Deprese s Elijášem

písně: 178, 662, 604, 550, 699, 485
vstup: Ž 19,1–2
1. čtení: 1Kr 19,1–18
kázání: Jk 5,17–18
3. čtení: Ř 14,13

Milí bratři a sestry,

Jakubův příklad Elijáše je mince o dvou stranách, kdy ale Jakub ukáže jen jednu. Eliáš byl člověk jako my… Tahle věta se mi vracela znovu a znovu při přípravách na biblickou hodinu o Elijášově zoufalství a touze po smrti. Eliáš byl člověk jako my…? No – byl. Jakub má pravdu.

Ten Elijáš, který byl člověk jako my, nám minule posloužil jako příklad komunikace s Bohem. Byl to člověk, který měl s Bohem příkladně důvěrný vztah. Jako Boží prorok rozpoznával jeho vůli a zároveň se dál snažil s Bohem komunikovat. Upřednostnil modlitbu před oslavou vítězství. Elijáš, příklad komunikace člověka s Bohem, nám dneska poslouží jako příklad komunikace Boha s člověkem. Elijáš sám toho moc nenakomunikuje. Bude to dneska o tom, že i věřící člověk toho může najednou mít „plný kecky“. Že křesťanům se nevyhýbá smutek, únava a depresivní stavy. Situace, kdy už není v jeho vlastních silách s tím něco dělat. Proto je tu ale církev, proto jsou tu lidé okolo, proto jsme tu my, když jsme na tom lépe, abychom nějak pomohli. Jak? Co dělat a co ne? To nás dneska bude učit Pán Bůh sám.

První čtení nám ukazuje Elijáše ležícího ve stínu jakéhosi křoviska a toužícího umřít. To není zas tak častá modlitba: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ Rozhodně bychom ji nepovažovali za vzor pro modlitby kohokoliv. I takováto situace ale může věřícího člověka dohnat. Je to pořád ten Elijáš, který byl člověk jako my. Tři roky skrývání u Kerítu či v Sareptě. Pak přišla konfrontaci s národem v čele s králem a stovkami falešných proroků. Psychický nápor na Elijáše na Karmelu si jen těžko představit. V sázce je jeho život, tíží ho odpovědnost za celý národ. Co když nějaký ten Baal nakonec odpoví? Co bude dělat, když pohanům to jejich černokněžnické kejklení vyjde? Tohle už zažil Mojžíš v Egyptě, že egyptští kouzelníci dokázali totéž co on (Ex 7,11)!

Nestalo se, tak se odpoledne dře s 12 balvany a buduje z nich oltář, rovná hranici dříví. Porcuje býka – což je mimochodem taky dost dřina – a pokládá rozsekané kusy na hranici. Po Boží odpovědi dává Elijáš pochytat 400 falešných proroků a odvádí je dolů k potoku Kíšonu. Z hory Karmel to je asi 500 m převýšení. Pobíjí falešné proroky a znovu vystupuje těch 500 m převýšení na hřeben Karmelu. Modlí se, a jakmile se spustil déšť, utíká v lijáku 40 km do Jizreelu. Po vyčerpávajícím dni si dal ještě maraton.

Pak Jezábel – a Elijáš se fyzicky i psychicky hroutí. Není se co divit, že struna praskla. Eliáš byl člověk jako my… Čeho je moc, toho je příliš. Máme před sebou učebnicový příklad těžké reaktivně depresivní epizody s psychotickými příznaky. Řečeno běžným jazykem: pod vlivem toho, co prožívá, nastupuje u Elijáše naprostý útlum a neschopnost postarat se ani sám o sebe. Elijáš jen leží a zaobírá se svými černými myšlenkami a doléhají na něj bludy o vlastní výlučnosti. Psychiatr by podotkl: „Mluví o pronásledování, co? To by asi mohl ještě začít slyšet nějaké hlasy, to se v takových chvílích stává…!“

Elijáš byl člověk jako my… Když jde něco hodně nahoru, tak je ten sešup dolů o to šílenější. Po euforii vyslyšené modlitby, vítězství nad baalovými proroky i příchodu prorokovaného deště pád do deprese a s ní touha umřít. A pořád: Elijáš byl člověk jako my.Tohle může potkat každého a ani věřícím se to nevyhýbá.

Charles Spurgeon, americký baptista z druhé poloviny 19. století, byl jeden z nejvlivnějších kazatelů všech dob. Odhaduje se, že jeho kázání slyšelo asi 10 miliónů lidí. Trpěl těžkými depresemi. Vyprávěl o „černém psu deprese“, který ho celý život provází. Popisoval své stavy, kdy v okamžiku největší krize se utíkal ke kříži a stejně ho sevřel jen s pocitem zoufalství. Přicházeli za ním mnozí, kteří trpěli depresemi a nalézali v něm člověka, který jim rozumí. Který je dokázal přijmout ne jako malověrné či špatně věřící. Spurgeon je učil nebojovat s depresí, protože to je boj s mlhou. Učil je přijmout tu bolest, přijmout sebe samé. Připomínal jim, že nepřestali být užiteční jen proto, že mají deprese. Jen o své užitečnosti neví, nedokáží ji vnímat. Učil je, že nesmí přestat krmit své tělo a svoji duši, i když jim to nedává prožitky ani smysl.

Svatá Terezička z Lisieux, která bojovala celý svůj krátký život s depresemi, učila „malé cestě“. Začíná tím, že člověk přijme sám sebe se svou povahou, problémy, obavami a černými myšlenkami. Potom – jak řekl Pán Ježíš (Mt 6,34): Nedělejte si starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení. Dělejte to, co můžete vyřešit dnes. Ty problémy, které jsou teď a tady. Pak se uvidí. Změna je u Boha možná, ale když se na ni budeš upínat. Budeš ničit sebe i okolí.

Elijáš byl člověk jako my. Jeho z bryndy dostává Pán Bůh, ale postupuje jako nejmodernější psychoterapeut na lince krizové pomoci. Sledujme Boha při práci a učme se od něj.

Jsme den cesty od Ber-Šeby. Pod keřem leží Elijáš a chce umřít. Je sám, protože toho jediného, kdo s ním byl, poslal pryč. Pak Elijáš usnul. Když ho anděl probouzí, má pro něj dost nenáročný úkol: Najez se, Elijáši, a napij. Spánek, jídlo, pití… a pak zase spánek. Jedno z pravidel krizové intervence: „Potřeby jsou prioritou“. Klient při rozhovoru musí mít fyziologický komfort. Naše tělo si zaslouží odpovídající péči, a když ji nemá, dá nám to najevo. Elijáš se musí vyspat, najíst, napít a pak ještě trochu vyspat. To není řešení problému! To je předpoklad, aby se vůbec mohlo začít řešit.

Až když je Elijáš odpočat a nasycen – a to zázračně nasycen, na 40 dní dopředu – dostává další úkol. Má před sebou dlouhou cestu. K Boží hoře Chorébu je to na 400 kilometrů. Z Prahy k Baltskému moři, Hannover, Stuttgart, nebo někam do Vaduzu či do Tater – to je tak ta vzdálenost. Zní to děsivě. Ale má na to 40 dní. 400 kilometrů na 40 dní – to je snadná matematika. Představte si, že máte před sebou 5-6 týdnů dovolené, za den máte ujít 10 kilometrů a máte garanci, že nebudete mít hlad a žízeň. Takhle k nám za 3 měsíce přišel kamarád ze Švýcarska z vesničky kousek od Bernu. Šel sám a přišel nádherně odpočatý a spokojený.

„Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!“ řekl Elijášovi Hospodinův anděl a je v tom ještě něco. To je ten Spurgeon. Elijáš nepřestal být užitečný jen proto, že má deprese. Jen o své užitečnosti neví, nedokáže ji vnímat. Nakrmil svoje tělo. Nastane čas pro nakrmení duše.

Elijáš přespává v jeskyni v místech, kde s Bohem kdysi setkal Mojžíš a s Bohem se setkává i on. „Co tu chceš, Elijáši?“ ptá se ho Bůh a my víme, že když Bůh klade otázku, není to proto, že by od nás potřeboval znát odpověď. Jako se v ráji ptal „Kde jsi, Adame?“, jako se ptal: „Kaine, kde je Tvůj bratr Abel?“, tak i tady dává Elijášovi prostor, aby si Elijáš sám uvědomil, co vlastně chce. Psychoterapeut se radostně zatetelí nad otevřenou otázkou. Elijáš nemůže odpovědět „ano“ či „ne“ a opět se ponořit do svých depresí. Otevřená otázka „Co tu chceš, Elijáši?“ ho nutí formulovat postoje a to usnadní i nalezení řešení.

Ve své odpovědi Elijáš Pánu Bohu až vyčítá, co mu to Pán Bůh dělá. Není za to kaceřován. Bůh je dobrý psychoterapeut a tak nenapomíná, nevyčítá ani nepoučuje. Ví, že člověk v depresích se točí v kruhu svých představ. „Jsem jediný poslední, kdo Tě ctí, Hospodine!“ říká Elijáš a netuší, že takových jsou v Izraeli tisíce. Ale srovnává se. Dělá maličké krůčky – třeba poznat Boží hlas, který není ve větru, zemětřesní ani ohni. Ejhle – on je Elijáš pořád ještě prorok. Toto povolání neztratil! Ví, že si musí okamžitě zahalit obličej! Ani dobré návyky praktické zbožnosti neztratil. Drobné krůčky na malé cestě Terezičky z Lisieaux. Dostává úkol, ale je to vlastně hrozně příjemný úkol – oznámit vybraným, že podstatnou část jeho úkolu berou za něj. V oblasti politické i církevní už od něj Bůh nečeká, že to Elijáš potáhne sám. Splnil, co splnit měl. Dostane k ruce Elíšu a už toho bude maličko, co se ještě očekává od něho samotného, než si ho Bůh vezme k sobě.

Elijáš byl člověk jako my. Měl své vrcholy a pády. Pán Bůh nás dneska v pomyslných pěti krocích učí, jak jednat s těmi, co jsou na tom mizerně.

1. Potřeby jsou priority – jídlo, pití, odpočinek, relaxace. Za sebe přidám objetí. Na řešení bude čas potom.

2. Připomínat, že pro Pána Boha máme cenu v jakémkoli stavu. Jsme pořád součástí jeho plánů, protože to jsou jeho plány. Ne naše.

3. Řešit to, co pálí teď. Nedělejte si starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti.

4. Buďte spolu, mluvte spolu. Otevřené otázky otevírají rozhovor a s ním i nalezení řešení.

5. Elijáš byl člověk jako my. Nemohl udělat všechno. Mnohé z toho co by i udělat mohl, nakonec udělá někdo jiný a bude to právě tak dobré.

Snad to nebude s našimi smutky a nervovými problémy tak tvrdé, ale v jakési změkčené verzi je těch pět bodů postup pro komunikaci s každým člověkem, kterého něco trápí – (1) umožnit uspokojení základních lidských potřeb, kam patří i mít nějakou důstojnost, být vyslechnut a brán vážně a tak. (2) Bez výčitek a poučování svědčit o své víře, že Pánu Bohu se nikdo neztratí, i když netušíme, k čemu to konkrétně Pán Bůh použije. (3) Čím je to složitější, tím spíš řešit jednotlivé problémy, byť je nám jasné, že jsou součástí nějakého komplexnějšího balíku problémů, který dílčím řešením nezmizí. (4) Komunikace, ve které toho druhého necháme vyjádřit jeho vlastní postoj k tomu, co ho trápí a nakonec (5) reálná pomoc opět bez výčitek a poučování. Eliáš byl člověk jako my a přesně tohle ho vytáhlo ze srabu.

Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu. A když toho na něj bylo moc, tak se sesypal a Pán Bůh ho z toho dostával skoro 2 měsíce. Mějme se sebou navzájem takovou trpělivost. Jsme lidé a máme svoje vrcholy i pády. To je normální, to může potrefit každého z nás. Buďme si nablízku a s Boží pomocí to určitě zvládneme.

Amen.