Ef 1,3–14

Introit: Ř 11,33–36
Čtení: J 3,1–16
Text: Ef 1,3–14
Když bibličtí svědkové mluví o Bohu, nevysvětlují ho a nepopisují jeho vlastnosti, ale vyprávějí o jeho skutcích, o tom co učinil a stále činí. Proto v Bibli je tak málo teorie o Bohu a tolik příběhů o Božím jednání s člověkem. V těchto Božích činech, jež zažíval Izrael ve svých celých dějinách poznával, kdo je ten živý Bůh, který s ním uzavřel smlouvu. A v Božích skutcích, které si s úžasem připomínáme v církvi, když slavíme vánoce, velikonoce či svatodušní svátky, se nám dává poznat Bůh sám sebe. Je stále dávající: dává sám sebe, když vstupuje v narozeném dítěti do lidských dějin Dává sám sebe, když v těle ukřižovaného odsouzence umírá za nás. Dává sám sebe, když jako Duch svatý sestupuje do našich životů, aby z nás tvořil své společenství.

Když apoštol Pavel chce svým přátelům v Efezu všechno toto připomenout, začíná slovy: „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista.“ A pak to pokračuje jako mohutný chvalozpěv, který sotva dokážeme sledovat. Je to chvalozpěv na jednajícího Boha, na jeho činy, jež se týkají právě nás. Pavel ví, že tohoto Boha nemůžeme vysvětlovat, protože jeho cesty a soudy jsou nevyzpytatelné, ale můžeme a máme jej chválit. A v té apoštolově písni vděčnosti slyšíme i důvody té chvály. Vždyť Bůh si nás v Kristu vybral, vyvolil pro sebe – a tady se nás zmocňuje závrať – ještě dřív, než jsme se narodili, ještě dřív, než začaly lidské dějiny, ještě před stvořením světa. Byli jsme v paměti Boží lásky dřív, než nastal „velký třesk“ a Bůh učinil nebe a zemi. Bůh si nás vyvolil a – Pavel užívá i další výraz – „ve své lásce předem určil.“ Jako bychom měli slyšet, že Bůh o nás stojí dřív, než jsme s ním mohli navázat ve víře kontakt. Neznamená to, že už nemáme možnost vlastního rozhodování; ani tím vyvolením nejsme loutky Boží, figurky, s nimiž Bůh posunuje na své šachovnici. Tím vyvolením jsme nic neztratili, ale všechno dostali: „ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny.“ Ten pravý Boží syn svou poslušností umožnil naši adopci do Boží rodiny.

Bůh nás v Kristu vyvolil už před stvořením světa k tomu, abychom „byli svatí před jeho tváří.“ Ti, kteří patří k církvi, jsou v Novém Zákoně označeni jen třikrát jako křesťané, ale šedesátkrát jako „svatí“. Svatý není člověk bezhříšný a dokonalý, ale ten, který ví, jak snadno podléhá hříchu a proto žije jen z milosti. „Svatí jsou ti, kteří trvale potřebuje Spasitele hříšníků“, kdosi moudře napsal. Z toho apoštolského chvalozpěvu slyšíme o Bohu, který jedná v náš prospěch ještě před stvořením světa, když nás ve své lásce vyvolil, ale také tu slyšíme stále znovu o Kristu, Božím Nejmilejším: „V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny.“ A konečně apoštol zpívá píseň o Duchu svatém, jenž je nám vtisknuta pečeť, potvrzující, že to všechno, co učinil Bůh v Ježíši Kristu, platí pro nás a to všechno, čemu vůbec nerozumíme, je pravda. Ten který nás pro sebe vyvolil, je Bůh Stvořitel, ten, který nám odpouští pro svou oběť naše hříchy, je Bůh Spasitel a ten, jehož pečeť neseme na sobě, je Bůh Utěšitel, Duch svatý.

Je to jeden Bůh a přece se dává poznat v těchto třech působeních, jež patří k sobě. Každý křest to potvrzuje. Ta trojí podoba lásky jednoho Boha není uchopitelná rozumem a i když církevní bohosloví už od nejstarších dob mluví o svaté Boží trojici, nenajdeme tento pojem v bibli vůbec. Nemusíme se modlit k svaté Trojici, ale smíme vzývat Otce i Syna i Ducha svatého. A smíme po způsobu apoštola Pavla pokorně a radostně říci: „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista.“

Amen.