Ez 20,12 + J 10,10

Písně: 370, 651, 675, (697, 397, 367) 510, 631, 378

Introit: Ž 42,2
Čtení: Ez 20,1–17
Text: Ez 20,12 + J 10,10
Poslání: Ko 2,16–17

Milí bratři a sestry,

tak, jako včera, tak i dnes nás budou provázet hesla Jednoty Bratrské. Tedy „Hesla“ – vylosované starozákonní „heslo“ a pečlivě vybraný novozákonní „vyučující text“, který tomuto starozákonním „heslu“ dává jednoznačnější kontury. Začněme pro tentokrát z vnějšku. Já jsem přišel, aby ovce měly život a měly ho v hojnosti. O toto tu tedy dnes půjde. O život v plnosti. O to, aby náš život byl naplněn. Abychom nežili napůl. Nebo na čtvrt. Prostě abychom nepromarnili tu příležitost, kterou jsme dostali tím, že tady jsme.

Jasně – nikdo se nás neptal, jestli tu chceme být. Haj hou. Tak tady jsme. Tož ať už tedy náš život má větší smysl, než prostě jen to, že proběhne. Nechť je to život, který proběhne v hojnosti, protože to je přání Pána Ježíše. Kvůli tomu přišel na tento svět Boží syn, abychom měli život v hojnosti, Tak co s tím?! Jak žít, abychom nepromarnili tuto snahu Božího Syna?

Na tuto otázku dává odpověď prorok Ezechiel. Jistě ne vyčerpávající, ale rozhodně ukazující směrem, který stojí za zamyšlení. Hospodin vyvedl lid z Egypta do svobody a dal lidu přikázání. Vydal jsem jim svá nařízení a seznámil je se svými řády, skrze něž má člověk život, když je plní. K tom pak ty dny odpočinku, aby byly znamením mezi mnou a jimi, aby věděli, že já Hospodin je posvěcuji. Tři kroky na cestě k životu vidím a o nich tedy bude řeč – (1) osvobodit se od modlářství, (2) dodržovat Boží přikázání a (3) a přijímat Boží posvěcení. A to všechno zarámováno tím, že Ježíš Kristus přišel na tento svět, abychom ten život měli v hojnosti.

Ezechielova výtka, že Boží lid neodhodil ohyzdné modly, k nimž vzhlížel, a neopustil egyptské hnusné modly, je zvláštní. Dokážete si to představit, že by Izraelci po zkušenosti, kterou udělali s Egyptem a kterou udělali s Hospodinem, stále ještě uctívali nějaké egyptské bohy? Připadá mi to dost nereálné. Myslím ale, že Ezechielova kritika jde hlouběji, než jen k tomu, že by si s sebou židé z Egypta nesly nějaké sochy či co. Ukazuje k tomu formulace „jejich srdce chodilo za jejich hnusnými modlami“. Jde o postoj srdce, ne o fyzické uctívání. Přesvědčuje mne o tom i to, že Ezechiel je prorok babylónského zajetí, tedy téměř tisíc let po vyjití z Egypta. Ten problém nevnímám jako fyzické odnášení egyptských model, ale jako otrocké duchovní orientace.

Egypt, tedy het-ko-ptah, tedy dům boha Ptaha, to je jeden velký modloslužebný chrám, kde všichni slouží božstvům. Každý nádech i výdech, každá myšlenka, slovo či skutek se prožívají jako v chrámu, ve kterém je neomezeným vládcem božstvo, které svoji vůli vyjevuje skrze ústa kněží. Je příznačné, že když v době hladu Josef pro faraóna skoupil celý Egypt, tak to bylo mimo kněžské majetky. Kněží měli své stabilní příjmy a hlad na ně nedolehl.

Generace Izraelců vyrůstala v egyptském myšlenkovém světě, kde se uctívaly němé modly, jejichž vůli vyjevuje nekritizovatelná kasta kněží. Nikdo nemá šanci sám za sebe jednat s Ptahem, nikdo nezná ta správná zaříkávadla, aby Hopi seslal správné záplavy úrodného nilského bahna… Nechme ty konkrétní modly modlami, ale zapamatujme si tu modlářskou mentalitu. Modlářský postoj srdce, které chod za modlami. Tady je totiž myslím ten zakopaný pes. Izraelci nechali všechny sochy a spodobnění bohů v Egyptě, ale ve svém srdci si odnášeli jejich vnímání, jejich vliv na svůj život.

Hospodina proto chápali jako jednoho z bohů. Jistě slavnějšího, mocnějšího – jak se ukázalo při egyptských ranách a při průchodu mořem. Kam se na Hospodina hrabou Ah, Aker, Amentet, Amenre, Amemait, Amenhotep, Amon, Anat, Anuket, Anup, Apet, Apis, Apop, Aštoret, Aton i Atum – a to beru křížovkářsky jen ty od „A“. Vypadá to, že už na ně kašlou – jenže když pak dojdou pod Sinaj, tak nahoru pošlou Mojžíše. To je sice pěkné, že je ten Bůh vyvedl z Egypta, že jim dal na poušti jídlo i pití – ale jednat s ním nechtějí. Mít ho v moci, to ano. Přesně tak, jak to dělali egyptští kněží, když křepčili okolo svých model, tak oni teď křepčí okolo Hospodina. To zlaté tele – to nebyl Apis, byť v Egyptě všichni věděli, že Apis se zjevuje v podobě zlatého býka. To byl Hospodin, ten který vyvedl lid z Egypta. K Hospodinově oslavě mají sloužit všechny ty oběti organizované za Mojžíšovy nepřítomnosti jeho bratrem Áronem. V tu chvíli jasně a zřetelně vidíme, jak to Ezechiel myslel, když řekl, že žádný neodhodil ohyzdné modly, k nimž vzhlížel, a neopustil egyptské hnusné modly a ještě na poušti jejich srdce chodilo za jejich hnusnými modlami. Jméno se změnilo – ale to je tak všechno. Pochopení Boha, způsoby uctívání – to všechno je pořád stejná pohanská praxe.

Osvobodit se z modlářství, to je něco víc, než jen mechanické odhození toho, co nějak souvisí s pohanským stylem života. To je zápas, který nezvládneme dokončit během pár vteřin či minut. Starý Adam v nás se nebude chtít vzdát ještě za mnoho let. Je potřeba s tím počítat. Vědět, že ten první krok, tedy osvobodit se od modlářství, že to je proces, který sice začíná nějakým prvním jasným rozhodnutím, ale rozhodně tímto rozhodnutím nekončí.

Druhý krok mluví o dodržování Božích přikázání. I tady je to jiné, než v Egyptě. Není tu kasta kněží, kteří všechno popsují, vykládají, zprostředkovávají. Už víme, že bylo špatně posílat na horu jen Mojžíše. Ale i tak zůstává princip židovského náboženství zachován, protože Mojžíš si nic nenechává jen pro sebe, nebo pro nějakou kastu zasvěcenců.

Smlouvu s Bohem uzavírá všechen lid a tak i všechen lid dostává všechny informace. Jeden každý Izraelec má stejnou šanci, má stejný prostor pro jednání s Hospodinem. Jeden každý Izraelec má možnost číst Tóru a poznávat z ní Boží vůli. Právě tak ale jeden každý Izraelec má stejnou zodpovědnost, jestli té smlouvě s Hospodinem dostojí. Jestli s Hospodinem jednat bude. Jestli bude Tóru studovat a jestli se jejím příkazy bude řídit. Každý dostává svůj život do svých rukou. Vždyť přece už nejsou egyptští otroci! Už to není tak, že by byli bezprávní, někdo jiný rozhodoval za ně a on tak žádnou zodpovědnost nenesli, protože jim nezbývalo, než poslechnout.

Dostali život a nyní mají i návod, jak tento život žít, aby o něj nepřišli. Aby ho nepromarnili. Vydal jsem jim svá nařízení a seznámil je se svými řády, skrze něž má člověk život, když je plní. Toto je židovský přístup k Zákonu – Zákon, Tóra, to je výborná věc, protože tím, že člověk plní skutky Zákona, tak se přibližuje Bohu. Zasluhuje si Boží požehnání a ochranu. Prodlužuje a zkrásňuje si život. Ale o to zřetelněji pak vidíme, jak špatné je Zákon nedodržovat. Tady má zodpovědnost každý sám za sebe! Nemůžete to hodit na kněze, nebo prostě na někoho druhého. Právě Ezechiel toto rozpoznání několikrát zdůrazní. Přikázání znáš, co máš dělat to víš – tak to dělej! Před Bohem stojíme každý sám za sebe.

Tak už máme dva kroky. První krok znamenal odhodit modly, modlářské postoje, modlářské způsoby jednání z Bohem.

Druhý krok znamená učení se Božích přikázání a život podle nich.

Nu – a pak jsou tu ty dny odpočinku. Dny, které jsou znamením mezi Bohem a lidmi, abychom my lidé věděli, že Bůh nás posvěcuje. Z celého Desatera, ba z celé Tóry je vyzdvižen tento jeden jediný příkaz. Myslím, že to je právě pro ten jeho symbolický rozměr. Den odpočinku, to je víc, než jen prostor na to si jeden den v týdnu dát pauzu od práce. V pátek nasbírali Izraelci dvakrát tolik many, nejen proto, aby si mohli v sobotu nechat nohy na stole a dát si pauzu, ale aby si uvědomili, že sobota je „svatý“ den. Je to den oddělený pro Boha. Svěcením soboty vstupoval Izraelec do prostoru Boží svatosti. Do prostoru, kdy se o něj Bůh stará a tak ne, že nesmí pracovat, ale nemusí pracovat. Jako Mojžíš, který 40 dní a 40 nocí žil jen z toho, že hleděl na Boha a když se vrátil, tak zářil tak, že se na něj Izraelci ani nedokázali dívat. Tohle je poselství sabatu, poselství dne odpočinku. Bůh ti dává všechno, co potřebuješ k životu. Vstup do toho Božího prostoru. Přebývej v Boží blízkosti. Když budeš v Boží blízkosti, tak bude svět fungovat jinak. Každý šábes byl jedním velkým ukazatelem k nebi, ze kterého přichází všechno podstatné. Nedodržováním přikázání člověk především ubližoval sám sobě. Ale znesvěcení dne odpočinku – to byl čirý výsměch Bohu. Urážka nezměrné Boží dobroty. Plivnutí na tu podávanou Boží ruku plnou všeho dobrého. Proto je Ezechiel tak tvrdý ve svém soudu. „Toto praví Panovník Hospodin: Přicházíte se mě dotazovat? Jakože jsem živ, nebudu vám dávat odpovědi na dotazy, je výrok Panovníka Hospodina … dům izraelský se mi na poušti vzepřel, mými nařízeními se neřídili a znevážili mé řády, skrze něž má člověk život, když je plní, a hrubě znesvěcovali mé dny odpočinku. I řekl jsem, že na ně vyleji na poušti své rozhořčení, a tak s nimi skoncuji … a to proto, že znevážili mé řády, neřídili se mými nařízeními a znesvěcovali mé dny odpočinku, neboť jejich srdce chodilo za jejich hnusnými modlami.“

Všechny tři kroky tam jsou a ve všech Izraelci selhali. Modlářské způsoby neopustili, Božími nařízeními se neřídili a Božím milosrdenstvím pohrdli. To je situace Božího lidu, do které přichází Ježíš. Jak to u všech všudy udělat?! Jak konečně přivést lidi ke správnému vztahu s Bohem?!

To první podstatné je, že vůbec přišel. Protože kvalita našeho života úzce souvisí s tím, jestli jsme či nejsme v Boží blízkosti, pak příchod Božího Syna na svět je pochopitelně velmi zásadní událost. Natolik zásadní, že Ježíš učedníkům slíbil, že je nezanechá osiřelé (J 14,18) a slíbil i seslání Přímluvce, tedy že přijde Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu Kristově.

Ježíš tak otevřel novou možnost, nový rozměr setkání s Bohem. V zásadě obdobně (1) vyzývá k obrácení. Máme se obrátit od starého způsobu života k novému. V zásadě obdobně (2) dává pravidla pro život. Žádné tajemství, žádné tajné učení pro malou skupinku zasvěcenců. Každý má možnost slyšet evangelium a má možnost slyšet ho celé.

Až ten třetí krok, (3) posvěcení – ten Ježíš zprostředkovává úplně novou formou. Boží blízkost, která proměňuje, není vyhrazena na jeden den v týdnu, ale stává se trvalým bohatstvím, kterého si mohou Ježíšovi učedníci užívat.

Dal jsem jim také své dny odpočinku, aby byly znamením mezi mnou a jimi, aby věděli, že já, Hospodin, je posvěcuji. … Já jsem přišel, aby ovce měly život a měly ho v hojnosti. Dny odpočinku, které dávaly lidem prožívat Boží blízkost a tak i plnost lidského života, ty byly znamením toho, co mělo přijít a přišlo. Došly naplnění při Ježíšově příchodu a především o svatodušních svátcích. Ten život v hojnosti, kvůli kterému Ježíš přišel, aby nám ho daroval, to je možnost, která je teď již otevřená pro každého z nás.

Amen.