vážně. O tom, že takový přístup byl nutný, svědčí i závěr Matoušova evangelia. Je překvapivě stručný. O apoštolech, kteří uviděli Ježíše, podle mnoha svědectví zcela jasně a nezpochybnitelně, o těchto apoštolech se praví „Spatřili ho a klaněli se mu, ale někteří pochybovali.“

A my jsme na tom stejně. Víra je vždycky zápas. Vybojovat ho, znamená se rozhodnout pro cestu za Kristem. Za tím, který je cesta, pravda a život.

Pravda, ta tady vystupuje v dvojí roli. Pokud nejsme pravdiví, tak se na té cestě neudržíme. Je lépe nastoupit znovu na start než se tvářit jako král silnic a přitom se válet ve škarpě.

Na té cestě se setkáváme s Boží pravdou. Nebo, možná lépe řečeno, Duch Svatý nás do takové pravdy uvádí. Tato formulace to všechno vystihuje. Někomu ale může znít příliš církevnicky. O jakou pravdu jde? Co to je to uvádění? Podívejme se znovu do velikonočního příběhu učedníků.

Zásadní krok je si uvědomit, že jde o pravdu o mně a pravdu pro mne. Petr byl připraven více než jiní, protože skrze své zapírání pravdu o sobě již poznal. Věděl, že potřebuje zachránit. A ti ostatní potřebovali připravit skrze svědectví jiných, aby věděli, že je nečeká setkání s přeludem, který by snad měli nezaujatě popsat nebo se ho děsit, ale s Mesiášem, který je zachraňuje, uvádí ze smrti do života.

Pravda je to, co je jisté, o co se můžeme opřít. Tak je to slovo zde míněno.

Život. Vzkříšení je o životě, který nekončí smrtí. Závratná představa, jdoucí za hranice možností našeho chápání. Velikonoce jsou čas, kdy se této skutečnosti, obrazu, příběhu, svědectví máme otevřít. Dát prostor Duchu Svatému, aby v nás pracoval.

Skrze oblak svědků k nám zní slova.

„Kristus vstal z mrtvých! Opravdu vstal z mrtvých!“

„Christus resurrexit! Resurrexit vere!“

„Христóсъ воскрéсе! Воистину воскресе!“

(„Christos voskrese! Voistinu voskrese!“)

Amen.