Co je to víra?

Písně: 42, 602, 433, 193, 255, 666
Vstup: Ž 42,2-6
1. čtení: Mt 28,11-15
Text: Žd 11,1
Poslání: Žd 12,1-2

Milí bratři a sestry,

nad krátkým oddílkem z listu Židům budeme dnes přemýšlet o víře. Povelikonoční události jsou plné příběhů učedníků, kteří měli problém s vírou ve vzkříšení. Nemá smysl si namlouvat, že my na tom jsme nějak výrazně lépe. Ale tím spíš je dobré si ujasnit, co se od nás vlastně očekává. Co to znamená, že my ve vzkříšení věříme? Můj spravedlivý – říká Bůh – bude žít, protože uvěřil… je psáno v listě Židům jen kousek před naším hlavním čtením.

I my chceme žít, potud je záhodno věřit – a tu slyšíme, že věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. Šlo by to parafrázovat: Předpokladem spásy je spolehnutí se na naši naději v jistotě toho, co nemáme v rukou. Zní to ale už moc jako definice a nad Biblí opatrně s hledáním definic. Bibličtí pisatelé si na definice příliš nepotrpěli. Někdy dokonce právě naopak! Zvláště u víry to velmi zaskřípalo v klasickém sporu Pavel versus Jakub, kde Jakubovi hnulo žlučí právě to plané teoretizování nad předměty víry. Jako by se víra mohla omezit na nějaké přesvědčení. Jakoby se „spolehnutí se na to, v co doufáme“, tedy víra, nijak netýkalo naší každodennosti. Jakoby ten, který si je jist tím, co nevidí, byl ten, kde umí přednést správnou definici Boha a to stačí.

Učená poučka praví: Myšlení Písma se pohybuje spíše v dějových než zpředmětňujících pojmech. Tedy jde spíš o praxi než o teorii. V Bibli se tento přístup projevuje tím, že Bible málokdy nabídne jednoduché poučky, ale o to častěji se v ní vypráví příběhy. Biblický pisatel nenabízí teoretické návody, ale zve do příběhů. V těchto příbězích nám nabízí různé postavy a ptá se, kde v tom příběhu zahlédneme sebe. Můžeme se poznat v některé z postav v příběhu jmenovaných. Nebo se můžeme stát úplně novou postavou, která ten příběh ve svém domově, v práci či kdekoliv jinde rozvine dál. Jen jedna rola není k dispozici a to je ta, kterou kritizuje ve svém listě apoštol Jakub: postava nezaujatého diváka, který si vyposlechne příběh a bez jakékoliv změny svého života jde dál.

Bible čeká, že k jedné z těch „přípustných“ možností řekne člověk svoje „amen“. Když k něčemu řeknete „amen“, tak vězte, že to slovo sice znamená něco jako „je to pravda“, ale je v něm víc. Tady je hebrejské myšlení podle mne mnohem realističtější než řecké. Mnohem víc odpovídá tomu, jak my lidé opravdu žijeme. Když už o něčem řeknu, že to je „pravda“, málokdy to bude něco teoretického, co se mého života zas tak moc netýká. Mnohem spíš půjde o něco, co záhy ovlivní moji budoucnost.

Tak i v biblickém světě říct k něčemu „amen“, to znamená víc, než jen to, že s tím souhlasíte. „Amen“ se říká, když si řeknete: „Jo, to je směr, kterým se má ubírat můj život!“ A jak s tímhle začnete, tak to ten váš život začne měnit.

Tohle je potřeba si zapamatovat dříve, než budu pokračovat. Budu totiž pokračovat příběhem z Bible. A na vás je zpozornět, protože příběh z Bible znamená nárok. Příběh z Bible znamená nutnost se rozhodnout, k čemu z toho řeknu „amen“. To biblické „amen“, která znamená: „Jo, tohle ovlivní můj život!“ Amen, které vybízí k hledání, nakolik je to příběh náš, kde se v něm najdeme a jak ten příběh dohrajeme, až tyhle bohoslužby skončí a my půjdeme odsud z kostela domů a vy vypnete svoje počítače.

Z velikonočních událostí nám první čtení nabídlo oddílek, který asi o Velikonocích moc často nezazní. Perikopou dnešní neděle (tedy textem, který se bude číst ve většině kostelů) je nevěřící Tomáš, který se přes veškeré pochybnosti nakonec propracoval ke svému slavnému vyznání: „Můj Pána můj Bůh!“ My ale máme štěstí. Tedy – štěstí – je to zásluha našich branických nedělkářů, že nepřehlédneme originální příspěvek evangelia podle Matouše k velikonočním událostem. Příběh o víře a naději. Dokonce o dvou vírách a dvou nadějích.

Od prázdného hrobu odchází dvě na sobě nezávislé skupinky. Na straně jedné je to Marie z Magdaly a Marie, matka Jakuba a Jozefa a na straně druhé někteří z vojenské stráže, kterou dal Pilát k dispozici židovské Veleradě na hlídání hrobu. Ženy i vojáci, jedni jako druzí, odchází od hrobu se stejnou informací – hrob je prázdný, tělo je pryč. Pro ženy je toto rozpoznání příležitostí k setkání se vzkříšeným Kristem a vyprávění o jeho vzkříšení. Pro vojáky pak příležitostí k nemalému finančnímu prospěchu a naopak k mlčení o čemkoliv, čeho byli svědky, ba naopak – o šíření nepravdivých informací.

Tak nám tu na pomyslném soudu proti sobě stojí dvě svědectví – svědectví žen o vzkříšení a svědectví vojáků o krádeži. To jediné, co máme k „ohmatání“ je prázdný hrob, jediné, co máme k poslouchání je vyprávění žen a vyprávění vojáků. Ve všem ostatním jsme odkázáni na svoji víru. Na naše spolehnutí se na pravdivost naší naděje a jistotu toho, co nemůžeme nijak dokázat. Jediné co máme k dispozici, je svědectví – ale komu uvěřit?

Ženám, které mluví o živém Kristu, nebo vojákům, kteří mluví o ukradené mrtvole? Pohledem tehdejších očí je hodnota svědků prašť jako uhoď. Věřit ženským? Každý slušný farizeus by jen potřásl hlavou nad pošetilostí člověka, pro kterého by tvrzení nějakých žen bylo pevným a jistým argumentem. Je jakkoliv logické uvěřit bláznivkám, které říkají, že se potkaly s živým Ježíšem, kterého jste vy na vlastní oči viděli umřít? Jenže s vojáky se dostaneme z louže pod okap! Na hlídání hrobu Pilát jistě neposlal elitní jednotku, ale ty nejobyčejnější vojáky. Úplatná soldateska okupační správy? Vy byste v osmašedesátém věřili sovětskému vojákovi na tanku, že všechny ty „časy“, které má na předloktích obou rukou, dostal od našich spoluobčanů jako vděčný dárek za internacionální pomoc spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy?

Takže – komu uvěřit? Ženy, nebo vojáci?

Autor listu Židům nám říká, že to záleží na naší naději. Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme… Je potřeba se ptát, jaké doufání se naplní přijetím toho, co tvrdí vojáci. A právě tak se ptát, jaké doufání se naplní tím, co popisují obě Marie. To nám poví o obsahu té které víry nejvíc.

Na jedné straně máme naději, která se opírá o tvrzení vojáků, tedy naději Veleredy a dost možná naději Piláta – tu naprosto dokonale postihl bratr děkan Mrázek ve Velikonoční poselství ETF o tom, jak Pán Ježíš nesplnil možná očekávání, která si s ním lid pospojovali: „Ježíš nesplnil možná očekávání některých učedníků, že se bude bránit a přijdou mu na pomoc legie andělů. Nesplnil očekávání těch pod křížem, že přivolá Elijáše. Ale to nejdůležitější, které nesplnil, bylo očekávání Kaifáše s Pilátem, že ukřižováním a pohřbem to všechno skončí a bude zase ‚klid na práci‘.“

Naděje Kaifáše a Piláta. Všechno to končí! Z této naděje roste i víra, že zvěst o krádeži těla se rozšíří natolik, že se vyplatí investovat nemalé peníze do vojáků za její šíření. To je scénář, v který Velerada doufá a udělá všechno proto, aby se naplnil. Z formulace evangelisty Matouše …a ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes tak mezi řádky čteme, že tato víra se neukázala jako marná. Naděje Velerady byla naplněna. Vojákům to to prošlo a mnozí lidé přijali. Tím pro ně celá „kauza Kristus“ končí.

Nadějí žen je ale, že nic nekončí. Právě naopak. Teď se to teprve začíná pořádně rozjíždět. Tam, kde je přemožena smrt, tam začínají věci, které tenhle svět ještě nepoznal. Tam je možno čekat nečekané, mít naději v netušené a spolehnout se na to, co nikdo nevidí. Naděje obou Marií, se kterou odchází od prázdného hrobu – a setkávají se se vzkříšeným Pánem. I naděje obou žen byla naplněna. Ani ony se zjevně nevydaly slepou cestou.

Víra „funguje“. Když k něčemu upnete svoji naději a spolehnete se na ni, když si budete jisti tím, co nemáte v ruce, co nevidíte, zafunguje to a něco se začne vyvíjet jinak. Pokud někdo uvěřil, pak v tom spolehnutí se na budoucnost už jsou jako v zárodku obsaženy další činy. Jak cesta vojáků k peněženkám velerady a životu v šíření lži o ukradeném těle, tak i cesta žen od hrobu k ostatním učedníkům se zvěstí o vzkříšeném Kristu a s touto zvěstí až na sám konec země.

Náš dnešní text z epištoly Židům je úvodem k sérii příběhů věřících lidí. Ábel, Henoch, Noé, Abraham a Sára, Izák, Jákob, Josef, Mojžíšovi rodiče i Mojžíš, Izraelští, kteří věřili, a proto prošli Rudým mořem jako po suché zemi a když věřili, a proto před nimi padly hradby Jericha, když je obcházeli po sedm dní. Nevěstka Rachab, Gedeón, Barák, Samson, Jefte, David, Samuel, proroci… Ti všichni uvěřili. Ti všichni řekli „amen“ k nějakému jednomu konkrétnímu vidění světa a tato víra proměnila jejich životy. Když je tak autor všechny vyjmenuje, tak řekne: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. (Žd 12,1-2)

I my máme k čemusi říct svoje „amen“ a nechat svůj život měnit. Jako běžel Ábel, Henoch, Noé, Abraham a Sára a všichni ti další, tak teď jsme to my, kdo běží. Víra nám ukazuje směr. Víra nás vede ke konkrétním skutkům, které budou odrážet naši naději. Jestliže je to naděje života věčného s Ježíšem Kristem, jestliže je to naděje života v nekonečné lásce a milosrdenství, jestliže je to naděje v životě, kde odpuštění dává možnost nového začátku – tak spolehnutí se na tuto naděje promění náš život už tady a teď. Jasně, že ten věčný život nemáme už teď a tady v rukou. Že ta nekonečnost lásky, milosrdenství i možnost začít v odpuštění hříchů znovu, ale tam kde jsme si jisti takovým cílem, tam se už rodí víra, která nás k němu dovede.

Amen.