Ef 6,10

Písně: 182, „Díky“, „Lano“, 189, 331

Introit: Ž 27,1–3
Čtení: Sd 14,1–20
Text: Ef 6,10
Poslání: 1Pt 4,10–11

PowerPointová prezentace doprovázející kázání
(2,94 MB)
Křestní kázání
Kristýno, Jirko, Honzo a především Jenovéfo

jeden verš mi v tom dnešním příběhu připadl nadmíru příhodný. Samuel se čehosi dožaduje, rodiče mu brání, ale nakonec svolí – a vypravěč příběhu jen jakoby mimochodem dodá: Otec s matkou netušili, že je to od Hospodina…

Ejhle – to je vpravdě zlatý verš křesťanské rodičovské pedagogiky. Pán Bůh si vede Samsona svojí cestou a rodiče by tomu málem zabránili. Jasně, že to je divné, co ten Samson chce! Nejen, že je taková svatba s Pelištejkou proti izraelským zákonům, ona je to taky ostuda, že si synátor vybere holku ze špatné rodiny! Záměrně to stavím v tomto pořadí, protože to víc odpovídá našemu naturelu. Že je něco proti paragrafům, to se nějak přežije. Ale ta ostuda! Co řeknou lidi!

A přece to byla cesta, kterou si Samsona vedl Bůh. Bůh, který si Samsona vyvolil již v těle jeho matky. Bůh, který lépe, než Manóach a jeho žena věděl, co se tak od Samsona dá čekat. V dobrém i zlém! Že má sice sílu za armádu, ale zároveň je živelný, neukázněný, paličatý, vzteklý… Prostě znal jeho klady i zápory a tak si ho použil, jak to bylo možné.

Manóach a jeho žena si možná zoufali, co jim to ten kluk dělá, ale ejhle – ona to byla Boží vůle.

To, že se děti nevyvedou podle našich představ, to je spíše pravidlo, než výjimka. V náboženské výchově je to ještě zřetelnější, protože je to věc pro nás navýsost citlivá. Roky si cizelujeme svůj vztah s Bohem, svoji z-božnost – a tak je jen přirozené, že bychom chtěli to nejlepší z našeho ná-boženského života předat dětem. A ejhle – děti jako na potvoru ty naše postoje poměrně záhy přestanou kopírovat. Přestanou kopírovat naši zbožnost, naše chápání Bible, naši náboženskou praxi.

V takovou chvíli horuji na prvním místě ne za toleranci, ale za pokoru. Tolerance je až druhý krok. Teprve z pokory totiž ta správná tolerance roste.

Nejde o to dětem dovolit všechno, aby byl v baráku klid. Jde o pokoru. Jde o to pokorně uznat, že naše poznání, ale ani naše zbožnost, naše chápání Bible a naše náboženská praxe, že to vše nemusí být to jediné správné. Pokora je jedna z nejvzácnějších křesťanských ctností. Přiznat si svoje meze, omezenost našeho poznání, to se málokomu chce. A před vzdorujícím dítětem už vůbec ne. Samsonovi rodiče to unesli.

Situace Samsonových rodičů nás učí, že Boží cesta je mnohem širší, než ten chodníček, který si k Bohu vyšlapáváme my. Že ta cesta k Bohu je dost široká na to, abychom po ní mohli jít vedle sebe a tak tím pádem každý tak trochu jinak. Směr je stejný, cesta je společná, ale ta úplně konkrétní podoba, ta se už lišit může. Když potomek pro sebe objeví nějakou jinou církevní tradici, jiný typ zbožnosti, jiné teologické důrazy – to nemusí být pro rodiče jednoduché, ale ani to neznamená, že dítě opouští Krista. Platí to vždy, ale v takovou chvíli platí dvojnásob, že je potřeba víc mluvit o svých dětech s Bohem, než se svými dětmi o Bohu.

Dnes Jenovéfu ve křtu odevzdáme Pánu Ježíši do rukou a on už ji nikdy neopustí. Buďme tedy pokorní a v této pokoře se učme spolu s ní hledat, po jaké cestě chce Bůh vést ji a po jaké nás. Užívejme si v radosti cesty společné a trpělivě snášejme cesty rozdílné. Rozdílnost v cestě za Kristem obohacuje a tak nejen ona od nás, ale i my od ní se něco dobrého budeme moci naučit.

Amen.

Pravidelné kázání
Milé děti, milí bratři a sestry,

dnes se budeme učit hledat „sílu“ u Boha. Abychom věděli, jak je užitečné rozpoznat, jaká obdarování nám Bůh dal a jak je ještě užitečnější si pořád připomínat, že jsou to obdarování od Boha. Dnešní Samsonův příběh nás bude učit, že máme umět 1. rozpoznat svoje obdarování a 2. dobře ho použít. Samson soudil Izraelce 20 let a věřím, že dobře. Ale máme zapsáno v Bibli několik historek z jeho života, kde je to jeho jednání hodně podivné. Samson měl výjimečné obdarování, ale čas od času ho nepoužil moc dobře. Svou sílu měl od Boha, ale už ji nespojoval s Bohem. Prostě si myslel, že ji má a může si s ní dělat, co chce.

Jaké měl Samson obdarování? Fyzickou sílu. Co by tedy mohl dělat, aby byl užitečný. Jistě by mohl být zápasník či voják, ale třeba by mohl pomáhat dřevorubcům nebo v lomu. Na stavbě by uvezl v kolečku mnohem víc materiálu. Kdyby se někoho zeptal, jestli nepotřebuje pomoci, určitě by ho někdo rád využil třeba při stěhování nábytku! Ale Samson se nikdy nikoho na nic neptal. Ani lidí, ani Boha. Dělal jen to, co ho napadlo.

Jednou Samson zahlédl krásou dívku a rozhodl se, že si je vezme za ženu. Hned to řekl rodičům, aby začali dojednávat svatbu. Rodičům se to ale vůbec nelíbilo. Nepovažovali tu dívku za vhodnou partii – byla to cizinka, pohanka. Něco takového se v Izraeli dělat nemá, Bůh to skrze Mojžíše zakázal (Dt 7,3–4). Ale Samson si stál na svém. „To je v mých očích ta pravá!“ „Já to tak chci!“ Pořád ta samá Samsonova charakterová vlastnost. Co považuje za dobré, za tím jde hlava nehlava. Protože je silák, tak to je někdy divočina.

A tak šli domlouvat svatbu. Po cestě procházeli kolem vinice. Rodiče šli asi napřed, Samson se zdržel – a najednou na něj vyskočil z vinice lev. Tak ho Samson drapnul a už se perou. Příběh jsme slyšeli, tak víme, kdo vyhrál. Bavil jsem se před časem s kamarádem, který nožem zabil divočáka. Samson lva roztrhl jako kůzle. Já nikdy kůzlata netrhal, tak si pod tím nic moc nepředstavím. Ale každopádně to zvládl holýma rukama. No a pak pospíchal za rodiči domlouvat tu svatbu. Překvapilo mě, že to rodičům ani neřekl. Kdybych přepral lva, tak to je dobrá historka! Ale asi měl Samson plnou hlavu ženění a té krasavice, co byla v jeho očích ta pravá.

Svatba byla domluvena, za nějaký čas jde Samson zase pelištejského městečka Timnata. Přijde na místo, kde kdysi přepral lva – a ejhle, co to nevidí?! (Čímž chceme říct, co vidí!) Ve lví zdechlině se usadily divoké včely. No, mezi námi – do nějaké čerstvé mršiny by včely nejspíš nezalezly, takže to asi spíš bylo po nějaké delší době. Samson si užil přírodního fastfoodu. Někdo by nakoupil hamburger v McDonalds, Samson nabral med a pokračoval v cestě. Medu bylo zjevně dost, dokonce i s rodiči se podělil. Ale neřekl jim, kde ten med vzal. Celkem se nedivím. „Milá maminko, milý tatínku, našel jsem chcíplého lva a z něj jsem vzal tenhle med. Dobrou chuť!“

A byla svatba. Jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli – a Samsona zase popadl jeden z jeho nápadů, který mu v tu chvíli připadal jako hrozně dobrý – totiž, že se začal sázet. A není žádný troškař. Jak gambler jistý si svou výhrou tak dává do sázky něco, co sám docela určitě nemá. Třicet košil a třicatery sváteční šaty. Tedy spodní dlouhá lněná košile a přes to ještě něco barveného vlněného – to byla tehdy nóbl a moc drahá výbava. Ono i dneska, kdybyste měli zajít s třiceti lidmi do obchodu a nakoupit jim oblečení na sebe, tak by se to hodně prodražilo!

Hádanka je to ale velice těžká. Je to taková divná říkačka: „Ze žrouta vyšel pokrm, ze siláka vyšla sladkost.“ A ostatní mají uhodnout, co že se to stalo. Mají na to týden, což je času spousta. Ale stejně. My to víme, že jde o lva – ale oni vidí před sebou siláka Samsona, který je dost možná sám tím jedlíkem. Dát si med z mršiny, to svědčí o tom, že vybíravý zrovna nebyl. Přemýšleli, přemýšleli – a na nic nemohli přijít. Tak zašli za Samsonovou manželkou. Co do použití násilí si rozhodně nemají se Samsonem co vyčítat. Vyhrožují, že ji i s domem jejího otce upálí, když pro ně nezjistí odpověď. Co měla dělat? Tak šla za Samsonem. Samson nechtěl prozradit. Ani vlastním rodičům nic neřekl! Jenže fňukající ženské, jo, to je Samsonova slabina. Jako z Lotranda a Zubejdy, když sultán Solimán (vládce náš a slunce naše jasné) nechtěl svolit se svatbou své dcery Zubejdy s mladým Lotrandem, ale nakonec svolil. Zubejda Lotrandovi objasnila, jakou zvolila na tatínka taktiku: „Ubrečela jsem ho!“

Samson prozradil, řešení své ženě, ta ho prozradila dál. A tak sedmý den Samsonovi družbové přišli a dělali, jak jsou chytří. „Co je sladší než med, co je silnější než lev?“ aby jako Samson viděl, že na to lážo plážo přišli. Samsonovi je ale jasné, jak na to přišli. Ví, že to z něj vytáhla jeho manželka a ta jim to prozradila. O vyhrožování nic neví a tak je naštvaný a docela ho chápu. Nic to ovšem nemění na tom, že prohrál a musí zaplatit sázku. Řeší to – no, jako Samson. Pomlátí nějaké chlapy. Sešel k pobřeží do Aškalónu, protože tam určitě bydlí také Pelištejci, pomlátil třicet chlapů, sebral jim oblečení a šel domů. Jak byl pruďas, tak se zase rychle uklidnil. Na manželku nezanevřel, asi ji fakt měl rád. Ale to už je zase jiný příběh.

My tu máme Samsona obdarovaného ohromnou silou – jenže k čemu tu sílu využívá? Udělal něco užitečného, pěkného? Možná tak ten lev, že už nebude nikoho ohrožovat. Ale jinak si vlastně jen užívá, plní si svoje přání. Že by se někdy modlil, že by přemýšlel, co do něj Pán Bůh očekává – to u něj nevidíme. Skvělé by bylo, kdyby tu svoji lidskou sílu, kterou od Pána Boha dostal, zase nějak propojil s nebem. Ono teprve když ta svoje obdarování od Boha spojíme s Boží vůlí, tak ta naše síla bude to pravé.

Písnička, kterou budeme zpívat, je právě o tom, že nejde o to, jak konkrétně jsme silní, ale o to, jak svoji sílu dokážeme dát do rukou Pánu Bohu. (Lano, co k nebi nás poutá, Traband)