Ef 6,18a

Písně: 1, 610, 440, 417, 555, 702

Introit: Ž 1,1–2
Čtení: Joz 1,1–9
Text: Ef 6,18a
Poslání: 1Pt 1,22

Milí bratři a sestry,

apoštol nás vyzývá k trvalé modlitbě. Jenže modlit se celý život – je to vůbec možné? A otázka ještě šťouravější: jestliže to nějak možné je (když už nás k tomu Pavel vyzývá) – chceme to vůbec? Dříve nebo později snad každého člověka napadne, že už ho nějak nebere modlit se, číst Bibli, chodit do kostela. Doba prvotního nadšení je pryč. Připomíná to mentalitu malých dětí – hrozně chtějí štěňátko, pořídíte jim štěňátko – a za pár měsíců už psa venčíte vy a dítě fňuká po koťátku. Jenže my nejsme jiní, takže je to nejspíš normální. I my se po nějakém čase nasytíme nějakého typu prožitku, zatoužíme po jiném – nu a teď zůstává otázka, co s tím starým. TotalGym může zůstat zastrčený pod postelí a kosmodisk ve skříni, hned vedle sušičky na ovoce a vysavače, co sám běhá po bytě. Bylo to fajn, díky, ale netřeba se k tomu vracet. Patří do stejné kategorie, jako nikdy nedodrhaná tapisérie přivezená v osmdesátých letech z Bulharska.

Jenže co s modlitbou? Co se čtením Písma – to přeci dost dobře nejde odhodit se stejnou ležérností, jako klubko umělého vlákna, ze kterého už mě nebaví uzlíkovat siluetu pobřeží Nesebaru?! Na stranu druhou – je to opravdu potřeba v něčem takovém pokračovat dál? Teď už nemyslím na tapisérii! Už jsem to slyšel tolikrát od lidí, kteří do kostela nepřišli jak je rok dlouhý: „Co bych tam dělal? Co bych se tam ještě dozvěděl nového? Bratře faráři, z té Bible – vždyť já už to všechno znám.“ A on těch příběhů třeba opravdu zná dost. Jak takovému člověku zdůvodnit, že by stejně měl tu Bibli otevřít a číst ty příběhy znovu, že by stejně měl do kostela zajít, že by se stejně měl modlit…? A ruku na srdce – jsme jiní? Když si tak vzpomenete na první čtení – ono vás to opravdu ještě nikdy nenapadlo, že ten Jozue na břehu Jordánu, pak sedm dní obcházející Jericho, Jozue rozdělující Zaslíbenou zemi mezi jednotlivá pokolení – že už jsme to všechno někdy slyšeli a nejspíš ne jednou?

Jestli se ve vás tyto pocity někdy objevily, vězte, že v tom nejste sami. V těchto pocitech navíc nejsme ani nijak originální v dnešní době. Když se od Ježíše jeden člověk dožadoval informace, jak přijít do nebe, tak s překvapením zjistil, že prostě má dělat věci, které dělá celý život: „Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“ (Mk 10,19n) Jestli jde fakt jen o tohle, tak si mohl odpustit nejen tuhle cestu za Pánem Ježíšem, ale i celá léta pravidelné návštěvy synagogy. Desatero se přece naučil jako kluk!

Vraťme se ještě jednou k prvnímu čtení. Snažím se představit si, co asi v téhle souvislosti prožíval Jozue na břehu Jordánu, na samých hranicích Země zaslíbené, když slyšel, co mu řekl Hospodin. Ten Jozue, který byl fakt hodně dlouho Mojžíšovou pravou rukou. Od vyjití z Egypta, přes ty události se zlatým teletem a deskami Zákona, přes čtyřicetileté putování po poušti až do posledních okamžiků života Árona, Miriam i Mojžíše. Vždyť už toho udělal dost. A opravdu udělal! Byl to on, kdo prozkoumával Zaslíbenou zemi a přinesl tenkrát ten ohromný hrozen vína. Stál za Mojžíšem, když proti němu byl všechen lid. Pečoval o Stánek Hospodinův a pečoval o něj dobře. Byl velitelem v bitvě a Amáleka porazil. Teď je mu šedesát, sedmdesát. Má Mojžíšovu výchovu a k ní spoustu zkušeností. Tomuto Jozuovi Hospodin řekl: „Nyní tedy vstaň a přejdi s veškerým tímto lidem přes tento Jordán do země, kterou dávám Izraelcům.“ Tam jim potom rozdělíš zemi podle jednotlivých pokolení. Fajn. To beru. Je možné, že by si Jozue dal spíš pauzu a zasloužený odpočinek, ale Pán Bůh řekl, že ještě ne, takže haj hou, jde se pracovat.

„Jen buď rozhodný a velmi udatný, bedlivě plň vše, co je v zákoně, který ti přikázal Mojžíš, můj služebník. Neodchyluj se od něho napravo ani nalevo; tak budeš jednat prozíravě všude, kam půjdeš.“ Fajn, stále v pohodě. Však ho Mojžíš učil přes čtyřicet let. Za ta léta Jozue velmi dobře ví, co je v Mojžíšově Zákoně. Formální vzdělání má. A má i léta zkušeností, aby mu bylo jasné, že ten Mojžíšův Zákon je výborná věc. Že je nad jiné výborné ho dodržovat, protože jak se na to člověk tuhle či támhle vykašle, tak se to pak sype celé.

Jenže pak přijde šleha: „Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě.“ Tak tímhle mě dostal. „Rozjímej nad ním ve dne v noci…“ Cožpak Jozue ten Mojžíšův Zákon nezná? Tolik toho zase není. O čem by měl rozjímat?! Cožpak neví, co dělat v té které situaci? Cožpak by nejednal prozíravě, kdyby se prostě řídil tím, co tak dobře zná?! Těmi jednotlivými příkazy a zákazy? Proč by neměl mít zdar prostě proto, že bude Zákon dodržovat tak, jak to dělal doposud? A ono ne. Rozjímej na Mojžíšovým zákonem. Mojžíšův zákon ať se nevzdálí od Tvých úst… Tak, jak se to tenkrát dělávalo, tedy přeříkávat si polohlasně všechna ta přikázání, převalovat si je na jazyku, aby se převalovaly i v hlavě – tohle má Jozue dělat. Ve dne v noci! Jako ten blahoslavený muž z prvního žalmu, co nad Hospodinovým zákonem rozjímá ve dne i v noci a pak je „jako strom štípený při tekutých vodách, kterýž ovoce své vydává časem svým, jehožto list nevadne, a cožkoli činiti bude, šťastně mu se povede.“

Ten trýček zjevně není skrytý v tom, že by se člověk naučil jednou a provždy správné odpovědi. Že by Jozue prošel nějakým sebedůkladnějším Mojžíšovým školením a pak by s dekretem o „doživotní platnosti akreditovaného školení v Zákoně Hospodinově“ vedl Boží lid do Země zaslíbené převzít každé místo, na které izraelská noha šlápne „od stepi a tohoto Libanónu až k veliké řece, řece Eufratu, podél celé země Chetejců až k Velkému moři, kde zapadá slunce.“ Takhle to prostě nefunguje. Nestačí se jen naučit, co říkal Mojžíš, s tím, že až to bude potřeba, tak mi prostě z paměti naskočí ten správný paragraf. Soudci a právníci tohle pochopí – mnohdy musí bedlivě rozvažovat, kterého že trestného činu vlastně byla naplněna skutková podstata a jestli vůbec nějakého. Proto je v Trestním zákoně uvedena i judikatura, konkrétní případy, na které se ten který zákon vztahuje, nebo naopak nevztahuje. Proto se mluví o precedentech – o tom, jak byl který takový případ kdy posuzován. Nevystačíme si se souborem jednoduchých zaručených pravd a nic na tom nemění, že to jsou pravdy pravdoucí. Tyhle pravdy pravdoucí je potřeba uvádět do života. Poměřovat je s tím, co prožíváme.

V časech Starého zákona to v praxi znamenalo to již zmíněné „převalovaní na jazyku“. Tak – poklidně si přeříkávat jednotlivá přikázání. A ono to z úst přeleze do hlavy a do srdce. Potká se to s tím, co prožíváme, s tím, na co myslíme, s tím, co nás těší i s tím, co nás trápí. O to jde! To je cíl, kterého mělo být dosaženo – aby se biblický text potkal s naším životem. „Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě.“ A tak Jozue bude promýšlet jednotlivá přikázání Zákona, bude je porovnávat s tím, co prožívá on a s tím, co prožívá Boží lid. A jak tak budeme v příštích nedělích probírat, jak Jozue řešil všemožné radosti i strasti Božího lidu, tak uvidíme, že mu to fungovalo dobře.

V tuto chvíli ale opustíme Jozua a v přemýšlení pokročíme o kousek dál – k Novému Zákonu a k dnešnímu hlavnímu čtení z Pavlova listu Efezským. Nový Zákon přebírá starozákonní metodu a rozvíjí ji dál. Princip zůstal zachován. Pořád jde o cosi celoživotního, cosi trvalého, cosi, co naplňuje každý okamžik našeho života. Apoštolovy myšlenky se už ale netočí okolo přikázání Zákona. Biblické verše, pregnantně formulovaná přikázání – jo, je to fajn to mít, ale není to vrchol. „V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách…“ Jde tu o Ducha svatého, o to, aby v našem životě působil, jde o modlitbu. Suma sumárum – jde tu o vztah s Bohem. Dostali jsme se o pořádný stupínek výš. Od naučení se psaných předpisů k rozhovoru s jejich autorem.

Sledujme ty rozdíly. Vývoj ve třech stupních. (1) Nejhorší způsob je hledat pro každou situaci nějaké přesné pravidlo, jak to má být, jak to řešit. Není takový zákoník, či příručka slušného chování, kde by byly vypsány všechny možné situace. Člověk, který by spoléhal, že v Bibli najde jednoznačnou odpověď na všechny otázky, které si klade, bude nutně zklamán.

(2) O třídu výš je Jozue. Ta jednotlivá ustanovení Mojžíšova Zákona si převaluje v hlavě, promýšlí je, porovnává s tím, co prožívá. Díky tomu mu dochází, co je cílem toho kterého přikázání a je schopen ho přiměřeně použít pro různé situace.

(3) Nejvýš nás vede apoštol Pavel. V tom kterém problému nás vede k modlitbě, tedy k rozhovoru, ve kterém se dozvíme řešení.

Naučit se veršíčky nazpaměť zvládne kdekdo. Na to je potřeba jen mechanická paměť. Umět v pravou chvíli použít ten správný, to už je složitější. Žít s Bohem v tak úzkém kontaktu, že je člověk schopen vnímat Boží vedení, slyšet Boží hlas, to je vzácný dar. Jedno, druhé jako třetí ale chce čas a stále platí, že opakování je matka moudrosti. Zlaté verše z nedělní školy a z konfirmačních cvičení zmizí z hlavy a člověk najednou neví, co k té které situaci Bible vlastně říká. Když člověk nepoměřuje svůj život Biblí pravidelně, tak mu Bible do života promlouvá stále méně a méně. No a když člověk nemluví s Bohem, není divu, že časem přestane jeho hlas vnímat docela.

V tuto chvíli je také zřetelnější, proč je potřeba ta trvalost. Jasně že ty příběhy znáte. Ale znát příběh, být schopen převyprávět, jak Bůh po Mojžíšově smrti předal Jozuovi vedení Božího lidu – to je ta nejnižší možná meta. Pravda – bez ní se dál nedostaneme. Když už člověk tenhle příběh zná, může pokročit dál. Může si ho začít převalovat v hlavě. Promýšlet, jak je důležité nejen, aby lid poslouchal Boha, ale aby tady byl i někdo hmatatelnější, viditelnější. Nejdřív Mojžíš, teď Jozue… Boží lid potřeboval někoho hmatatelného, aby vedl. Aby rozhodoval. Aby měl poslední slovo i za tu cenu, že to bude špatně. Ejhle – politika není špína!

Mojžíš si ho kdysi vybral a Bůh teď Jozuovi předává Boží lid. Bůh respektuje Mojžíšův výběr, Mojžíšovu volbu. Bůh bere vážně lidská rozhodnutí. Na našich rozhodnutích záleží. Když si někoho vybírám jako pomocníka, nástupce anebo také když si někdo vybere mě, abych mu s něčím pomáhal – tohle bere Bůh vážně. Pořád si jen převaluji v hlavě ten příběh o Jozuovi.

„Po smrti Mojžíše, služebníka Hospodinova, řekl Hospodin Jozuovi, synu Núnovu, který Mojžíšovi přisluhoval…“ To není průšvih, někomu přisluhovat. Tak – prostě se mu koukat pod ruce co dělá a jak to dělá, poslouchat, co říká. No jo – vždyť po staletí se takhle učila jednotlivá řemesla, kdy učedník přisluhoval mistrovi v dílně. Možná bych se měl čas od času k někomu takhle nachomýtnout a prostě se jen koukat, co dělá a jak to dělá. Jednomu to může dát víc, než učit se z knížek.

„Jen buď rozhodný a velmi udatný, bedlivě plň vše, co je v zákoně, který ti přikázal Mojžíš, můj služebník. Neodchyluj se od něho napravo ani nalevo.“ Ona to třeba nebude vždycky švanda – jednat podle Božích nařízení. „Jen buď rozhodný a velmi udatný…“ Ono neuhnout napravo ani nalevo bude čas od času vyžadovat hodně odvahy – nezačít kličkovat, uhýbat. Pořád si jen převaluji v hlavě slova dnešního prvního čtení. A ejhle – ta slova mi čas od času promluví do mého života. To jsme pořád na tom druhém stupni.

Apoštol Pavel nás vede k tomu, abychom postoupili ještě o jeden stupeň výš. Chce, abychom všechny svoje radosti i starosti okamžitě probírali s Bohem. Chce, aby nám do života nepromlouvala jen Bible, ale Bůh sám. Pěstovat si vlastní svědomí, protože skrze to Bůh mluví asi nejčastěji. Bůh může mluvit skrze vnuknutí, skrze sny… Může nám poslat proroky a nám dá do srdcí moudrost a pokoru, abychom je jako takové přijali. Tohle všechno ale předpokládá modlitební život. Jinak, než modlitbou, se to udělat nedá. Jinak než modlitbou Bohu tuto možnost neotevřeme.

Modlitba je jen jiné slovo pro okamžik, kdy si přiznáváme Boží přítomnost. „V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste.“ To zdaleka nemusí vždycky být modlitby formulované do slov. Jde o to žít s trvalým vědomím, že Bůh je nám nablízku a vnímá naše potřeby. Čeká na to, co mu řekneme. Nedělá to kvůli sobě, ale kvůli nám. On dobře ví, co my potřebujeme. V těch vytrvalých prosbách jde po mém soudu o to, abychom si svoje potřeby uvědomili i my.

„V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste.“ Žijte s trvalým vědomím, že Bůh tady je. Díky těm předchozím stupňům – Písmo a osobní zkušenost – více či méně tušíme, co od něj můžeme čekat. Čím více budeme číst Bibli, promýšlet ji a modlit se, tím méně budeme překvapeni a tím užší vztah k Bohu budeme mít. A o co možná plné společenství s Bohem tady celou dobu jde.

Amen.