Buďte mi svědky

písně: 96, 610, 178, 681, 510, 189, 623
introit: Ž 96,2–4
1. čtení: Sk 1,1–14
2. čtení: 1Pt 3,13–18a
poslání: 2Tim 1,7–8a

Milí bratři a sestry,
bude to dnes o misii. O tom, že ji určitě máme dělat, protože (na rozdíl od sociální práce, volnočasových aktivit, církevního školství atd.) tohle je výsostný úkol církve. Kdy misii nebudeme dělat my, křesťané, tak ji nebude dělat nikdo. Zároveň si ale ukážeme, že tu jsou tři možné pohledy na to, jak misie vypadá. Přirozeně vznikly a dodnes jdou vedle sebe. Nový zákon vzniká v průběhu několika desítek let a postihuje život tří křesťanských generací. Každá z nich si na otázku „jak dělat misii“ odpověděla jinak. Ty tři způsoby se vzájemně nevylučují. Do značné míry se v církvi dokonce překrývají, takže spíš každému sedne něco jiného a v různé situaci se víc hodí ten či onen.

Nejstarší generací je Ježíšovo společenství a činnost křesťanů krátce po Velikonocích. Život naplněný misií v tom nejvlastnějším slova smyslu. Pán Ježíš již za svého života posílá nejprve svých dvanáct a (Lk 10,1) potom určil Pán ještě sedmdesát jiných a poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít. Církev jako volné společenství nezávislých putujících misionářů. Proud, který znovu a znovu v dějinách ožíval a ožívá. Valdenští, Františkáni, jednota bratrská… ohlasy vidím až kdesi u rozdávání videokazet s filmem Ježíš v 90. letech. Dědictví první křesťanské generace, která nezakládala sbory, nestavěla kostely. Úkol zní: Budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. Poslední slova, která Pán Ježíš učedníkům řekl. Jakási Ježíšova poslední vůle, „kšaft“. „Kšaftem Páně“ je, abychom světu svědčili o něm. Jak pochopit tato slova? Nic si nebrat na cestu ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze ani dvoje šaty… vydali se na cestu, chodili od vesnice k vesnici, přinášeli všude radostnou zvěst… (Lk 9,2n)

Nový zákon ale popisuje, jak po Letnicích v Jeruzalémě křesťané neopustili vše a nevydali se jako jednotlivci či dvojice na misijní pouť. Pod vedením Jakuba vznikl sbor. Založit sbor, to je něco, co by putující misionáře ani nenapadlo. Ale jak šel čas a ke Kristu se hlásilo stále víc lidí, najednou bylo celkem samozřejmé, že tito křesťané se chtěli scházet i mezi sebou. Nejen v Jeruzalémě, ale postupně v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země vznikají křesťanské sbory. To už se přesouváme z éry putujících kazatelů do doby, kterou máme asi nejvíc spojenou s působením apoštola Pavla. Pár let se Pavel v Antiochii učil sbor vést a spravovat a pak byl vyslán na misijní cestu, aby takovéto sbory zakládal jinde. Ustavil v nich vedení a stanovil pravidla fungování. Pár týdnů, měsíců či let pobyl v daném městě a po odchodu vypomáhal ještě dopisy.

Se vznikem sborů se objevuje úplně nový typ misijního působení. Pořád platí Ježíšův kšaft …budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. Jen už kvůli tomu není třeba někam putovat jako misionář. V každém větším městě se někde v domácnosti se místní křesťané pravidelně schází. Tím, co má misijní dopad, to už nejsou jednotliví putující misionáři, ale funkční společenství, které se pravidelně schází. Tato společenství se snažila působit misijně. Zvát lidi do kostela. Ty, kteří bydlí vedle nás. Sousedy, příbuzné, známé…

Tohle se docela určitě dělo, protože apoštol Pavel zcela samozřejmě počítá s tím, že do shromáždění přichází lidé z vnějšku (1Kor 14,24) a dožaduje se toho, aby to, co se ve sboru děje, bylo těmto lidem z vnějšku srozumitelné. Nelze ty lidi přehlížet, tedy jet si dál ve svých vyjetých kolejích. Konkrétně v Korintě to třeba znamenalo opustit oblíbené projevy zbožnosti a zavedený řád bohoslužeb, ale dělat to, co bude srozumitelné těm novým. Apoštol Pavel důrazně varuje, že když tomu ti nově příchozí nebudou rozumět, tak si o křesťanech pomyslí, že jsou to blázni a už nikdy nepřijdou.

Teď už se pomalu přesouváme do třetí generace. V první byl křesťan tu a tam někdo divný, kdo přišel do vsi, něco povídal a zase šel dál. V druhé generaci byli křesťané nějaká divná parta divných lidí, co se schází za městem nebo u někoho doma. Třetí generace, to už je doba, kdy křesťan je nějaký divný soused odvedle. Počet křesťanů roste a už se pohybuje v řádech procent. Téměř každý o nějakém tom sousedovi známém či příbuzném tuší, že to asi bude křesťan. Nastupuje třetí generace křesťanů, jak nám ji popisují nejmladší knihy Nového zákona sepsané někdy kolem roku 80 po Kristu. 50 let po Velikonocích už z očitých svědků žije maličko. Křesťanská církev je nepatrnou, ale již nepřehlédnutelnou součástí tehdejší společnosti. Ta se na křesťany dívá se směsicí pohrdání a obav. Z pohledu tehdejších běžných obyvatel Římské říše jsou křesťané tak trochu blázni, kteří by ale s tou svojí pověrou možná mohli být i nebezpeční. Tu a tam se objeví výbuchy pronásledování, ale není nijak systematické a spíš než o násilí se jedná o pohrdlivé posměšky. Co si má počít křesťan, když vidí společnost v takovémto stavu? Co má dělat, aby v takovéto společnosti byl svědkem Ježíšovi v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země?!

Tuhle situaci odráží 1. list Petrův. Kolem nás je většinový svět nekřesťanů, který vnímá křesťanskou jinakost. Udržuje si od církve odstup, je v tom trocha strachu z té jinakosti. Je přirozené jinakost vnímat jako ohrožení a na ohrožení se snadno reaguje agresí. Jak žít v takovém světě jako křesťan? Jak plnit ten základní a na nikoho jiného nedelegovatelný úkol církve – být Kristovým svědkem – když to ze strany lidí kolem nás vyvolává posměšky, pohrdání a někdy i agresivitu?

Autor listu křesťanům v takovémto nepřátelsky naladěném světě vysvětluje, že předně má jejich utrpení smysl před Bohem. Neodplácet zlým za zlé – tak se choval Pán Ježíš! Jestliže jsme schopni přijmout urážky a neurážet, neodplácet stejnou mincí, nedávat na hrubý pytel hrubou záplatu – tak už tím jsme v Božích očích svědky Kristovými. I kdyby to těm zlým lidem kolem nás nakonec nedošlo, stojí to zato. To je první důležitá informace pro každého následovníka Kristova! Pokud se setkáte se zlobou pro svoji víru, tak je to znamení, že jste na dobré cestě a pokud na tuto cizí zlobu neodpovíte svojí zlobou, tak je to znamení, že po té dobré cestě jdete. I za dobré jednání může přijít špatná reakce, protože kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. I když budete horlit pro dobro, může být, že i pro takto spravedlivý život budete trpět. Přijměte toto utrpení jako blahoslavenství. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli Pánu Ježíši. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích… (Mt 5,10n) Tuto perspektivu Ježíšova Kázání na hoře vidíme i v 1. listu Petrově. Přijaté utrpení pro pravdu není prohra, ale znamení, že jdeme dobrým směrem.

Základ ovšem je, aby křesťany nebylo z čeho obvinit. Ta věta „Je přece lépe, abyste trpěli za dobré jednání, bude-li to snad vůle Boží, než za zlé činy!“ nám v první řadě říká, že nemáme konat zlé činy, ale dobré, protože je naděje, že naše dobré skutky ty druhé nepovedou k agresi, ale že je naopak přesvědčí! Vy jste světlo světa… tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích… Vy jste světlo světa. Světlo se neutají – tedy nemá se utajit. Lampa se nedává pod kýbl (Mt 5,15). Křesťan nemá maskovat svoje křesťanství, naopak! Nebojte se modlit, nebojte se mít křesťanské symboly na autě či v bytě. Nebojte vzít si s sebou k rybníku Bibli nebo nějaký církevní časopis a číst si tam. Nebojte se říct, že jedete na sborovou dovolenou a děti jedou na křesťanský tábor. V této souvislosti má smysl mluvit o tom, že církev umí pečovat o nemocné a namnoze církev dokáže nabídnout lepší péči než stát! Že církevní školy se tradičně umísťují spíše na těch vyšších příčkách, když dojde na srovnání kvality. Potud nic proti všemožným aktivitám křesťanů – pokud si zachovají svoji křesťanskost. To nejdůležitější: budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. Ve chvíli, kdy se z práce církve vytratí rozměr svědectví o Kristu, něco je špatně. Ve chvíli, kdy církev přestane kázat evangelium, rezignovala na svůj prvořadý úkol. Přestala plnit zadání, které má od samotného Krista a stala se z ní sůl, která nesolí.

V perspektivě třetí křesťanské generace vidíme, že už tu není to aktivní vyjití do okolí. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí. Umět dobře odpovědět – ano – i tak se nepochybně svědčí o Kristu. Buďte připraveni dát odpověď… ovšem znamená, že tu odpověď musím znát. Že ta naše naděje není něco mlhavého a nepopsatelného, ale něco, o čem se dá svědčit! Že budeme tu Bibli a křesťanskou věrouku umět vyjádřit slovy. Že když se nás někdo zeptá, čemu věříme, tak naší reakcí nebude koktání, že to je složité. S respektem k postojům druhého (to je ta „tichost a uctivost“) je třeba umět říct jasné slovo, čemu věřím, co pro mě Ježíš znamená, jak moje víra mění můj život k lepšímu.

To „k lepšímu“ bych podtrhl. Když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni. V té velmi obecné formulace „být připraven dát odpověď“ je vlastně jen jediný jasně formulovaný konkrétní požadavek – zachovávejte si dobré svědomí. Naše slova a život musí být v souladu. Pak to může vyjít! Může se stát, že opravdu své oponenty přesvědčíte, že křesťanský způsob život je dobrý. Že Kristus váš život mění k lepšímu. Skutečně to může ty druhé přesvědčit, aby sami na svém životě něco změnili. Zahanbeně si uvědomí, že se mýlili a osočovali vás neprávem. Že vaše svědomí je čisté ne proto, že si jen něco namlouváte, ale vy skutečně žijete dobrý život a Kristus vás mění k lepšímu.

Vidíme tři různé modely jednání, ve kterých se můžeme ocitnout, a všechny tři nás vedou k svědectví o Kristu. Vzájemně se nevylučují a je docela dobře možné, že tu pomyslnou Ježíšovu „poslední vůli“, onen „kšaft“ vyjádřený posledními slovy …dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země naplníme jakousi kombinací těchto tří přístupů.

Jsou ti, kteří se inspirují v 1. generaci a jdou mezi lidi, oslovují je a zvou je ke Kristu. Jsou ti, kteří se inspirují v 2. generaci a budují sbor jako centrum křesťanského života, kam je možno pozvat druhé. Jsou ti, kterým je nejbližší myšlenkový svět 3. generace, kdy žijeme jako aktivní křesťané ve světě, který se o nás buď vůbec nezajímá, nebo na nás shlíží s podezřívavým pohrdáním. Organizujeme křesťanské aktivity, angažujeme se jako křesťané v politice, zasazujeme se o křesťanské principy ve výchově a školství – a vždycky jsme připraveni v klidu vysvětlit, proč je v nich to křesťanství důležité.

Ať už nás Bůh ale postaví do kterékoliv situace, Ježíšův kšaft nám dává měřítko pro rozhodování, jak máme v té které situaci jednat. Náš úkol je svědčit v tomto světě o Kristu. Ať už slovy, ať už životem ve sboru, ať životem ve světě – napořád mít čisté svědomí, že naše slova a skutky jsou v souladu. Čisté svědomí, že to, co říkáme, proměnilo naše vlastní životy. Pak má smysl o Ježíši vyprávět, pak má smysl organizovat sborové aktivity, pak budeme umět odpovědět těm, kteří se nás ptají – a všechny ty tři věci splní to, co od nás Pán Ježíš očekává: budeme v tomto světě jeho svědkové.

Amen.