Čekání druhého příchodu

Písně: 261, 621, 438, 667, 360, 700
Vstup: Iz 11,1-10
1. čtení: Gn 49,1-4a.8-12
Text: Zj 5,1-6a
Poslání: 2Pt 3,10-14a

Milí bratři a sestry,

čeká nás dnes téma sice adventní, ale ne „vánočně – adventní“. Dnes nám půjde o to, čemu se říká „druhý příchod“. Konec časů, o kterém apoštol Petr řekl (2Pt 3,10n), že tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. Druhý příchod Pána Ježíše, kdy dokončí to, co před dvěma tisíci let započal. Prorocký výhled k poslednímu soudu. Jak to bude vypadat? Jak to dopadne? Jak dopadneme my? Máme se bát?

Obrazy ze Zjevení Janova nám poodhalují některé jednotlivosti tohoto soudu nad celým světem. Do nebeské knihy bylo postupně zapisováno každé šustnutí na nebi, na zemi i pod zemí. Jan vidí svitek popsaný z obou stran. Už není kam co dalšího napsat, dějiny končí. Než ale nastane nové nebe nová země, je potřeba zhodnotit všechno minulé. Co se to na nebi, na zemi a pod zemí kdy dělo – všechno je tam zapsané. Ale když jde o soud nad celými dějinami, kdo má právo takto soudit a kde to právo vzal? Touto otázkou náš dnešní příběh začíná. Jan vidí mocného anděla, který vyhlásil velikým hlasem: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečetě?“

Kniha je a světě k tomu, aby byla čtena. Ale teď si představte, že máte knížku podle všeho zajímavou, důležitou – a nesmíte si ji přečíst! A tohle je víc než jen kniha. Je to něco jako tajný archiv („Vatikánská tajná knihovna!“), kde víte, že to je nesmírně důležité – ale nesmíte dovnitř. Stojíte před zamčenými dveřmi, za kterými se skrývají informace netušené hodnoty. Kdyby bylo možno je zveřejnit, tak vyjde najevo úplně všechno! Konečně pochopíme souvislosti, které byly utajeny. Najednou bude jasný ten tolikrát tíživý zápas o odlišení dobra a zla. Najednou zmizí nepochopení všeho možného utrpení a bolesti. Porozumíme sobě i druhým! V tu chvíli potřebujeme „apokalypsu“, ale apokalypsu v pravém slova smyslu, tedy „apokalypsis“ – „odhalení“. V té knize, která má být otevřena, nejde o jízdní řád konce světa či seznam pohrom, ale o dokonalou kroniku. Zápis dějin tohoto světa. Každé jednotlivosti. Nejen naše skutky, ale i naše slova a naše myšlenky. Naše pohledy ať již přátelské a povzbuzující, tak pohledy chtivé či závistivé. Naše skutečné motivy, které jsme nepřiznali ani sami sobě. Až se všichni dozvíme pravdu sami osobě, tak to s námi nejspíš hodně divoce zamává!

Jenže – kdo to dokáže přečíst. Tedy přesněji – kdo je „kompetentní“ to přečíst? V té nebeské scenérii nejde o znalost písmenek či fyzickou sílu k rozlomení sedmi placiček pečetního vosku. Za tím „kdo je hoden“ rozumějme dotaz po někom, kdo se dokáže vyrovnat s obsahem té knihy. Kdo ho pochopí. Kdo do těch našich dohadů o smyslu nevnese zas jen další dohady.

Tomuhle přece velmi dobře rozumíme, že pochopit historii není nic jednoduchého. Když řešíme husitské války, Bílou horu, mariánský sloup a období rekatolizace… Napořád vidíme, jak málo je prostá znalost sebevětšího množství historických reálií. Hledáme někoho, kdo dokáže rozpoznat souvislosti. Kdo za těmi historickými údaji rozpozná motivy. Rozpozná skutečně dobré a zlé. A najednou nešťastně hledíme na Dobnera, Pelcla, Palackého, Tomka, Pekaře, Šustu, Kroftu, Nejedlého, Třeštíka, Petráně, Čorneje, Šmahela, Pánka… Kdo do toho už konečně vnese světlo?! Nejde o to, kdo to všechno přelouská, ale kdo z toho vyhmátne to podstatné a pravdivě zhodnotí! Po někom takovémto se ptá anděl a ptá se – zdá se – marně. Nikdo na nebi ani na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní. Dokážete si představit tu bezmoc?

Já té bezmoci úplně rozumím – kdysi ve Strmilově jsem potřeboval traktor a z Městského úřadu mi ho na odpoledne půjčili. Jenže já ho neuměl ani nastartovat. Seděl jsem vevnitř a nešťastně koukal na všechna ta hejblátka úplně jiná než v autě. Měl jsem stroj, který by vyřešil mé problémy, ale neměl nikoho, kdo by byl kompetentní s ním nakládat. Určitě pochopíte, jakou radost jsem měl z kamarádky ze statku, která přijela a přesně věděla co a jak. Potud rozumím Janovi. Vidí klíč k pochopení smyslu dějin. Tady je klíč k poznání pravdy o sobě, o lidech kolem nás, o tomto světě – to je fakt k breku, když zjistíte, že není nikdo, kdo by se s tím dokázal popasovat.

Do Janova zoufalého pláče promluví jeden z 24 starců sloužících nebeskou liturgii. Teď je důvod tuto nebeskou liturgii přerušit a jeden ze starců zapůsobí jako vykladač. „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“ Janovi je – no jako mně, když se tenkrát na zahradě objevila Anetka, sedla do traktoru a frk – frk vytahala ze země staré neplodící jabloně.

Jan slyší, že je tu někdo, kdo je hoden. Tedy rozumějme: kdo má schopnosti, které mu dává jeho vítězství. Zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře… Snad za tím proznívá, že v Janově rodné aramejštině se „zvítězit“ a „být hoden“ řekne stejným slovem. My se ale zastavme u toho, kdo to je. Kdo to jen ten vítěz nade všemi, který podle hesla „vítěz bere všechno“ má také právo posledního slova a toto poslední slovo nad dějinami řekne?

Jistě, že my víme, že to je Pán Ježíš, ale proč? Jaké má vlastnosti. Čím to, že právě on? Nad čím zvítězil a jak to bylo? K pochopení nám pomůže patriarcha Jákob z prvního čtení i prorok Izajáš ze začátku bohoslužeb. Oba jako proroci Mesiáše, Spasitele vyhlíželi a bylo jim dáno něco málo o něm rozpoznat.

S prvním čtením se ocitáme na samém konci první knihy Mojžíšovy. Příběhy Abrahama, Izáka a Jákoba se chýlí ke svému závěru, jeden Boží lid se rozdělí do dvanácti pokolení podle jednotlivých Jákobových synů. Jákob leží na smrtelné posteli, přichází jeho synové a každý dostává od svého otce speciální požehnání. V něm Jákob naznačí svoje hodnocení toho kterého syna a také prorocký výhled, co bude jeho pokolení znamenat pro Boží lid jako celek.

Prvorozený Ruben ale není vybrán jako ten, který by dál reprezentoval rod – na jeho místo je vybrán Juda. Tobě, Judo, tobě vzdají čest tví bratři… synové tvého otce se ti budou klanět. Juda je přirovnán ke lvu, který se rozhodně nenechá nějak ovládat a omezovat. Má-li kořist, nebude se o ni dělit, chce-li odpočívat, není nikdo, kdo by ho mohl rušit. Z pokolení Juda vzejdou panovníci, kteří budou vládnout v Jeruzalémě po staletí. Nu a pak především – z pokolení Judova vzejde potomek, kterého budou poslouchat lidská pokolení. To už je mesiášský výhled. Tento potomek Judův je skutečným „majitelem žezla i palcátu“. Lev z Judy bude vládnout nad celým světem.

Ale je to taková divná vláda. Své oslátko si přiváže k vinné révě, mládě své oslice k révoví. Oděv svůj vypere ve víně, háv knížecí v krvi hroznů. Jestliže oslátko přiváže k révoví, tak mu to víno oslátko ohryže až na dřevo. Ale tady je výhled ke smíření, které je lidskému rozumu nepochopitelné. Lev z Judy, který má palcát a žezlo, který žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka, tak smíří i do té doby nesmiřitelné: Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat… To je Izajášův (Iz 11) výhled na vládu Lva z Judy, kterému on pro změnu říká „Výhonek z pařezu Jíšajova“, čemuž rozumějme jako „davidovec“. Své oslátko si přiváže k vinné révě, mládě své oslice k révoví. Bude to divný vládce (tak ho nazve Izajáš jinde – Iz 9,5: Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje), ale bude mu to fungovat.

Jak to?! No – protože oděv svůj vypere ve víně, háv knížecí v krvi hroznů. Vyprat si oděv ve víně je ještě divnější obraz než oslátko přivázané na vinici. Logicky bude takové oblečení mnohem špinavější než na začátku. Jak to – vyprat? Ale když se řekne „v krvi hroznů“, tak už za tím dost zřetelně prozní nějaké to utrpení. Nemám tušení, co si pod tím představil Praotec Jákob a jak to pochopil jeho syn Juda, ale když víme, že tenhle Lev z Judy bude Ježíš Nazaretský, tak nám v tom proznívají motivy poslední večeře a krev Kristova prolitá na kříži, abychom my byli očištěni. Být obmyt krví je stejně absurdní, jako si vyprat oblečení ve víně – a přece to u Ježíše platí. Krev Ježíše, Božího Syna, nás očišťuje od každého hříchu (1J 1,7). I to už je ale tak trochu předznačeno v příběhu Jákobova syna Judy, kterému teď Jákob žehná.

Kdysi šlo v Egyptě o jeho nejmladšího bratra Benjamína. Jejich bratr Josef byl mnoho let předtím prodán do otroctví, ale pak se stal správcem Egypta. Teď nepoznán pobaveně sleduje své bratry. On druhý po faraonovi a jeho bratři nomádi prosící o možnost nakoupit pro svoje rodiny egyptské obilí, aby kdesi v Kenánu neumřeli hlady. Po různých peripetiích Josef nakonec nechal v Benjamínově pytli s obilím ukrýt vzácný kalich a následně obvinil svého nejmladšího bratra Benjamína z krádeže a dožadoval se jeho otrocké služby. Řekněme si to otevřeně – hrál si s bratry jak kočka s myší.

Tehdy to byl Juda, kdo byl ochoten nabídnout sám sebe jako náhradu za kloučka, který podle všeho kradl. Judovi šlo víc než o vlastní prospěch o to, aby táta Jákob byl v pohodě. A sledujme ty důsledky – toto jeho sebenasazení přemohlo Josefa, který přestal hrát hru na zlého faraónova správce. Dal se bratrům poznat, přišlo odpuštění, smíření pokoj.

Zopakujme si to: Juda se obětoval – a toto jeho sebeobětování přineslo smíření a pokoj do vztahů celé rodiny. Proto Judovo jednání ukazuje až k Pánu Ježíši! Takto Pán Ježíš porazil smrt a hřích – přinesl smíření a pokoj tím, že dal sám sebe jako oběť. V tom bylo to Judovo jednání „kristovské“! Juda uměl obětovat sám sebe, aby z toho měl někdo druhý prospěch. Proto Juda ukazuje ke Kristu a mesiášská linie půjde přes něj, i když není prvorozený. Judův dobrý skutek ukazuje ke lvovi z Judy, co bude zároveň potomek Davidův, jak to prorokoval Izajáš a viděl Jan v Apokalypse.

Jan po něm kouká – když mu ho ten stařec tak vznešeně popsal. To zní! Lev z Judy, potomek Davidův je ten, kdo otevře knihu sedmkrát zapečetěnou. Lev z Judy, potomek Davidův má tu moc, je toho hoden. Lev z Judy, potomek Davidův je kompetentní k tomu, aby podal výklad smyslu dějin, aby rozhodl o tom, co je správné a co ne. Lev z Judy, potomek Davidův je totiž ten, který zvítězil nad ďáblem, hříchem a smrtí.

A tak Jan kouká, kde že je ten Lev z Judy, davidovský panovník s žezlem a palcátem, korouhev, ke které přijdou národy – a vidí, že uprostřed mezi trůnem a starci stojí Beránek, ten obětovaný. Ten, který svůj knížecí háv vypral v krvi utrpení na kříži. Jenže – právě tohle je ono již zmiňované smíření protikladů. Lev z Judy a zároveň Beránek, ten obětovaný. Dítě strčené do krmelce a zároveň Král králů a Pán pánů. Protože dokázal obětovat sám sebe a tak sám v sobě smířit takové protiklady, tak pod jeho vládou bude smíření a pokoj pro všechny. Oslátko, neohryže víno, vlk si bude hrát s beránkem a levhart bude odpočívat s kůzletem. Proto má jako jediný kompetenci k soudu. On jediný je hodem otevřít knihu sedmkrát zapečetěnou a rozlomit její pečetě, tedy vzít do svých rukou soud nad celým světem, protože dokáže mít pochopení pro každého. Pro silné i slabé, mocné i ponížené, obdivované i pohrdané, milované i nenáviděné…

Adventně vyhlížíme Kristův příchod. Máme proč se na něj těšit. Bude to příchod Krále králů, který má porozumění i pro nejpohrdanější lúzry, prostě pro každého z nás. Nám všem nabízí podíl na svém vítězství nad ďáblem, hříchem i smrtí. Nám všem otevírá bránu do Božího království, království smíření a pokoje.

Amen.