Ef 4,3

Písně: 67, 680, 192, 678 (397, 164, 482), 510, 551, 703

Introit: Ž 67
Čtení: Sk 4,32–37
Text: Ef 4,3
Poslání: Ef 4,1–3

Milí bratři a sestry,

Pavlův text nás vyzývá ke snaze zachovávat jednotu. To zní jistě velmi rozumě, nehledě na to, že podobných výzev je v Bibli spousta. Potud bude dobré se nad jednotou zamyslet. První čtení, které jsme slyšeli, v nás mohlo navodit atmosféru ideální jednotné a harmonické prvotní církve. Kdo by po něčem takovém netoužil?! Kdo by nechtěl, aby v církvi vládla jednota?! Rozdělení na jednotlivé církve je pohoršením v očích nevěřících, komplikuje praktický život církví a je v řadě neposlední i zbytečným a škodlivým „luxusem“, kvůli kterému mrháme síly tam, kde působí jiné křesťanské církve. Opustím teď ten globální pohled na rozdělené křesťanstvo a podívám se na nás, kteří se scházíme zde, v tomto kostele. Jsme jednotní? Jsme všichni jednoho srdce a jedné mysli, jak to o jeruzalémských křesťanech píše Lukáš? Chtěli bychom být? Měli bychom být? A pokud ano – co všechno máme dělat stejně?

Nebudu skrývat, že k té Lukášově zprávě jsem přistupoval předem s jistou nedůvěrou. Čím víc jsem si pak promýšlel, co že to vlastně Lukáš píše, tím menší pocit sympatií ve mně to jeho líčení vyvolávalo. Ale nelekejte se, máte-li na ten Lukášův popis opačný názor, než já, považujete-li ho za ideál, ke kterému stojí za to směřovat, může být. Cituji Kalvínův komentář k touto místu: „Jestliže při čtení tohoto příběhu necítíme dojetí, musí být naše srdce tvrdší než ocel. Tehdy věřící hojně rozdávali z toho, co měli. Dnes se nejenom nespokojíme s tím, že si střežíme, co nám patří, ale bezohledně okrádáme druhé… Oni tehdy prodávali svůj majetek; dnes nade vším panuje rozkoš z nakupování.“

Nechám Kalvínovi jeho dojetí nad prvními křesťany, sám to jejich nakládání s majetkem sleduji s jistými rozpaky. Jistě, že vedlo k nějaké formě jednoty, kdy všechno patří všem, ale nepřipadá mi, že je to přesně ta správná cesta, po které by měl Boží lid jít. Připadá mi to jako lidský nápad načtený někde u Platona nebo u Cicera, nápad, který vypadá rozumě a lákavě a tak se ho lidé pokusí realizovat. Ano, vytvoří jednotu, dokonce majetkovou – ale pořád v tom nevidím naplňování nějaké Boží vůle. Pokusím se v dnešním kázání odlišit jednotu podle Božích plánů a jednotu podle lidského pohledu na věc. Jsem si vědom toho, že se pouštím na tenčí led, než obvykle, ale tohle odlišení dvou ohledů na jednotu mi připadá důležité.

Pavlova výzva o jednotě Ducha (v řeckém textu slovíčka „pneuma“ a souvislost jasně ukazuje k Duchu svatému) bude pro mě jedním možný pohledem. Lukáš z prvního čtení pak pohledem druhým. V jeho vyprávění je oslavována jednota srdce a mysli, (kardia a psyché řeckého textu). Jsou to dva možné přístupy, jak lidi sjednocovat. Tyto přístupy se tu a tam potkávají a jinde zase rozchází. Jednota Ducha, tedy jednota podle Boží vůle se určitě může překrývat s jednotou srdce a mysli, tedy jednotou podle toho, jako to my lidé cítíme a jak tomu rozumíme. Ale zdaleka se také překrývat nemusí. Po mém soudu na nás je, abychom lpěli na té podstatné jednotě. Na jednotě Ducha, na jednotě podle Boží vůle. Tato jednota nás pak vede k pokoji ve vztazích s druhými. Jestliže ji bude provázet jednota srdce a mysli, jestli se nám to bude líbit a připadne nám to rozumné – tím lépe! Ale když něco k pokoji nevede, když něco vede ke sporům a rozdělení, naskočí mi okamžitě velice důrazný otazník a s ním pochybnosti, jestli je takové jednání podle Boží vůle.

Lukášův popis prvotní církve je velmi dobře pochopitelný. Nebyli bychom první, kdo s obdivem hledí na to prvotní křesťanské společenství a říká si, že to je ta „krásná církev“, jak to nazýval Jan Karafiát v Jimramově a mnozí jiní něco takového chtěli budovat na mnoha jiných místech. Z tohoto popisu prvotní církve až dýchá harmonia a krása – všichni jsou jedné mysli a jednoho srdce, všechno mají společné, každý měl podle svých potřeb protože ochotných dárců byl dostatek… Po tomto ideálu prvotní církve se ohlíželi lidé v dějinách mnohokrát! O jednom takovém ohlédnutí se dozadu čteme třeba v Kronice Vavřince z Březové, když popisuje husitský Tábor: „…nazývali se všichni bratřími a sestrami, bohatší s chudými si podělovali stravu, která byla připravena. Tam nebylo dovoleno nic nalévati, čím by se mohli opíti, tam nebyl trpěn žádný tanec, žádná hra v kostky, v koule nebo jiné hříčky, a to nejen dospělým, ale ani dětem. Tam zkrátka nebylo možné nalézti žádné spory, žádné krádeže, žádné melodie zvučících píšťal nebo harf, jak se dosud stávalo při posvíceních, nýbrž po způsobu apoštolském jedno bylo srdce všech a jedna vůle a o ničem jiném nejednali, leda o tom, co se týkalo spásy duší a přivedení kněžstva k dřívějšímu stavu, totiž k stavu prvotní církve…“ Nepřehlédněme, že se Vavřinci z Březové v hlavě honí právě ten Lukášův popis prvotní církve a že kronikář oslavuje návrat k tomuto ideálu.

Když jsem překonal pochybnosti a řekl jsem si, že Lukáš opravdu něco takového prožil, když to v tom Jeruzalémě udrželi tak, jak to v těch Skutcích popisuje, tak první otázka, která mne nad tím textem napadla, byla: „Proč se to už nikdy nepodařilo zopakovat?“ Proč dříve nebo později zkrachovaly všechny ty pokusy o křesťanský komunismus v mnišských klášterech, v husitském táboře i šmrcnuté marxismem v jihoamerické teologii osvobození? Tam všude to po pár letech skončilo v opětovném rozdělení na bohaté a chudé, podřízené a nadřízené, mocné a slabé, vlivné a bezvýznamné… Jednokaždé z těchto hnutí, které se tak vzhlíželo v době, kdy všichni jsou jedné mysli a jednoho srdce, tak se záhy začalo štěpit. Tak tu bylo v jedné době až 13 různých františkánských řádů, husité se oddělili od římských a vzápětí se sami rozdělili na pražany, tábory a orebity a k tomu další a další menší skupinky. Reformace, která chtěla církev očistit od lidských nálezků a navrátit ji k prvocírkevnímu ideálu, přinesla další a další štěpení. Karafiát odchází zklamán neúspěchem svých ideálů a dožívá v 20. letech minulého století oddělen od zbytku církve v nesouhlasu se sjednocením luteránů a reformovaných v roce 1918 a nad tím, jakým směrem se sjednocená církev vydává. Pokusy napodobit tuto podobu společenství se tedy neosvědčují. Tím naléhavěji se mi vynořují pochybnosti, jestli to je způsob organizace církve, který po nás Pán Bůh chce.

Když to nejde napodobit, tak se vzápětí vynořuje druhá otázka – a fungovalo to alespoň v tom Jeruzalémě? Žel, Lukáš, tedy pisatel Skutků apoštolských, se poměrně záhy přestává Jeruzalému věnovat. Po Štěpánově mučednické smrti se podstatná část jeruzalémských křesťanů rozprchla a pro Lukáše se stala mnohem zajímavější práce apoštola Pavla. Tady se informací nedohledáme. Máme jen nepřímé indicie.

Ananiáš a Safira. Známe ten příběh o rodně, která chtěla dobře vypadat před lidmi a tak si hráli na stejné obětavce, jako byl Barnabáš a další. Lukáš tu událost popisuje, aby vyzdvihl bázeň, která na všechny padla, já bych spíš vyzdvihl nezdravou atmosféru v jeruzalémském sboru, kdy se lidé srovnávají mezi sebou. On toho dělá tolik a já jen tolik – jako by nikdy neslyšeli to staré dobré podobenství o hřivnách, které ukazuje, že Pán Bůh po nás nechce po každém to samé a ani nám nedává stejné schopnosti. Ještě to nedopadlo tak mizerně, že by samotní vedoucí sboru začali srovnávat jednotlivé lidi (i taková situace se už v dějinách církve objevila). Že by Petr začal kázat o vhodnosti prodat majetek a odevzdat peníze a spojil to s káráním těch, kteří to ještě neudělali. Potud je ještě Pán Bůh chránil. Petrova slova k Ananiášovi a Safiře ale ukazuje, že praxe v jeruzalémském sboru vede některé lidi k rozhodování podle toho co říká srdce a mysl, tedy naše pocity a náš rozum – a už se nehledí na to, co říká Bůh.

Jiná indicie je příčina volby jáhnů (Sk 6), Čteme, že …v té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. Ejhle jakási protekce. Někteří z této situace usuzují, že dárci sice peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám, ale dál měli vliv na to, jak se rozdávalo každému, jak potřeboval, tedy na jaký účel budou jimi darované peníze použity. Jednoznačné je, že už záhy po vzniku církve bylo potřeba vytvořit sedmičlennou komisi jáhnů, kteří začnou profesionálně věnovat tom, aby nikdo mezi nimi netrpěl nouzi a opravdu každému bylo dáno, jak potřeboval, protože církev tak nějak „samospádem“ s penězi nakládat neuměla.

Do třetice ještě jedna indicie – apoštol Pavel po všech svých sborech organizuje sbírku ve prospěch chudých bratří v Jeruzalémě. Píše v listě Římanům (15,25), že se chystá do Jeruzaléma a přinesl by pomoc ze sbírek ve svých sborech. To je nějakých 20–25 let po situaci, kterou popisuje Lukáš. Nejpozději tedy v téhle době už to tedy ani v Jeruzalémě nefunguje tak, že by …nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval.

Kam se poděla ta jednota srdce a mysli? Kam se poděl společný majetek? Spolu se zánikem této vnější jednoty majetku zaniklo i úžasné misijní působení, zanikly projev Boží moci, zanikla společná shromáždění v Šalomounově sloupoví (5,12b) i setkávání po domech ( konec 5.kap.). Pavel organizuje sbírku na Jeruzalém jako projev vděčnosti za to, že ty první impulsy z Jeruzaléma opravdu vyšly a byly to výborné věci – ale v jeho době už jsou to jen vzpomínky.

Tím spíš rozumím tomu, že píše: „Usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.“ Jednota majetku se v Pavlových sborech nikde neobjevuje. Organizační jednota také ne – Pavlovy sbory nebyly propojeny. Rozhodnutí jeruzalémských o zákazu požívání masa obětovaného modlám nemělo na Pavlovy sbory žádný dopad. V jednotlivých Pavlových sborech jsou různé modely řízení – někde apoštolové, proroci, evangelisté, pastýři, učitelé, jinde funguje struktura – biskupové, jáhni, starší. Dokonce ani Pavlovo jméno nebylo tím zásadním svorníkem, jak vidíme v Korintě či v Galatii. Jednotlivé sbory spojovala právě jen ta společná víra v Ježíše ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Z tohoto rozpoznání, co pro ně pro všechny udělal Bůh pak rostlo vědomí, že patří k sobě, že si mají pomáhat, že se mohou setkávat, vyměňovat si kazatele, přeposílat si Pavlovy dopisy…

Pavlovy sbory procházely také mnohými krizemi a také se mnohé z nich rozpadly či zanikly. Neexistuje jedna jasná a jednoduchá rovnice, co ve sboru dělat, aby sbor určitě nezanikl. To obecné pravidlo mi ale připadá jako velmi rozumné. Když hledáme jednotu, která nás bude spojovat, tak musí jít o jednotu duchovní, ne lidskou. Jednotu v přijímání toho, co pro nás dělá Bůh a ne v tom, co my děláme pro Boha nebo pro lidi kolem nás.

Když hledáme nějaké pravidlo, které by mělo platit v hledání jednoty s jinými církvemi, v naší církvi, v našem sboru, ve staršovstvu, na mládeži, na biblické, v babinci, v osobníc vztazích, v rodinách – když hledáme jednotu a vymyslíme nějaké pravidlo, na kterém bychom se měli shodnout, tak je potřeba si tuhle otázku položit: Je to pravidlo, které je z Boha, nebo z lidí?

To, co děláme my, to nám může připadat rozumné a může nás to bavit. Když to připadá rozumné druhým a také je to baví, nalezli jsme lukášovskou jednotu jedné mysli a jednoho srdce. Je to dobré, pěkné, prospěšné, ale pomíjející, protože my lidé se měníme hrozně rychle. Nás to zdrtí a spolu s touto jednotou toho snadno ztratíme ještě mnohem víc.

Tomu, co dělá Bůh, možná vůbec nebudeme rozumět, natož, aby se nám to líbilo, či nás to bavilo. Ale dokáže to spojovat lidi mocí nepomíjejícího Boha. Spojovat do Pavlovské jednoty Ducha, která vede k nepomíjejícímu pokoji.

Nějaký příklad: Když se dohodneme, že si budeme všechno odpouštět, je to lidské rozhodnutí. Rozumné, příjemné – ale vede k jednotě mysli a srdce. Je to lidská dohoda a obávám se, že za pár dní zkrachuje. Prostě najednou přestaneme mít náladu odpouštět a šlus. Když si společně uvědomíme, že Bůh odpouští naše hříchy, tak jsme nalezli něco, co platí bez ohledu na to, jestli mám nebo nemám chuť odpouštět já, tak mne to nakonec k odpuštění dovede a bude mne to k tomuto odpouštění vést pořád.

Když stanovíme nějaké pravidlo obětavosti, třeba desátky, je to lidské pravidlo. Rozumné, prospěšné – ale do našeho života snadno vnese neklid. Když si uvědomíme, že všechno, co máme, je dar od Boha, že vlastně nic není naše, ale všechno včetně nás Bohu patří, vede to k obětavosti mnohem větší, která navíc není spojena s nepokojem. Vždyť jen posílám dál něco, co se u mě na cestě od Boha na chvilku zastavilo.

Jednota Ducha je jednota, která staví na tom, co Bůh udělal pro nás a teprve z toho hledá odpověď na otázku, co máme udělat my. Tuhle jednotu hledejme a nalezneme pokoj.

Amen.