Evangelium v kostce

písně: 616, 621, 203, 667, 635, 163
introit: Ž 136,26
1. čtení: Mk 10,32–48
2. čtení: J 3,16
3. čtení: Ř 12,1

Milí bratři a sestry,
není na škodu se čas od času vrátit k základům a ke křesťanské „klasice“. Říkalo se kdysi v devadesátých letech, že křesťan (zvláště charismatický) počítá číselnou řadu: 1,2,3–16. Protože Jan 3,16, to je prostě klasika nejklasičtější. Stojí zato učit se texty z Bible nazpaměť. Stojí zato se je učit i s odkazy, abyste věděli, kde to v Bibli je. A jestli něčím začít, tak Jan 3,16 – to je prostě biblický citátový základ. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. To je „evangelium v kostce“, shrnutí toho nejdůležitějšího v Bibli. Tak se na to dneska v rámci jakéhosi předvelikonočního opakování podívejme.

Neboť Bůh… Tím prvním, kdo jedná, je Bůh. To je důležitá výchozí pozice pro všechno další přemýšlení. Všechno podstatné začíná Boží aktivitou. Každá naše aktivita bude vždycky až jen reakcí, odpovědí. V tomto světě nejsme svrchovanými pány. Platí tu nějaké řády, nějaká pravidla, se kterými je holt potřeba se popasovat.

Příběh Adama a Evy v ráji je příběhem každého z nás, když nás napadne nerespektovat, že nejprve je tu Bůh, který stanovuje pravidla a pak my, kteří bychom se jim měli podřídit. „Budete jako bohové“ říkal had (Gn 3,5) a tím vlastně začíná každý hřích. Myšlenkou, že my sami můžeme v něčem mít první a posední slovo bez ohledu na cokoliv. Stejně, jako ten strom byl lákavý pro oči a sliboval cosi úžasného, tak až dodnes je na světě spousta pokušení „lákavých pro oči“ a my si od toho kterého zážitku slibujeme kdovíco. Hlavně se v tu chvíli neptat po Boží vůli. Znám to z vlastní zkušenosti moc dobře – ty okamžiky, kdy zaháním myšlenky na Boha, protože kdybych byl sám k sobě poctivý, tak si budu muset přiznat, že ten můj nápad moc neladí s tím, jak sám rozumím Boží vůli. Ale je to tak lákavé pro oči a slibuje to prožít něco úžasného, příjemného, vzrušujícího… No, možná to znáte také.

Neboť Bůh… začíná náš text a „Evangelium v kostce“ nám chce na prvním místě připomenout, že určité principy jsou dané předem. V určitých pravidlech našeho života ve vztahu k sobě samým, ve vztahu k druhým, ve vztahu ke společnosti, ve vztahu k přírodě… nemáme na výběr. Je potřeba tato pravidla rozpoznat a podřídit se jim. Jinak se chováme jako postavička mého milovaného „ASDF movie“, a její „Kašlu na gravitaci!“ Popírat existenci gravitace prostě ze samé podstaty nemůže dopadnout dobře.

Dnešní neboť Bůh… nám říká, že tu nejde o naše byť sebelepší nápady, ale o hledání Boží vůle a respekt k ní, když ji poznáme. Má to svoji logiku, která vychází z pokračování „evangelia v kostce“. Neboť Bůh tak miloval svět… Tato pravidla nám Pán Bůh dal, protože nás má rád. Protože chce naše dobro, tak nám dává dobrá pravidla, jejichž dodržování nám bude prospívat. Ještě jednou vzpomeňme Adama, Evu a hada: hadí argumentace vychází ze základního předpokladu, že Bůh lidi rád nemá. Jeho zákazy jsou podle hada projevem jakési škodolibosti – nepřeje jim vševědoucnost. Nechce jim dopřát něco dobrého. Adam s Evou vidí, jak je to lákavé, jak to slibuje dosažení něčeho žádoucího – a podlehli představě, že je to pro ně tím pádem prospěšné.

Vůbec si nepřipustí, že jim to Bůh nezakázal po jejich dobro. Asi jako dětem pro jejich dobro zakazujeme alkohol – byť potom v dospělosti mohou zjistit, že alkohol není čiročiré zlo, ale že také nabízí jistá pozitiva. Jen očekává určitou vyspělost, kterou si puberťák namlouvá, ale nemá a pak potupně zvrací. A právě alkohol nám budiž varováním, že i my dospělí můžeme propadnout falešné iluzi, jak moc to „máme v paži“ a srážka s realitou si nezadá s Adamem a Evou, kteří se posléze stydí před sebou i za sebe, raději by se neviděli, balí se do listí, by se ukryli před sebou vzájemně a zalézají kamsi do křoví, aby se skryli před Bohem.

Řekl bych, že v Božím plánu pro Adama a Evu nakonec bylo i to ovoce poznání – jen to chtělo čas. Hodně času, který tomu Adam s Evou nehodlali dát. Vidím to tak, že v Božím království bude řada našich tužeb naplněna, ale formou, která by nás v tuto chvíli ani nenapadla a nejspíš v našem současném nastavení ani není realizovatelná.

Neboť Bůh tak miloval svět… Pán Bůh má rád nás. Nás lidi. Tenhle svět. Hmotný svět tady a teď, svět, ve kterém žijeme a podle všeho ještě nějaký čas žít budeme. Abych parafrázoval svého oblíbence: tento krásný, ztřeštěný a jediný svět, který má jít kupředu přes klatby papežů a sliny velkozlodějů, přes všechny strejčkovské demokracie, mory a války. Václav Hrabě na Pána Boha moc nedal, potud raději zůstaneme u „evangelia v kostce“ a z něj si zapamatujme již druhou poučku. Po té první, že Bůh patří na první místo, je tu ta, že Bůh je na prvním místě pro naše dobro. Příběh Bible je příběhem Boží lásky k člověku. Vzhledem k pokročilému postnímu období je záhodno si připomenout, že to platí to i pro tak podivný, krvavý a bolavý příběh, jakým jsou Velikonoce.

Na příběh o Ježíšově zatčení, soudu, ukřižování, smrti a pohřbu se můžeme dívat dvojí možnou optikou. Po staletí to byla optika soudního procesu, kdy je potřeba usmířit Boha spravedlivě se hněvajícího na člověka pro jeho hřích. Je to logické a srozumitelné. Bůh stanovil pravidla, my je nedodrželi a máme být potrestáni. V této optice snadno vysvětlíme smysl Ježíšovy oběti za naše hříchy. Ježíš já zástupnou obětí za naše hříchy. V Bibli otevíráme knihu Leviticus a obětní řády. Co desatero?! Hříchem, tedy proviněním, je třeba i nevědomý dotek kulticky nečistého zvířete! To je hřích a za každý hřích je potřeba přinést před kněze beránka nebo kůzle. Nemá-li kdo, tak aspoň dvě holoubata, jedno k oběti za hřích, druhé k oběti zápalné, jak to čteme o Josefovi s Marií (Lk 2,24). A není-li s to dát ani ta dvě holoubata, tak přinese ten, kdo zhřešil, jako dar desetinu éfy (čili asi kilo a půl) bílé mouky v oběť za hřích. Pro hřích, jehož se čímkoli z toho dopustil, vykoná za něho kněz smírčí obřady, a bude mu odpuštěno. (Lv 5,1–13) Hřích není sranda. Stálé vědomí pocitu viny a potřeba ji nějak řešit – to je jedna z optik, kterou se náboženství může dívat na naši lidskou situaci před Bohem. Na jedné straně je spravedlivý a svatý Bůh, kterému člověk hříchem nějak ublížil, na druhé straně hříšný člověk, který za toto ublížení musí nějak zaplatit. V této optice je pak Ježíšova oběť srozumitelná jako jedna generální splátka této pokuty. Za všechny hříchy, za všechna naše selhání vědomá i nevědomá, Ježíš na kříži jednou provždy zaplatil. Pán Ježíš je beránek Boží, který snímá hřích světa, jak o něm vyznal Jan Křtitel. (J 1,29)

Mohu ale důraz ze slova „hřích“ přenést na slovo „zaplatil“. Z vypočítávání všech našich všemožných selhání (tedy z pohledu na sebe a na můj hřích) přenést svůj pohled na Boha, který tento hřích maže. Optika evangelia v kostce, Jan 3,16: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna… Pohled je zaměřen na Boží lásku. Ze soudní síně (kde jsou vypočteny trestné činy delikvent a vynesen rozsudek, který usmíří poškozeného) se přesouváme do rodiny. Táta a nejstarší syn právě řeší průšvih nejmladšího sourozence. Fakt průšvih. Klouček zapálil barák! Nejstarší sourozenec nevbíhá do domu proto, aby řešil otázku viny a jejího odčinění. Chce jen zachránit bráchu z průšvihu, který brácha způsobil. Sám za sebe žádnou jinou motivaci nemá. Je ochoten riskovat popáleniny i smrt – protože má bráchu rád a vidí, že má šanci to zvládnout: vběhnout do domu, vyběhnout do patra, čapnout bráchu, vyhodit ho oknem, kde ho chytí táta – a pak se teda snad ještě stihne dostat sám ven. Doporučuji knihu Astrid Lindgrenové „Bratři Lví srdce“, kde krásný Jonatán něco takového udělá pro svého ošklivého postiženého bratra. Jen to sám (docela „ježíšovsky“) nestihne. Zachrání bráchu – a sám u toho zemře. Jak už to u této autorky bývá, vedla se bouřlivá diskuse, jestli dětem takovou knihu vůbec číst.

Když Pán Ježíš říká, že Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé, mohu se na tento výrok dívat oběma možnými optikami. Jan 3,16, evangelium v kostce, nám chce připomenout, že ta druhá optika je lepší. S tou první se lépe vychovává. Vzbuzování pocitu viny je mimořádně účinná manipulativní technika a my ji zhusta využíváme či zneužíváme při výchově vlastních děti. Stejně jako metoda cukru a biče, odměny a trestu. Tím spíš stojí zato zdůraznit, že Evangelium ani jednu z těchto metod nepoužívá. Evangelium je radostná zvěst o Boží lásce. Zvěst o tom, že Bůh před každým otevřel dveře do Božího království. Každý, kdo chce vstoupit, je vítán. Věčný život může je dar a přijmout ho může kdykoliv kdokoliv. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Třetí poučení z „evangelia v kostce“ Jan 3,16: (1) Bůh stanovuje určitá pravidla, kterým je třeba se podřídit, (2) stanovuje je pro naše dobro, protože nás má rád a (3) každý má šanci podle těchto dobrých a prospěšných pravidel žít. Každý má cestu k Bohu otevřenou teď i po smrti.

Bůh s nikým nechce manipulovat tím, že by v něm vzbuzoval pocit viny či dluhu. Ani s námi nehraje s námi hru „něco za něco“, tedy nebe za dobré skutky. Nebe – to je dárek navíc a Pánu Bohu jde o to, abychom žili dobrý a hezký život už tady na zemi.

Pro takový hezký život tady na zemi je ale potřeba něco dělat. Proto nám dává poznat dobrá pravidla pro život a první čtení nám připomnělo jedno z nejdůležitějších: skutečná důležitost a velikost, skutečný význam člověka, se pozná na tom, jestli dotyčný dokáže posloužit druhým, nebo si tuto svoji důležitost, velikost a význam získává na úkor druhých. Tím, že o nich rozhoduje, že se snaží si je podmanit, po jejich zádech se vydrápat na výsluní slávy, popularity a vlivu. Jedno ze základních Božích pravidel šťastného života je v tom, že si člověk svoji životní pozici buduje spíš na službě než na vládě. Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. Pán Ježíš ukazuje obětavost, která tu je prostě proto, aby bylo lidem dobře. Sám přišel, aby se obětoval za naše viny. Aby nám bylo dobře tady a teď – a lidem kolem něj dobře bylo.

Jako bonus k tomu dobrému životu tady a teď pak navíc ještě otevírá nebe pro každého, kdo má zájem do něj přijít po smrti. Žádný, kdo v Ježíše věří, tak nezahyne, ale bude mít život věčný. Nebe není odměna pro ty, kteří sloužili. Je to dárek připravený pro každého. Není potřeba se bát, že nás někdo předběhne, že nám ho někdo sebere… Ani není třeba se bát, že nás tam Bůh nepustí. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Je připravený pro každého z nás.

Tohle rozpoznání nás osvobozuje k tomu, abychom žili současný život naplno a dobře. Abychom se učili rozpoznávat dobrá Boží pravidla pro život, abychom podle těchto dobrých pravidel dobře a spokojeně žili a především abychom rozpoznávali Boží lásku, kterou Bůh tak miloval svět a nás, že se nemusíme bát ničeho, co nás čeká. Amen.