Elijáš a Elíša

písně: 219, 681, Svítá 331, 442, 673
vstup: Iz 44,23
1. čtení: 2Král 2,1–15
kázání: Mt 6,34a
3. čtení: Žd 3,12–13

Tadeáši, Evičko, Jonathane,

z toho elijášovsko-elíšovského příběhu připomenu větu, která tam zazněla hned třikrát: „Jakože živ je Hospodin a jakože živ jsi ty, neopustím tě.“ Elíša je dost urputný Elijášův žák. Jeho snaha být s Elijášem za každou cenu vypadá možná až dotěrně, ale myslím, že se dá pochopit pozitivně. Když člověk nemá přímé vedení Bohem, tak držet se rozumných lidí, u kterých toto vedení Bohem vidíme, je to nejrozumnější, co může člověk udělat.

Pro Elíšu to bude sice znamenat pár desítek kilometrů putování, které by si mohl odpustit, ale bude to stát zato. Stane se dědicem Eliášova úkolu, jeho přímým pokračovatelem a nástupcem. Jakoby otec předal synovi rodinnou firmu, kterou v zápasech a těžkostech vybudoval.

Navíc firmu, která konečně začíná prosperovat! Elijáš odchází v době, kdy se mu konečně začíná práce dařit. Připomeňme si to jeho depkaření na Chorébu. Jak tam vykládá Hospodinu, že je posledním služebníkem Hospodinovým a i jemu ukládají o život. Tak tyto představy se na jeho cestě mezi Gilgálem, Bét-elem a Jerichem rozplývají jak pára nad hrncem. Vždyť navštěvuje prorocké školy! V Izraeli se svobodně schází dnešním jazykem „studenti teologických fakult“. Nejen, že Elijáš není sám a chtějí ho zabít, ale jsou tu další věřící a nikdo nikoho nepronásleduje. Jsou tu věřící, kteří mohou duchovně růst. A ještě navíc – tito proročtí žáci jsou očividně dobří studenti. Mají prorocký dar, poznávají Boží úmysly. Slyšeli jsme, že i oni vědí, že si Bůh Elijáše vezme k sobě.

V této situaci Elijáš po mém soudu spokojen odchází a nastupuje Elíša a tyhle lidi teď bude mít Elíša k ruce. Klaní se mu až k zemi a vyznávají, že na Elíšovi spočinul stejný duch, který až doposud vedl Elijáše a to ani netuší, že Elíšá má tohoto ducha dvojnásobný díl. Tím ale výčet změn nekončí. Po Achabovi nastoupí lepší král a Elíša bude mít mnohem lepší pozici pro své působení.

Bude to pak s Elíšou časem složitější, ale ten začátek je fajn: „Jakože živ je Hospodin a jakože živ jsi ty, neopustím tě.“ V Elijášovi měl dobrého učitele. Za těch pár let, které s ním prožil, od něj dokázal načerpat mnohé. Už to, že těm prorockým žákům říká, aby o tom mlčeli, aby nedělali z víry a z náboženských prožitků divadlo, aby zachovali jakousi „intimitu“ v tom důvěrném vztahu, který Elijáš má s Hospodinem a který se projeví zázračným Elijášovým odchodem, už to svědčí o nějaké Elíšově duchovní vyzrálosti. Strávil s Elijášem odhadem tak pět šest let a za tu dobu duchovně dost poporostl.

Vidíme, že mít dobré duchovní učitele je lidem ku prospěchu. Tak přejme Jonatanovi, aby se v životě držel dobrých vzorů a my se snažme právě takovými dobrými vzory být, aby se tak i on mohl jednou stát vzorem zase dalším.

Amen.

(požehnání + přivítání)

Milé děti, milí bratři a sestry,

Ježíšův výrok si dneska zkombinujeme s příběhem z prvního čtení o Elijášovi a Elíšovi. Neodbytný Elíša (v těsné spolupráci s Elijášem!) nás dneska naučí, že to myšlení na dnešek, na tady a teď, je hodně důležité.

Zůstaňme u otázky, proč chtěl Elíša tak úporně s Elijášem zůstat. Třikrát Elíšovi Elijáš nabízel, ať zůstane, že Elijáš půjde sám – a pokaždé Elíša odmítl a šel s ním. Proč?

Co že Elijáše čekalo? Hospodin si ho brzy vezme k sobě. Byly to poslední chvíle, kdy Elíša ještě mohl být s Elijášem.

Zkuste si představit nějaké loučení. Kdy jste se naposledy s někým loučili? Třeba po dorostu, po dorostové výpravě… Nebo kdo jste byli na táboře – stojíme v kruhu a zpíváme to „Nechť ať Hospodin hledí na mě i na Tebe…“ Zvláště, když se to odehrává po příjezdu do Prahy na peróně na nádraží, tam je to ještě zřetelnější, že teď se všichni rozjedou domů. Pamatuju si, jak se ještě k sobě naposledy účastnici vrhají, jak se objímají – protože se obejmou teď a pak už ta šance nebude. Pak už se všichni rozjedou domů. Čili co si neřekneme teď – no kdo ví, kdy se uvidíme příště. Ještě teď se dá urvat ta vteřinka, kdy můžeme být spolu.

V takovéto atmosféře se odehrává poslední rozhovor Elijáše a Elíši. Elijáše čeká nanebevzetí. I když Elíša neví, jak to bude vypadat, tak ví, že k tomu určitě dojde. Vědí to proročtí žáci – vždyť na to se Elíši všude ptají: „Víš, že Hospodin dnes vezme tvého pána od tebe vzhůru?“ a Elíša to samozřejmě ví, že dneškem jejich společné pozemské putování končí. Jak to bude probíhat, těžko říct. Ale určitě to dneska nastane.

Vidíme tedy Elíšovo rozpoznání, že co nestihne s Elijášem prožít tento den, tak už nikdy nedožene. Proto mám pro Elíšu a jeho neodbytnost pochopení. Nebyl bych určitě jiný. Ta myšlenka „co když je to dnes naposledy“ se mi honila hlavou už mockrát při různých loučeních. Myslím, že to je užitečné,když už s někým jste – člověka to dovede k tomu, aby se choval lépe, protože už třeba nebude mít možnost to napravit. Elíša je dobrý vzor.

Chtěl bych ale teď vypíchnout, že Elijáš to má úplně stejně. Připomeňme si ten poslední rozhovor Elijáše s Elíšou, než je rozdělil vichr a ohnivý vůz s ohnivými koňmi. Už jsou za Jordánem, jsou sami dva – a Elijáš říká Elíšovi: „Požádej, co mám pro tebe udělat, dříve než budu od tebe vzat.“ Elíša řekl: „Ať je na mně dvojnásobný díl tvého ducha!“ (Teď mi nejde o to, co konkrétního chtěl Elíša a že mu vůbec nedochází, jaké břemeno na sebe chce naložit.) Ještě jednou ten Elijáš. Požádej, co mám pro tebe udělat, dříve než budu od tebe vzat.

Teď, Elíšo, anebo nikdy. Teď jsme spolu a můžu pro Tebe něco udělat, anebo bude pozdě. Budu od tebe vzat. Budu kdesi v nebi u Hospodina. Jak to vypadá v nebi, to nikdo netuší, ale o nějaké možnosti, že by si Elíša mohl Elijášovi ještě o něco říct poté, co bude Elijáš vzat do nebe, se nijak neuvažuje. Až bude stát Elíša sám u Jordánu, ani ho nenapadlo, že by mohl volat do nebe Elijáše, aby mu tu vodu z nebe rozdělil ještě jednou a on tak tady na zemi mohl přejít zase na druhý břeh. Tady už bude Elíša sám a buď má stejnou moc, jako měl Elijáš, nebo ji nemá. S nějakou Elijášovu pomocí z nebe nikdo nijak nepočítá. Jde o Elíšu, který je tady a teď a musí si to vyřešit.

Takže stále ten Elijáš: Požádej, co mám pro tebe udělat, dříve než budu od tebe vzat. Elíšo, teď, anebo nikdy. Teď Ti mohu nabídnout pomoc a teď si Ty, Elíšo, musíš říct, co bys chtěl. Nedumej, co bude za chvíli, co bude zítra… Žij tady a teď.

Připadá mi to jako moc užitečná elijášovská výzva, kterou bychom si měli zapamatovat. Žít tady a teď, když jde o to nabídnout pomoc. Žít tady a teď, když jde o to udělat něco hezkého, dobrého.

Jasně, že na tom nejsme jako Elijáš, který ví, že už jde o minuty a pak už bude konec! Ale stejně si tu Elijášovu otázku zapamatujme: Požádej, co mám pro tebe udělat, dříve než budu od tebe vzat.

Když vás napadne, že byste někomu mohli udělat radost, nějak mu prospět – je docela dobře možné, že vás hned napadne, že do zítřka se to nezblázní a co lze odložit na zítřek, tak můžete odložit i na pozítří a máte celý den volna. Elijáš nás dneska učí udělat to hned, protože co my víme, co bude zítra nebo pozítří.

Pán Ježíš řekl: Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Elijáš s Elíšou nám k tomu dodávají: Ty dnešní starosti fakt dneska vyřešte! Čím dřív, tím líp!

Amen.