Ef 3,14–23

Písně: 118, 442, 161, 171, 452
Introit: Ž 143,8–10
Čtení: J 21,1–18
Text: Ef 3,14–23
Když jsme nemocní, potěší nás prostá věta: „Myslím na Tebe.“ Ale křesťana ještě víc potěší, když slyší: „Modlím se za Tebe. „ Myslím na tebe před Boží tváří, odevzdávám tě Božímu milosrdenství, přimlouvám se za tebe, aby tě provázel Boží pokoj. Modlím se za tebe – to je věta, kterou bychom neměli druhému zamlčet; je to skutečné povzbuzení, jemuž se sotva co vyrovná. Bez takových modliteb za druhé život křesťanského společenství je chudý a něco podstatného mu schází.

Apoštol se nestydí psát ve svém dopise o tom, co je obsahem jeho přímluvné modlitby. Kleká na kolena před Otcem, jemuž připomíná své přátele z Efezu. Každý z nich musí zápasit o víru, jež je tak snadno rozkolísaná pochybnostmi a oslabena; Pavel to ví, a proto jim píše, zač se modlí především: „prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil „vnitřní člověk“. Je to trochu nezvyklé označení pro tu nejhlubší polohu křesťanova vztahu k jeho Pánu. Vnitřní člověk je naše nové „já“, které žije s Kristem, zatímco starý člověk, plný vzdoru, pýchy a nevěry je – a tak to chápe apoštol – s Kristem ukřižován. Křest je smrt toho starého člověka, ale neznamená to, že ta nová, Bohem darovaná křesťanská existence, náš ˇvnitřní člověkˇ nemůže klesnout; jistě může, a právě proto apoštol prosí o posílení a upevnění Duchem svatým. Tuto přímluvu bychom se měli od apoštola naučit: však právě to všichni potřebujeme, ať jsme zdraví nebo nemocní, staří, nebo v květu mládí: aby se upevnil a posílil v nás Kristův člověk. A ta apoštolova prosba pokračuje: „aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích.“

Náš vnitřní člověk, naše já, naše srdce, může být místem, kde bydlí Kristus. Dveře mu neotevírá mystický zážitek, ale prostá víra – „aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích.“ Apoštol prosí, aby Efezané měli tuto víru, jež touží po přítomnosti Kristově. Tak jak to vyjadřuje jedna naše vánoční píseň: „Vstup v mé srdce jako král, abych tvým se vlastním stal, připrav si je, jak chceš sám, v Ducha svého čistý chrám.“

Když jsme slyšeli z evangelia o setkání učedníků se Vzkříšeným Pánem, slyšeli jsme o jeho lásce. Je to láska, která se nedá odradit, i když nenachází odezvu; učedníci svému Pánu nic nedají, ale on pro ně má jídlo a teplo. A Petr, který zklamal, neslyší výčitku, ale pověření k službě. Kristova láska přesahuje každé poznání – a právě o to prosí apoštol, aby ji mohli jeho přátelé poznat. Přímluva za bratra a sestru může vrcholit právě v prosbě: „Dej otče, aby navzdory všemu mohl (a) poznat Kristovu lásku, která nikdy nezklame!“

Bůh, před nímž kleká na kolena apoštol a my s ním, ve svém milosrdenství činí mnohem víc, než se odvažujeme prosit. Proto jej smíme chválit slovy apoštola: „Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků.“

Amen.