Boží moc v nás

písně: 135, 334, 343, 589, 585, 609
introit: Ž 111
1. čtení: Dan 5
kázání: Mk 16,17–20
poslání: Ř 8,31–39

Bratři a sestry,

příběhy proroka Daniele a jeho tří přátel jsou plné zázračného Božího konání. Jeden vedle druhého nabízejí nepřehlédnutelné ukázky Boží moci, navíc se týkají krále a vysokých hodnostářů. Přesto historici Boží působení zpravidla přehlížejí. Je příliš obtížně uchopitelné.

Věřit v zázraky je těžké.

První důvod, proč je to těžké, je přímočarý. Zázraky ze své podstaty dráždí rozum. Nechceme je přijmout, protože popírají přírodní zákonitosti, na které jsme zvyklí. Kdyby to nedělaly, neříkali bychom jim zázraky.

Taková zdrženlivost vůči zázrakům je v zásadě zdravá. Děti dokážou uvěřit, že se autíčku přes noc samo spravilo ulomené kolečko, a že se v šuplíku vždy kouzelně objeví čisté ponožky. Jiní zase považují každou nemoc za Boží trest a každý úspěch v práci za požehnání. Taková víra, která je převlečenou naivitou nebo obyčejnou pověrčivostí, která nerozlišuje zázračné od nepochopeného, pravou podstatu Božího působení zastírá a nepomáhá uchopit. Když Izraelci obětovali němým modlám a měli dojem, že se jim pak daří lépe, tedy přisuzovali náhodným přírodním jevům status nadpřirozeného působení, byl to znak úpadku jejich víry.

Když se to naopak s touto zdrženlivostí přežene, je výsledkem skálopevné přesvědčení, že se nemůže odehrát nic než to, co vyplývá z obvyklých přírodních zákonů. Takové přetrvá i tváří v tvář jakkoli významné nadpřirozené zkušenosti, vlastní či zprostředkované. My jsme ale poznali osobního Boha. A tento Bůh není jen geniální hodinář, který na počátku věků ten budík vesmíru pečlivě sestrojil a natáhl, aby miliardy let sám běžel. Má o nás osobní zájem, natolik, že navíc do tohoto světa vstupuje a pro náš prospěch v něm působí.

Zmíněné obtíže kolem zázraků nepovažuji tady a teď za zásadní, aspoň ne pro nás jako věřící lidi. Dokážeme připustit, že Bůh má moc zasahovat do světa nadpřirozeným způsobem. Zároveň dokážeme odlišit (nebo tak nějak tušíme, že se máme učit odlišovat), jaké smýšlení patří do hodiny chemie a jaké do života víry.

Přesto se domnívám, že jsme víře v zázraky něco dlužni. A ta potíž, která ze zázraků dělá těžko stravitelné sousto, není v tom, že bychom nevěřili, že se můžou teoreticky stát – ale ve víře, že se skutečně budou dít.

Dnešní příběh nechť je nám příkladem. Mene Tekel. „Tvé kralování bylo ukončeno, byl jsi zvážen a shledán lehkým.“ Bůh předpovídá a skrze svého věrného proroka oznamuje potrestání zpupného a rouhavého krále – to je parádní projev Božské prozřetelnosti a moci. To je ten Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, který na sobě nenechá štípat dříví, který spravedlivě trestá za svatokrádež. Jenže zatímco snad dokážeme uvěřit událostem tohoto příběhu, dokážeme uvěřit tomu, že se něco podobného přihodí dnes? Proč se jen takové zázraky nedějí mnohem častěji?

Naše představa spravedlnosti není stejná, jako má Bůh. Jsme často moc rychlí k trestání i k odměňování. A jindy třeba zase moc zdráhaví. „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův.“ (Iz 55,8) Místo rozčarování nad tím, proč Bůh nezasahuje víc, bychom mnohdy spíš měli uznat Boží svrchovanost, že prostě nevíme, zda je Boží zásah na místě. Jako mládenci v ohnivé peci, kteří uznali, že jsou v Božích rukou a on je úplně stejně zachránit může jako nemusí.

Je ale v Bibli také značné množství případů, kdy se na nadpřirozenou Boží moc skutečně dá spolehnout. Když staří manželé Abraham a Sára slyšeli, že budou mít syna, Sára se zasmála – ale bylo to Boží zaslíbení a podle něj se také stalo. Když Izraelci po dobu 40 let netrpěli hladem ani žízní na poušti – to byla poctivá lekce, že na Boha je spolehnutí. Stejně jako když Gedeónovi Bůh slíbil, že s hrstkou bojovníků porazí midjánskou přesilu.

Společným rysem těchto zaslíbení je, že naplňují Boží záměr. Bůh chce, aby z Abrahama vzešlo potomstvo – a Abraham Boha poslouchá. Bůh chce, aby Izraelci putovali a nakonec doputovali do zaslíbené země – a dá jim k tomu, co potřebují. Bůh chce, aby Midjánci byli poraženi a Izrael zvítězil – a zvolí pro ten účel Gedeóna a tři stovky věrných. V případě Mene Tekel se domnívám, že Bůh chtěl Židům mezi Babyloňany ukazovat, že je stále tentýž všemohoucí Hospodin a že i tato jejich národní zkušenost je součástí jeho plánu.

Jde o Boží záměr – Boží záměr, který je o nás, nebo ještě spíš pro nás. On nás zahrnuje do svých plánů, ne jako pasivní diváky, ani jako loutky, ale jako děti, které jejich Otec miluje a vychovává.

Hlavní čtení je také zaslíbením. „Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí- li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ Tady se nejedná o zázraky typu „moc by se mi líbilo,kdyby Bůh zapůsobil, možná se to stane, možná ne.“ Tady jde o zázrak, se kterým lze počítat, o očekávatelné průvodní jevy víry v Krista. Stále není pochyb, že ta zázračná moc je od Boha, ale (tak, jak text čtu) tato znamení jsou žádoucí součástí života v Kristu. Ano, každý má jiné obdarování a nemusí každý mít „superschopnost“ imunity vůči jedům, každý mluvit novými jazyky, každý být léčitel. Ale nic to nemění na tom, že skrze nás Bůh chce konat i nadpřirozenými způsoby.

Ochrana před jedy jistě není k tomu, abychom se mohli věnovat experimentální gastronomii, a léčitelství není k tomu, aby zanikla medicínská studia. Zázraky musí sloužit účelu, pro který Bůh nadpřirozenou moc lidem svěřuje. Při příležitosti svého možná nejpodivnějšího zázraku – prokletí fíkovníku – Ježíš hovoří o tom, že kdo nebude pochybovat, ten bude moci poroučet horám, aby se vrhaly do moře. (Mk 11,21-23) Přitom nemáme zdokumentováno, že by Ježíš hory do moře skutečně vrhal. Domnívám se tedy, že i ten, kterému byla dána od Otce veškerá moc, s ní – dle našich malověrných lidských měřítek – velice šetřil.

Ježíš celým svým životem zosobňoval poslušnost Bohu. A podstata té poslušnosti, to „tvoje, ne moje, vůle se staň,“ nás opět vede k tomu, že i veškerá moc daná od Boha musí směřovat k naplňování té jeho vůle. V kontextu zázraků to dokonale vystihují Ježíšova slova Petrovi během zatčení: „[Či] myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů? Ale jak by se potom splnila Písma, že to tak musí být?“ (Mt 26,53-54)

Odevzdání se Bohu a jeho vůli je pro náš život kvalitativní změna – proto Ježíš neváhá použít pojem „znovuzrození“. Zůstáváme občany světa, a zároveň se stáváme občany Božího království, kde platí jiná pravidla, jiné hodnoty, a těm musí mnohdy hodnoty světa ustoupit. A zatímco stále podléháme přírodním zákonům tohoto světa, v Božím království se může stát, že ty zase budou muset ustoupit Boží vůli.

A aby se tak nejen mohlo teoreticky dít, ale opravdu dělo, musíme se toho aktivně účastnit my. Ježíšovo „dejte vy jim jíst“ nám připomíná, že my jsme ti, skrze které má Bůh v úmyslu konat. Prosme tedy o Svatého Ducha, aby nás naplňoval a proměňoval, a až pro nás bude mít nějaké povolání, mějme jistotu, že nám k jeho vykonávání dá i veškerou potřebnou moc.

Amen.