Církev, nevěsta Kristova

písně: 96, 282, 314, 782, 614, 302
introit: Ž 84,2–8
1. čtení: Ezd 1,1–5 + 3,6–12
kázání: Zj 21,1–25
poslání: Ef 5,25b–27

Milí bratři a sestry,

čeká nás dnes prorocká vize svatého Jana. Vidění nového Jeruzaléma. Vidění konce časů. Ďábel, smrt a její říše i všichni, kdo nebyli zapsáni v knize života, už byli uvrženi do hořícího jezera – a pak Jan uviděl nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly. Od Boha z nebe sestupuje svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.

Do popisu rozměru a použitého materiálu se nebudeme zas tak moc nořit. Ta symbolika drahokamů je složitá a ne vždycky jasná. Nás dnes spíš bude zajímat, co v tom novém Jeruzalémě nebude. Tam už jsou výklady jasnější.

Nebude tam moře. Janovský obraz sídla protibožských sil. Z moře v té jeho knize vždycky vylezlo něco hnusného. Dokud tu bylo moře, tak si jeden nemohl být jistý, jestli z něj nevyleze ještě něco dalšího. Tak s tím je konec.

Také smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo… říká Jan. I tady asi nemáme problém – u všech všudy, co by ještě tohle dělalo v Božím království. To je všechno ovoce hříchu, ďábla. Pryč s tím!

Jenže pak to, co jsme slyšeli v samém závěru – nebude tam chrám a nebudou tam slunce a měsíc. Nad tím dnes budeme přemýšlet, proč do nového ráje u všech všudy nepatří takové dobré věci, jako je kostel a jako jsou nebeská tělesa?

Než se k tomu ale dostaneme, je potřeba ujasnit si ještě jednu věc. Je to vidění konce časů – a my žijeme v té poslední době. Zjevení je kniha o naší současnosti. S knihou Zjevení ale před sebou nemáme jízdní řád konce světa. Byla by chyba vzít si kalendář a začít odškrtávat, co že už se stalo. Jaká miska hněvu byla vylita, jaká polnice už zazněla, jaká pečeť byla rozlomena, který z jezdců Apokalypsy už objíždí svět. Janovo vidění chce promluvit do naší současnosti jako celek. Od sedmi dopisů církvím na začátku až po poslední kapitoly, které otevíráme dnes. Janova očekávání, co že to jednou bude v nebi, se musí promítat do našeho života už tady a teď. Když Bůh řekne, že činí všechno nové a to jsou slova věrná a pravá – tak dodá, že se již vyplnila. Tak nějak tedy sestupování nebeského Jeruzaléma prožíváme už my tady v Braníku.

Můžeme mluvit o „předjímce Božího království“. Před večeří Páně zaznívají slova: „blahoslavení, kdo jsou pozváni k hostině svatby Beránkovy“. Pán Ježíš mluví o „království Božím mezi námi“. Napořád je to vyjádření toho, že cosi z očekávání v budoucnu prožíváme už tady. Janovy obrazy a vidění – to je právě tak něco, co je výhledem do budoucna a zároveň popisem naší přítomnosti. Píše-li Jan, že „nebude moře“, je to nejen ubezpečení o pohodě nového nebe a nové země. Je to také vyjádřením toho, že je naším úkolem už tady v Braníku vytvářet svět bezpečný, srozumitelný. Píše-li Jan, že smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude, pak je to opět nejen informace pro zarmoucené, ale také úkol pro nás udělat všechno proto, aby v tomto světě nevládla smrt. Snažit se zastavit násilí a ubližování. Už teď potěšovat zarmoucené a uzdravovat nemocné. Všechny ty skvělé věci, které obvykle čekáme, že tak budou v nebi – to máme, seč to jde, uskutečňovat už tady a teď.

Ještě jednou: Zjevení Janovo, to je příběh tohoto světa, který se už teď děje. Probíhal už za Janova života a probíhá neustále. Je to popis i toho, co tak či onak prožíváme my. Bible je velmi skoupá na informace, jak to vypadá po smrti a Zjevení Janovo v tom není výjimkou. Když si teď spolu s Janem necháme od anděla ukázat „nevěstu, choť Beránkovu“, „nový Jeruzalém“, tak vidíme současnou církev. Vidíme naše branické společenství v jeho ideální podobě. Vidíme, jací bychom měli být podle Boží vůle.

Jo – nejde nám to. I když se snažíme, tak nám to trvá – ale tak už to na svatbách bývá, že se na nevěstu čeká. Zažil jsem spoustu svateb a ani na jedné to ženich nezabalil. Dokonce ani po dvaceti minutách čekání a můžu vám říct, že to tenkrát v tom lese bylo perných dvacet minut, protože byste nevěřili, jak se v takové situaci čas zoufale vleče.

Takže OK, k dokonalé kráse nevěsty nám ledacos chybí, ale je naším úkolem na tom máknout. Jsme nevěsta, choť Beránkova. Není na co čekat. Naopak máme nejvyšší čas máknout, protože ženich už stojí vepředu, svědkové také, svatební hosté se poněkud nervózně otáčí a v kuchyni ještě nervózněji sledují, jak stydne knedlíčková polévka.

Jde o nás, tak se můžeme pustit do přemýšlení, na čem bychom tedy měli zapracovat. Už víme ty dostatečně srozumitelné věci, jako je snaha zastavit násilí. Jako je potěšování zarmoucených. Jako je zmenšování ba odstraňování lidské bolesti. Stírání slz z očí lidem kolem nás. Církev, tedy sbor, tedy naše společenství – jako prostor, kde jsou lidé v bezpečí a kde je lidem pomáháno v jejich trápení.

No a teď teprve jak je to s tím chrámem, který Jan nevidí, protože v té jeho vizi dokonalé církve prostě vůbec žádný chrám není.

Co pro Izraelce znamenal chrám, nám trochu ukázalo první čtení. Desítky let v babylónském zajetí byly naplněny steskem po Jeruzalému a po obnově chrámového provozu. Pouhý rok po porážce Babylóna a nástupu Peršanů si židé vymůžou povolení k návratu a obnově obětních bohoslužeb podle Mojžíšova zákona. Kulticky bude v ruinách chrámu očištěno obětní místo a bohoslužby poběží 25 let v rozestavěné budově – ale už to bude to, po čem desítky let toužili. Mají chrám, tak to znamená, že Pán Bůh je s nimi.

Chceš-li být s Bohem, potřebuješ chrám. Zbožný žid má dodnes doma na zdi značku, kterým směrem by stál chrám, kdyby ho Římané byli nevypálili. Svoje modlitby směřuje k tomu místu, o kterém řekl Bůh, že tam bude přebývat.

Tohle žije dodnes! Před měsícem do Izraele dorazilo z Texasu pět červených jalovic. Na rozdíl od všech ostatních ve stádu nebyly nijak označkovány, tetovány. Nikdy nebyly pod jhem. Byly prohlédnuty rabínem, shledány bez vady a poskvrny (Nu 19,2), tedy schváleny jako rituálně čisté. Pokud by byl obnovován obětní řád jeruzalémského chrámu, jejich popel může být použit k očištění obětního místa a po dvou tisících letech může být obnoven chrámový provoz. Není málo židů, kteří věří, že třetí chrám sestoupí z nebe. Teďko v souvislosti s těmi červenými jalovicemi to podle nich bude hodně brzy.

Není bez zajímavosti, že za celou tou akcí jsou křesťané, kteří také vyhlíží chrám. S druhým příchodem Páně je totiž podle apoštola Pavla spojen okamžik, když se člověk nepravosti, Syn zatracení postaví na odpor a `povýší se nade všecko, co má jméno Boží´ nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce `usedne v chrámu Božím´ a bude se vydávat za Boha. (2Tes 2,3n) Tak se snaží židům pomoci v obnovení chrámu, protože pak se bude moci naplnit i toto.

Napořád je tu představa chrámu jako čehosi, co zaručuje Boží přítomnost, Boží jednání, Boží působení. Bible je fajn. Modlení, zpívání, nějaké to pomáhání si navzájem – ale chtěli bychom mít něco hmatatelnějšího, co by nám Boží přítomnost zaručovalo.

No – a to je přesně ta touha, která je špatně. Jan nám říká, že ta dokonalá církev nic hmatatelného nemá. Ideál církve, tedy to, o co máme usilovat, je situace, kdy není žádný chrám, protože tam Bůh prostě je. Je všude. Prostupuje veškeré myšlení i jednání a je to znát právě tak dobře, jako by byla znát přítomnost nějakého baráku.

Jan popisuje církev jako město ve tvaru krychle o hraně 2400 kilometrů. Zní to hrozně divně, ale je za tím představa obrovitánské krychlové velesvatyně v chrámu. Zlaté krychle, ve které přebýval Bůh. Směl tam vstoupit velekněz jednou v roce a vyslovit Boží jméno. Promluvit s Bohem. Prožít Boží přítomnost ve svém životě a tuto Boží přítomnost zprostředkovat světu.

A to jsme teď my. Tak, jak se scházíme jako církev, tak jsme velesvatyní. Jsme nevěstou Kristovou. Jsme nebeským Jeruzalémem, ve kterém není jedno konkrétní místečko, kde je Bůh a jinde není. V církvi přebývá Bůh úplně všude. Když se Pána Ježíše farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat; ani se nedá říci: `Hle, je tu´ nebo `je tam´! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ … Jestliže vám řeknou: `Hle, tam je, hle, tu´; zůstaňte doma a nechoďte za nimi. (Lk 17,20n)

Pán Ježíš na to lidi kolem sebe připravoval, že nejde o místo, ale způsob. V rozhovoru se Samařankou u studny (J 4,19n) jasně říká, že když jde o uctívání Boha tak, jak si to Bůh přeje, tak je šumák, jestli židovský Jeruzalém nebo samařský Garizim. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě. Podtrhuji, že ta hodina „už je tu“. Od časů Pána Ježíše žijeme v době, kdy nemáme Boha vázat na svatá místa, protože vždycky stačí ti „dva neb tři“, kteří se sejdou v Kristově jménu (Mt 18,20). V tu chvíli je tu církev, nevěsta a choť Beránkova, která je zároveň nebeským Jeruzalém, místem, kde přebývá Bůh.

Nepřítomnost chrámu vypovídá o tom, že pro Boží přítomnost není žádné speciální místo. Nepřítomnost nebeských těles vypovídá o tom, že v církvi neplatí ani žádné speciální časy. Měsíc a slunce. Víme, že řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí.“ A stalo se tak. Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci. (Gn 1,14n)

Ale nezapomeňme, že již o pár dní předtím zaznělo „Buď světlo!“ A bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Jaké světlo, když nejsou nebeská tělesa?! Už dávní židovští vykladači říkají, že tehdy světu zářila šechina. Boží sláva, Boží ztělesněné přebývání. Můžeme říct „Duch svatý“. Boží přítomnost, která se nedala přehlédnout. Až nebeská tělesa do toho vnesla počítání časů, dnů a let. Spolu s tím pak přišlo i rozdělení na časy, které Bohu věnujeme a které ne. Církev je ale jedna velká neděle. V církvi je ale napořád den sváteční, na který máme pamatovat, abychom ho světili. Jeden velký den, kdy jsou stále otevřeny brány, aby každý mohl vejít.

Všude, kde se v Kristově jménu, tedy podle Kristovy vůle, sejdou dva neb tři, tam je církev. Tam sestoupil nebeský Jeruzalém, krásný jak nevěsta ozdobená pro svého ženicha. Není v ní moře – sídlo nevypočitatelných sil. Záludných křiváren, které by nám v nečekanou chvíli vpadly do zad. Nemá tu místo bolest, pláč, smutek. Naopak – všechno bude prostoupeno Boží přítomností. Každé místo a každý okamžik prožitý v církvi bude zároveň setkáním s Bohem.

To je církev – nevěsta Kristova. Jak už to v manželství bývá – je to dar a zároveň úkol.

Amen.