Dávkování Ducha svatého

Písně: 164, Svítá 189, 674, 672, 367, 671
Introit: Ž 139,1-10
Čtení: Sk 3,1-26
Text: J 16,12-13a
Poslání: 1Tes 5,19-22

Milí bratři a sestry,

Janovo evangelium nás přivádí opět ke svatodušním motivům. Když řekneme „seslání Ducha svatého“, či „dar Ducha svatého“, naše myšlenky se nejspíš přesunou do druhé kapitoly Skutků apoštolských. Letnice, svatodušní svátky, plameny na hlavě, kázání v řadě jazyků… Biblické svědectví je ale složitější. Duch Boží se vznášel nad vodami už při stvoření světa (Gn 1:2). O řemeslnících, kteří vyráběli stan setkávání, truhlu smlouvy a další věci pro Mojžíše a Arona (Ex 28:3; 31:3, 35:31) čteme, že je Bůh „naplnil Duchem“. Jan Křtitel byl naplněn Duchem svatým již od mateřského klína (Lk 1:15). Učedníci dostávají Ducha svatého při prvním setkání se vzkříšeným Kristem: (J 20:19n): Ježíš řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého…“

Zjevně existují různé „způsoby“ či snad ještě lépe „úrovně“ daru Ducha. Tohle je nadmíru zajímavé, že Duch není církvi ani jednotlivcům udělen jednorázově v plnosti, ale Bůh nám svého svatého Ducha tak říkajíc „dávkuje“. Dnešní hlavní čtení vysvětluje, proč tomu tak je: Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli. Bůh má pro nás připraveny úžasné věci, ale v tuto chvíli bychom je nezvládli. Duch svatý a jeho dary – to může být pro nepřipraveného člověka k neunesení.

Je to motiv mnohokrát umělecky zpracovaný. V Čapkově Továrně na Absolutno – lidé dostávají zázračné dary od Boha, ale neumí s nimi nakládat. Všechny ty zázračné schopnosti prorokovat, číst myšlenky, levitovat… vede jen k hádkám a nakonec k válce.

Možná jste viděli film Božský Bruce z roku 2003. Jim Carrey si to prohodí s Pánem Bohem, může konat zázraky – ale záhy převáží jeho sobectví a on tuto moc buď jen zneužívá ve svůj prospěch, nebo s ní působí zmatky ve společnosti

„Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli“ říká Pán Ježíš. Jsme jako děti, které postupně rostou a seznamují se s možnostmi světa dospělých postupně. Nelze posadit malé dítě za volant auta. Právě tak nám Bůh jakožto svým dětem postupně dávkuje z darů, které pro nás má připraveny. Nakonec je pro nás připravena „veškerá pravda“! Duch pravdy nás do veškeré pravdy uvede! Jen je zatím nad naše kapacity ji pobrat celou. Potud si ani toto uvedení do veškeré pravdy nepředstavujme tak, že se jednoho rána probudíme nadáni vševědoucností a dokonalou znalostí.

To se snažíme dnes pochopit: je potřeba nechat se průběžně vzdělávat Bohem. My si při překladu dnešního hlavního čtení v češtině můžeme vypomoci nedokonavým videm. „Jakmile však bude přicházet on, Duch pravdy, bude vás uvádět vás do veškeré pravdy…“ Pro jistotu jsem si to včera pověřoval u Saši Fleka (jeho překlad Bible 21 požívají mnozí!), potvrdil mi, že tady máme v překladu prostor pro obě možnosti. Dokonavou i nedokonavou. Ta nedokonavá (totiž že Duch svatý bude přicházet a do pravdy nás „bude uvádět“, postupně, po krocích) je mi bližší, protože mnohem přesněji odpovídá tomu, jak to pak skutečně probíhalo a dodnes probíhá. Řemeslníci okolo Mojžíše byli naplněni Duchem Božím – aby zvládli svoje řemeslo. Jan Křtitel byl od lůna matčina naplněn Duchem, aby jako kazatel dobře připravil cestu Pánu Ježíši. Když Ježíš na učedníky řekl učedníkům: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého…“ tak pokračoval „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Duch jim dává sílu být zvěstovateli Božího království, které stojí na odpouštění. Při zázraku Letnic učedníci ztratili strach a veřejně svědčili o vzkříšení Kristově. Ani dar Ducha svatého o Letnicích ale neproměnil učedníky v majitele plné pravdy. V někoho, kdo už má jasno úplně ve všem. Vývoj poznávání Boží vůle ukazuje už Nový zákon a příkladem nám bude apoštol Petr z dnešního prvního čtení.

Petr už byl uveden do pravdy, že Pán Ježíš vstal z mrtvých. Bylo to pro něj náročné, ale přijal to a zvěst o vzkříšení už unese a je schopen ji předávat dál. Co ale pro něj ze zvěsti o vzkříšení vyplývá dál? Nic moc. Petrovo kázání je napořád kázání žida židům. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše… Ano, přesně takto mluví o Pánu Ježíši žid, který v Pánu Ježíši rozpoznal Mesiáše. Není to samo o sobě špatně, jen je to málo. Je příznačné, že křesťanským uším to slovo „služebník“ zní pro popis vztahu Pána Ježíše a Boha nepřiměřeně a některé překlady raději dávají, že Bůh oslavil „svého Syna Ježíše“. Takový překlad už je výkladem – církev rozpoznává, že oním služebníkem Božím byl skutečný Boží Syn. Ještě o nějaký čas později církev rozpozná, že v tomto Synu přišel na svět Bůh sám, ale tohle naformulují až nějakých 300 let po Velikonocích. Jistě správně. Pán Ježíš je Bůh! Do této pravdy byla ale církev uvedena až časem, židovské uši by tohle asi neunesly.

Právě tak Petrovo …vás se týkají zaslíbení proroků i smlouva, kterou Bůh uzavřel s vašimi otci… především pro vás povolal svého služebníka a poslal ho k vám, aby vám přinesl požehnání… To je kázání žida Petra k židovským souvěrcům o mesiášském důkazu vyvolenosti židovského národa. A ejhle – za nějaký čas bude právě Petr zvláštním viděním doveden k poznání, že Boží milosrdenství jde i za hranice lidu Abrahamova, Izákova a Jákobova. Bude to právě Petr, kdo jako první židokřesťan vejde do domu neobřezaného a pokřtí ho. Tenhle příběh o prvním pohanokřesťanovi si budeme vykládat za měsíc. Pro tuto chvíli stačí říct, že otevření křesťanské církve neobřezancům bude naprosté novum a Petr bude muset své jednání následně obhajovat před ostatními křesťany. Jeho jednání pro ně bude podezřelé, ne-li že kacířské! Rozhodně pro mnohé k neunesení. Budou mít pocit, že se tu jen ustupuje hříchu!

Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli. Jakmile však bude přicházet on, Duch pravdy, bude vás uvádět do veškeré pravdy… Vidíme, že ani o Letnicích to není tak, že by církev získala nějaký „balík informací“ a s tím nadále hospodařila. Chtěl bych rozbít představu, že bychom se měli vrátit k té „prvotní nepoškozené církvi“, protože vidím, že se církev měnila a v mnohém k lepšímu! Opouštěla předpisy, které se přežily. To by bylo špatně, kdyby se křesťanská církev stále ohlížela na jeruzalémský chrám, jak to bylo naprosto samozřejmé pro Petra, kterého vidíme v chrámu v době odpolední oběti. Právě tak se církev musela vyrovnat s otázkou obřízky a nečistých potravin. Dlouho to křesťanům připadlo samozřejmé, že chce-li se stát někdo křesťanem, znamená to být židem. Přijmout obřízku, světit sobotu…

Do této představy ale tak říkajíc „hodil vidle“ Duch svatý. Přišel, sestoupil i na neobřezané a nejprve Petr a po něm mnozí další jsou uváděni do překvapivé pravdy, že Boží milosrdenství je mnohem větší, než si doposud mysleli. Ještě o krok dál než Petr půjde apoštol Pavel, když osloví nejen neobřezané prožidovské sympatizanty (Petrův Korenélius), ale i čistokrevné pohany, kteří nevěří ani v toho Hospodina. Nám to dnes přijde samozřejmé. Tohle je pravda, do které už jsme byli uvedeni a snadno ji neseme – ale tehdy byla mnohým k neunesení a chápali ji jako ustupování hříchu.

Vývoj pak neskončil s poslední stránkou Nového zákona. Přeskočme staletí a vidíme, jak se církev vyrovnávala s otrokářstvím, které bylo ještě pro Pavla naprosto přirozenou součástí pozemských řádů. Byli to nadšení kvakeři, kdo jako první systematicky začali bojovat proti otrokářství jako takovému. Rozpoznali, že je to něco, co se Pánu Bohu nelíbí. Podobně velmi dlouho trvalo křesťanům, než pochopili, že je špatný trest smrti.

To už se přesouváme do moderní doby. Velkým tématem je vztah křesťanů a přírody. Historka z konce předminulého století ze života evangelického teologa, lékaře a misionáře Alberta Schweitzera: Jako kluk s partou kamarádů šli střílet ptáky prakem. Šel do toho, i když mu to připadala šílené. Nechtěl, aby se mu posmívali. Tak se rozhodl, že prostě bude schválně střílet vedle. Tak vzal kámen, dal ho do praku – a v tu chvíli se ozvaly kostelní zvony. Sám pro sebe si to vyložil jako hlas z nebe. Donutilo ho to rozplašit ptáky a utéct. Tady někde koření Schweitzerův koncept „úcty k životu“, který se pak objevil i ve zdůvodnění, když mu byla udělena Nobelova cena míru. Křesťanská úcta k životu se nevztahuje jen k lidem, ale k celému živému stvoření! A někteří říkají, že to není nic z Ducha svatého, ale jen zpohanštělé uctívání přírody.

Vidíme, jak se církev i dnes složitě vyrovnává s rovnoprávností žen. Já vím, že je v Bibli psáno „žena nechť v shromáždění mlčí“ (1Kor 14:34) a Pavel píše „učit muže ženám nedovoluji“ (1Tim 2:12), ale jsem přesvědčen, že to bylo právě tak dočasné omezení, jako tehdejší zákaz obřezaných sednout si ke stolu s neobřezaným. Ten stihl padnout ještě v novozákonní době, ale těch zdí, které lidi od lidí rozdělují a působí svár (Ef 2:14) je pořád ještě dost a tohle je pro mne jedna z nich. Pro mnohé je ale jejich odstranění pořád ještě k neunesení. Domnívají se, že to není svoboda z Ducha svatého, ale protibiblické ustupování hříchu. Když se v ČCE v 50. letech jednalo o tom, že by se ženy mohly stát farářkami, dochoval se dopis, který začíná a končí zvoláním: „Pane, zachovejž nás, hyneme!“ Autor se ptá se, co bude s muži, když na jejich místo přijdou ženy. Hrozí se žen na kazatelně, protože ženské kázání je jen bezmyšlenkovité povídání. Ptá se, kam se poděla svatost a důstojnost ordinace, když se to nabídne ženským…

Za padesát let jsme se posunuli přece jen o kus dál, ale vím, jak náročné diskuse jsou okolo práv sexuálních menšin. V těchto dnech o tom jedná parlament a v Praze potkávám demonstranty z obou krajností. Opět tu padá ten argument, že se tady jen ustupuje hříchu a o působení Božího Ducha nemůže být řeč.

Prostě pořád hledáme. Nemá smysl si namlouvat, že teď už víme všechno. Že už jsme byli uvedeni Duchem do veškeré pravdy a tak už máme to úplně správné řešení. Je více než pravděpodobné, že je toho hodně, co by i nám Pán Ježíš chtěl povědět, ale nyní bychom to ještě ani my neunesli. Proto je potřeba znovu a znovu hledat Boží vůli. Prosit o Ducha svatého, aby nás uváděl do veškeré pravdy.

Počítejme s tím, že to bude náročné. Prošli jsme školami a víme, jak těžké to mnohdy bylo. Ale s každým poznáním se nám o kousek víc otevřely obzory pro něco dalšího, nového a doposud netušeného. V duchovním životě je to úplně stejné. Je toho mnoho, co nám chce Pán Ježíš povědět, ale nyní bychom to neunesli. Tak nám dává svého svatého Ducha, který vede církev a nás v ní ke stále většímu a hlubšímu poznání pravdy. Proto je potřeba se modlit, číst Bibli, stále znovu a nově promýšlet, co chce Bůh říct do dnešní doby.

Může být, že jsme zbloudili a je čas se v pokání navracet.

Ale právě tak je otevřená možnost, že jsme se posunuli dál, že Boží vůli rozumíme lépe, než jí rozuměli naši předkové a že tak můžeme otevřít našim potomkům cestu k životu v lepším světě, než máme my zde.

Amen.