Boží pedagogika podle listu Židům

písně: 215, 636, 500, 703, 177, 686
introit: Ž 127,2
1. čtení Mk 4,35-41
2. čtení Žd 12,5-11
3. čtení Fp 4,4-7

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o Boží pedagogice. Jan Amos Komenský by z nás měl jistě radost, jeho „Všenáprava“, kterou při společném čtení probíráme, se právě pedagogice, výchově, věnuje především. Uvidíme, jak se Komenský opírá o Bibli a ten přečtený oddílek je pro něj zřetelně inspirativní pro základní pedagogické východisko: žák se dobrovolně a s radostí podvolí svému učiteli a přijme jeho (byť někdy krušné!) učitelské metody, když se s učitelem ztotožní na společném cíli. Komenský ten cíl nazve „lidskost“ a rozumějme tomu tak, že škola má napomáhat tomu, že dosáhneme dokonalé podoby lidství. Staneme se lidmi, jakým nás chce mít Bůh.

Komenský nemá jiný cíl, než autor epištoly Židům! Slovy dávného katechismu: 1. otázka: „K čemu jsme na světě?“ A odpověď: „Abychom v poslušnosti Bohu dobře žili a tak věčné blaženosti došli.“ Metoda a cíl. Metodou je poslušnost, cílem je nebeský život. Raději říkám „nebeský život“ než „život v nebi“, protože něco z té nebeské věčné blaženosti můžeme zažívat už tady na zemi. Jestliže se ztotožníme s Bohem na tomto cíli, pak přijmeme i metody, které k němu vedou. Byť se nám někdy zdají krušné.

Pojďme se tedy dnes zamyslet nad tím, jak nás vychovává Bůh. Zamyslet se nad těmi metodami i cílem. Je to potřeba, protože jsme na tom stejně jako adresáti listu Židům: „Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny?“ Nu – dost možná jsme zapomněli, že Bůh nás povzbuzuje jako svoje děti tím, že nás nenechá růst jako dříví v lese a moudrý Šalomoun to zapsal v knize Přísloví (3,11-12): Neodvrhuj, můj synu, Hospodinovo kárání, neprotiv se jeho domlouvání. Vždyť Hospodin domlouvá tomu, koho miluje, jako otec synu, v němž nalezl zalíbení.

Hospodin domlouvá… Aby to nebylo tak mírné, tak autor lehce pozmění Šalomouna a v intenci tehdejších výchovných metod říká, že Bůh „švihá každého, koho přijímá za syna“. Šalomoun by ovšem pokýval hlavou s tím, že to se nevylučuje. Známe jeho přísloví: Nepřipravuj chlapce o trest! Nezemře, když mu nabiješ holí. Nabiješ mu holí a jeho život vysvobodíš od podsvětí. (Př 23,13-14) Právě tady se učil Komenský, když psal svoji Vekou didaktiku, kde jasně zakazuje trestat za neznalost, ale „škola bez kázně, mlýn bez vody.“ Jednoznačně tělesné tresty schvaluje za „bezbožnost, vzdorovitost a zatvrzelou zlomyslnost, pýchu a zpupnost“. V tu chvíli si spolu s Šalomounem řekne, že kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas (Př 13,24) a vězí-li v srdci chlapce pošetilost, trestající hůl ji od něho vzdálí (Př 22,15). Jako na táboře, kde se dělají dřepy ne za to, že se dítě nenaučilo morseovku, ale deset dřepů za každé sprosté slovo nemine ani dítě, ani vedoucího. (Však jsem se něco nadřepoval…)

Káznit se nemá proto, „že někdo zhřešil,“ zdůrazňuje Komenský, „nýbrž proto, aby později už nehřešil.“ To je ten „výhled k cíli“. Cíl je dobrý, a když žák jede na jedné vlně s učitelem, tak ví, že ten cíl je dobrý. Kázněný žák má i v okamžiku, kdy je trestán poznávat otcovskou lásku učitele, která ho k tomu cíli vede a protože to holt v tu chvíli jinak nejde, tak holt formou z lásky uděleného trestu.

Tady by šlo ocitovat dialog učitele a ředitele ze slavného Cimrmanova Vyšetřování ztráty třídní knihy, kdy ředitel oslovuje shromážděnou třídu: „…člověk s vámi jedná jako otec a vy si toho nevážíte. Vždyť já vás mám rád!!! Proč myslíte, že tady na vás řvu?!“ Načež pan učitel moudře vykládá slova pana ředitele: „Nezneužívejte dobrého srdce pana ředitele. Jste přece rozumní chlapci!“ Jistě – Komenský by již pozdvihl obočí nad tím, že ředitel pokračuje slovy: „Rozumní chlapci! Toto jsou rozumní chlapci!? Vždyť je to tu jeden vedle druhého…“ Nu nechme Cimrmana i Komenského a vraťme se k epištole Židům.

Z ní se nám potvrzuje, že výchova, byť není vychovávanému v tu chvíli příjemná, je správná. Jak praví moudrý Sírachovec (30,1-2): Kdo miluje svého syna, má na něho stále připraveny důtky, aby z něj měl nakonec radost. Kdo kárá svého syna, bude mít z něho prospěch a mezi známými se jím bude chlubit. Výchova je projev odpovědného rodičovství, toho, že se rodič ke svému dítěti hlásí jako ke svému. Až bych viděl ten varovně zdvižený ukazováček, když kraličtí překládají 8. verš: Pakli jste bez kázně, kteréžto všickni synové účastni jsou, tedy jste cizoložňata, a ne synové.

Bůh nás vychovává, příjemné to nebývá – ale potřebujeme vychovávat a ve svých lepších chvílích si to i přiznáváme. Vzpomeňme na píseň číslo 500, která byla vyznáním lidské slabosti. Člověk by jakože tak nějak i chtěl, ale hřích je mu příliš milý a věci, které se vůbec neměly stát, tak byly příliš krásné, než aby jich člověk dokázal byť jen litovat. Tolik dobrých rozhodnutí polepšit se vyšlo nazmar, až je člověku trapné se za tu samou věc už zase modlit. V okamžicích požehnání je tak snadné na Boha zapomenout, a když se objeví nějaké starosti, potíže – opět je tak snadné být zcela hluchý k tomu, když Bůh napomíná tresty a dopustí smutek. Zapomenout na to, že za prožívaným trápením může být Boží pedagogika, která nám chce pomoci. Jako každý trest v tu chvíli krušná, ale snažící se nás dovést k dobrému cíli. Chápeme, že Ježíšovi učedníci měli strach z té bouře a z toho, že zahynou, ale i to byl okamžik, kdy se měli něco naučit. Pán Ježíš jim vytýká, že ani poté, co viděli jeho moc a zažili velké věci, tak nemají víru, která by je přes toto trápení a ohrožení nějak převedla, budí ho a čekají, že to on nějak vyřeší. Vyřeší to. Má je rád a přijme, že nejsou ještě tak duchovně vyspělí a ještě to potřebují.

Nejsme jiní, než byli učedníci. I my zhusta potřebujeme posilu a vedení od Boha, abychom tu jeho ruku poznávali. Abychom ji poznávali, když nám dává, co je potřeba, i když nám bere, co v našem životě přebývá. I to jsme už zpívali… No – není to vlastně zas tak radostné. Zvláště v tu chvíli se to dokonce jeví jako velmi krušné. Je to zase nějaká taková bouře, ale tentokrát se všechno bouří v nás, když si člověk uvědomí, že by měl něco nechat (v obrazném slova smyslu) umřít. Že by se ve svém životě měl definitivně rozloučit s něčím, co je sice příjemné, ale nemá smysl si zakrývat, že je to hřích. Jenže takhle ale Boží pedagogika funguje, a jestliže tedy už v něčem konkrétním poznáme, že Bůh lépe než my ví, co k němu vede blíž a co v našem životě přebývá či naopak schází, pak je potřeba se této Boží pedagogice urychleně podřídit. Jinak zůstaneme ve tmě a popaseme to ráno, které chce vstoupit do našich životů.

Hezky se to zpívá v písničce s chytlavou melodií a dobře napsaným textem. Ale znovu, znovu, znovu – když dojde na lámání chleba, nic příjemného to není. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná… slyšeli jsme v hlavním čtení. Z té formulace čiší subjektivita pohledu, který můžeme chápat, ale není dostatečným důvodem pro to nenechat se vychovávat – protože je tu dobrý cíl. Boží výchova tu je (v. 10 a 11) …k užitku, abychom dostali podíl na Boží svatosti…, když nám Boží výchova vydá pokojné ovoce spravedlnosti.

Získáme pokojné ovoce spravedlnosti a díky němu budeme mít podíl na Boží svatosti. Jeden složitější pojem než druhý, ale zkusme tomu přijít na kloub. Za těmi složitými slovy se ukrývá něco moc důležitého, co vám už v tomhle světě může dát cennou osobní zkušenost. Prožil jsem to a stojí to zato.

Pokojné ovoce spravedlnosti – spravedlnost, tedy správný vztah s Bohem a jeho řády, což přinese pokoj. Cílem je pokoj. Spokojenost. To není malý cíl a už vůbec ne špatný! Co chtít víc, než v bouřích a zmatcích tohoto světa najít pokoj. Zatímco ostatní vyšilují nad nebezpečím, které jim ohrožuje jejich dosavadní jistoty, hroutí se z černých prognóz pro nebližší hodiny, dny, týdny, měsíce či roky – a vy se večer svalíte do peřin a pokojně usnete spánkem spravedlivého, tedy toho, který ví, že přes všechny bouřky je svět stále ještě v Božích rukou a Hospodin zná cestu spravedlivých, jak říká již 1. žalm.

Takovýto pokoj je ovocem spravedlnosti. Tedy v myšlenkovém světě Bible života podle Boží vůle. To je ještě ten 1. žalm, kde „spravedlivý“ je popsán jako ten, hledá Boží vůli, přemýšlí nad ní a vyvaruje se rad svévolníků, hříšníků a posměvačů. Spravedlivý člověk, to je takový, který žije podle Boží vůle všude tam, kde ji poznává. Dělá to, co by dělat měl a když zjistí, že by něco dělat neměl, tak s tím přestane. Byť by mu to bylo v tu chvíli příjemné! Člověk v biblickém slova smyslu „spravedlivý“ se dokáže vzdát něčeho, co by mu v tu chvíli bylo příjemné, ale ví, že to je špatné. Dokáže se třeba vzdát pomsty. Dokáže se vzdát touhy po posledním slovu za každou cenu. Dokáže se vzdát touhy po něčem, co mu nepatří – jedno celé přikázání je jen o tom, že člověk nebude dychtit po ženě svého bližního, po domě svého bližního, po jeho poli, po jeho otroku, po jeho otrokyni, po jeho býku, po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří jeho bližnímu. Když se člověk dokáže vzdát touhy po něčem špatném, nalezne pokoj.

Jasně, že to není jednoduché! Jasně, že něco takového se člověk vlastně celý život učí a v dalších a dalších jednotlivostech, jak tak v životě přichází, znovu a znovu přemáhá sám sebe. Ale když se tak jeden dokáže něčeho špatného vzdát už ne v trucu, ale se smířením, tak potom právě v tom darovaném pokoji zjistí, že to bylo k jeho dobru.

Vzdání se něčeho ovšem může být velice bolestivé duševně i tělesně. A nejspíš bude. Je na to hezké literární zpracování v C. S. Lewisově Velkém rozvodu. Jakýsi muž přichází z pekla na kraj nebe a má na rameni červenou ještěrku, se kterou si průběžně povídá. Anděl mu říká, že jestli chce dál, je třeba tu ještěrku zabít. Ve svých lepších chvílích onen člověk věděl, že ho ta ještěrka ničí, ale vlastně mu je s ní příjemně. A teď je to buď, anebo. Je mu jasné, že s ní do nebe nemůže. Rád by v nebi zůstal – ale volba je jen mezi „v nebi bez ještěrky“, nebo „s ještěrkou v pekle.“

Je na každém z nás, co si představíme pod onou červenou ještěrkou, která v Lewisově podání představuje chlípnost. Ale je možno si tam dát alkohol (když už někteří suší únor), hazard, porno, počítačové hry, sociální sítě, workholismus či naopak prokrastinaci… To všechno se může být tou naší červenou ještěrkou, se kterou je nám vlastně dobře, byť si ve svých lepších chvílích uvědomujeme, že tudy cesta nevede. Že nám to narušuje vztahy s druhými, rozbíjí rodiny, překáží v práci. Že nám samotným je jasné, že to je blbě. Podrobnosti si přečtěte ve Velkém rozvodu, pro tuto chvíli stačí dodat, že zrovna tahle část příběhu dopadne dobře. Onen muž se vzdá své chlípnosti a získá právě to pokojné ovoce spravedlnosti, ba dokonce získá víc, než čekal. Získá podíl na Boží svatosti, získá prožitek něčeho, co není z tohoto světa, ale už v tomto světě se to tu a tam dá zažít. Prožitek toho až euforického pokoje, o kterém mluvil Pán Ježíš, když řekl: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí! (J 14,27) V tu chvíli aspoň na okamžik prostě víte, že se před vámi otevřela naprosto nečekaná cesta a ať vede kamkoliv, bude to dobré.

To je – aspoň věřím, že to je – záblesk Božího pohledu na svět, kdy to aspoň na chvilku všechno dává smysl. Podíl na Boží svatosti. Podíl na Boží jinakosti. Podíl na něčem, co není z tohoto světa, ale v tomto světě se to dá tu a tam zažít. Okamžik, kdy je člověk spokojen s tím co má a neželí toho, co nemá, protože ví, že to nejen nepotřebuje, ale že by mu to ani neprospělo a takhle je mu dobře.

Tím se stane člověkem, jakého chce mít Bůh – šťastným, protože našel Boží pokoj.

Amen.