Fp 1,20–27

Písně: 164, 632, 438, 346, (244, 479, 367) 510, 701, 613

Introit: Iz 55,6–9
Čtení: Mt 20,1–16
Text: Fp 1,20–27
Poslání: Ž 145,1–2

Milí bratři a sestry,

S listem Filipským (či Filipenským) se ocitáme v roce 62 po Kristu v římském vězení. Životní pouť apoštola Pavla se chýlí ke konci. Dlužno ovšem podotknout, že vězení není nijak drakonické. Pavel, jako římský občan, může přijímat návštěvy a co především – může svobodně psát. Tak píše na všechny strany – v této době vzniká řada dopisů, které později vytvoří novozákonní sbírku Pavlových listů.

Filippis, dnes desetitisícové město bylo v dobách apoštola Pavla jedním z prvních míst, kde na evropské půdě vznikl křesťanský sbor. Sbor, který Pavlovi dělal radost. Číst tento Pavlův list je osvěžující. Nic nikomu nevytýká, na nic si nestěžuje… Může víc psát o tom, co cítí, co prožívá. Může se otevřít ve svých starostech i radostech. Je to takový veskrze osobní dopis. Jeden signál, který hezky ilustruje to, že ve vztahu k filipenským křesťanům má Pavel mnohem pohodovější vztah, něž kde jinde: Jak byl jindy ostražitý v tom od někoho něco přijmout, tak v případě filipského sboru tento problém neměl. Tady cítí bezpečí a vzájemnou důvěru.

Snad proto se může pustit i do tak ožehavého tématu, jako je smrt. Tedy přesněji – jeho smrt. Jeho vlastní smrt. Nikde nečteme, že by Pavel měl prorocký dar a tak asi netuší, že má před sebou poslední rok či dva vězeňského života a pak bude sťat. Ale stejně – je to (na tu dobu!) starý pán. Je mu kolem šedesátky, to byl tehdy dost úctyhodný věk. S filipskými může i o vlastní smrti mluvit na rovinu. Nemusí se bát, že nějak zneužijí jeho indispozice. Že se ve sboru vytvoří klika, která s odvoláním na to, že Pavel má depky, shodí jeho učení a pozici. Připadá mi dost důležité si uvědomit, že apoštol Pavel nemá vůbec žádné deprese. Je v pohodě. Tak – přemýšlí o životě a smrti.

„K čemu tu vlastně jsem? Co je smyslem mého života?“ Takhle se ptá člověk, který třetinu svého života prožil jako žid farizejského směru, třetinu kdesi v Arábii přemýšlením, meditací a formulováním svého životního postoje a teď zbývající třetinu jako „apoštol národů“ na cestách od města k městu. Člověk, který ve svém životě natropil dost zlého, ale taky se má čím pochlubit a rozhodně netrpí nějakou falešnou pokorou.

Rozmýšlí nad životem a smrtí. Sedí ve vězení a o jeho osudu rozhodne pološílený císař Nero. Co teď?

Má usilovat o to přežít? Třeba se pokusit o útěk? Je toho ještě tolik, co by měl udělat! Je tolik lidí, za které je zodpovědný!

Má se těšit na smrt? I tuhle variantu Pavel zvažuje a je to docela časté řešení, že tady je to potřeba nějak překlepat v tomhle slzavém údolí, než si to konečně užijeme tam „na druhé straně“.

Podle jakého klíče má vybrat správnou odpověď, správné řešení?! Má Pavel chtít život, nebo smrt? Pavel se ale dokáže vymanit z tohoto schématu „buď / anebo“ a na svoji životní situaci se podívá jinak. Jeho sumář odpovědi na tu základní osobní otázku života, vesmíru a vůbec je: „Jak bude na mém životě oslaven Kristus?“

V tu chvíli padá pod stůl to původní dilema, kde základní rozdíl se odehrával ve napětí mezi slovy „živý X mrtvý“. U Krista, který je Pánem života i smrti, je to podružné. On je počátkem všeho stvoření. On přivádí nebytí k bytí, nejsoucno k jsoucnu. Usmrcuje i obživuje. Proklíná fíkovník i křísí Lazara. Co jsme my, abychom tvrdili, že víme, která varianta je v tu chvíli lepší, když v Kristově ruce je smrt i život a my nerozumíme tomu, proč někdo žije a proč někdo jiný umírá. Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by zasloužili žít. Ani ti nejmoudřejší nevědí, jak kdo skončí. Kdo jsme my, abychom soudili, kdo má žít a kdo má zemřít? Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. Jsem záhadný, říká Bůh. Žijte s tím!

Jde o to, aby byl oslaven Kristus. Aby se děla Boží vůle.

Bude-li to smrtí, haj hou. Pro věřícího člověka smrt není ztráta. Právě naopak – smrt je zisk, protože vede k setkání s Kristem. Toto setkání oslaví jeho moc a slávu. Smrt, ten poslední nepřítel, už je dávno poražena. Z Pavlových slov tak nějak mezi řádky čtu, že už teď zažíváme konec věků, kdy bude poražena smrt. Smrti se můžeme smát, protože je pro nás jen cestou k radosti a pokoji ve společenství s Kristem a s těmi, kteří nás předešli na věčnost. Šeré údolí stínu smrti už dávno nikoho neděsí, protože prut a hůl Páně nás provádí ze smrti opět do života. A života lepšího, než si kdo dovede představit, protože co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují. (1 Kor 2,9)

Tohle apoštol Pavel moc dobře ví. Ví, že jeho smrt nebude ani prohra, ani tragédie. Církev velmi záhy začne slavit výročí mučednické smrti svých členů jako „dies natalis“ den narození – pro věčnost.

Otázka tedy nezní „život nebo smrt“, ale „co oslaví Krista“! Co mám udělat, aby byl oslaven Kristus? Co mám udělat, aby měl Pán Bůh radost?! A v tomto hledání nachází Pavel odpověď v rozpoznání, že život tady na zemi je praktičtější, než smrt. Je důležitější pracovat na vinici.

Jistě, že smrt by na jeho odměně nic nezměnila. Pavel už to ví, že dostane stejně, jako kdyby teď hned pracovat přestal. Mzda je pro všechny stejná. Ti, kteří pracovali od rána a kteří nesli tíhu dne a vedro dostanou úplně stejně, jako ti, kteří byli povolání na posledních pár okamžiků.

Pavel ale rozpoznal víc. Na vinici Páně se přece nepracuje pro odměnu, ale z radosti, že můžu dělat užitečnou práci. Že můžu pracovat pro dobrého a milosrdného majitele vinice. Že můžu žít život, který má smysl. Už to samo o sobě je dostatečnou odměnou! Proto je skvělé být povolán brzy a vydržet co nejdéle! Ne kvůli odměně, ale kvůli práci jako takové!

Na konci mě čeká denár. Stejně jako kohokoliv dalšího. Prostě se sejdeme v Božím království a bude nám fajn. Moje oko nezávidí, že je Pán dobrý a dá stejnou odměnu těm, kteří se dřeli dlouho i těm, kteří se na vinici Páně dostali práci na poslední chvíli. Stejně neumím posoudit, co je pro koho těžké a co je pro koho lehké. Pro koho je těch pár hodin práce tak zoufalý zápas, jaký jsem já celý život nezažil ani jednou, bez ohledu na to, jak dlouho pracuji.

Ti, kteří poměřují, jak kdo pracoval – ti jsou v rámci Ježíšova podobenství nakonec ukázání, jako ti, kteří jsou mimo mísu. Ti nepochopili, jaká jsou pravidla vinice Páně, tedy jaká jsou pravidla Božího království. „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje“, je výrok Hospodinův. „Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ Byla by to hloupost snažit se proniknout do Božího úradku, kdy, jak a k jaké práci koho povolá.

Pavel už ale dávno není pošetilý bouřlivák. On už to moc dobře ví. Sama práce na vinici je dostatečnou odměnou. Dělat to, co má smysl. Dělat práci, která není marná. To je to, co celé roky hledal. Cožpak to není největší bolest tohoto světa, že se lidé ženou od pomíjivosti k pomíjivosti. Že cíl jejich života je „marnost a honba za větrem“, jak to popisoval moudrý Šalomoun? Pozor! Nemylme se! Nejen dnešního světa, ale celého světa již stovky a tisíce let – že si hledáme cíle v tom, co je pomíjivé a pak jsme zoufalí, když se nám to rozplyne a my zůstáváme stát s prázdnýma rukama?!

Hledáme něco, co by konečně mělo smysl – a apoštol Pavel to našel. Dělat to, co oslaví Krista. Vést život hodný Kristova evangelia. V tomto pochopení Pavel dochází k zjištění, že by měl ještě chvíli zůstat naživu. Ne, že by se napracoval málo! Ale ještě nějakou tu práci má ještě před sebou. Není prorok. Sám neví, kolik toho ještě bude. Z jeho listu čiší naděje, že se ještě ve Filipis ukáže. No – neukáže. My už to víme, že v římském kriminále stihne napsat pár dalších dopisů. Koloským, Efezským. Taky jednu z nejkratších knih Nového Zákona – list Filemonovi, kterému vrací uprchlého otroka Onezima. A pak mu useknou hlavu.

Ale Pavel se tím netrápí. Život nebo smrt – je otevřený jedné i druhé možnosti. Jenom veďte život hodný Kristova evangelia, abych viděl, až přijdu, nebo nepřijdu-li, abych slyšel, že zakotveni v jednom Duchu vedete jednou myslí zápas ve víře v evangelium. Jako bych slyšel tři mládence, Šadraka, Méšaka a Abed-nega, jak odpovídají Nabuchodonosorovi: My se nestaráme o to, ó Nabuchodonozoře, co bychom měli odpovědíti tobě. Nebo aj, buďto že Bůh, jehož my ctíme, (kterýž mocen jest vytrhnouti nás z peci ohnivé rozpálené, a tak z ruky tvé, ó králi), vytrhne nás. Buď že nevytrhne, známo buď tobě, ó králi, žeť bohů tvých ctíti a obrazu zlatému, kterýž jsi postavil, klaněti se nebudeme. Hlavní je oslavit Boha. To je jedno, jestli oslavíme Boha životem či smrtí.

Tedy přesněji – a to nás dnes učí apoštol Pavel! – raději životem. Životem je to lepší, než smrtí. Smrt je zisk – ale jen pro mne. Není žádný problém dojít za pánem vinice a říct, že končíme a že bychom rádi svoji mzdu. Je pro nás připravená a nikdo nám ji nevyfoukne. Radost a pokoj Božího království, to je denár, který na nás čeká a neteče nám. Ale jestli to jen maličko ještě trochu jde, pořád jsou tu lidé, kteří nás potřebují. Potřebují naše modlitby, potřebují náš úsměv, potřebují naše dobré slovo, potřebují naši ruku podanou ku pomoci. Potřebují to maličko, co ještě na vinici Páně stihneme. Okopat a provzdušnit půdu, prostříhat listy, které by byly ve stínu a přitahovaly by vlhkost a hnilobu, zaštípnout přebytečné větvičky, vylámat zálistky, přichytit větvičky ke konstrukci, někdy i květy vyštípat, když by jich bylo moc, zralé hrozny očesat, odnosit k lisu, vyšlapat… Je tolik práce, každá je jiná a každá je potřeba.

Pavel už by to rád zabalil. Ví, že se má na co těšit. Ale právě tak ví, že mu to neuteče a že smyslem a náplní jeho života není užívat si, ale pracovat pro Krista. Zůstat v tomto těle je potřebnější pro vás. Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry, abyste se mohli mnou ještě více chlubit v Kristu Ježíši…

Tak Pavlovi zůstává jeho obraz běžce na závodní dráze. Běžce, který to nevzdá těsně před koncem, ale pořád poběží. Každý den, do kterého mu ještě Bůh dá se probudit, chce využít ke boho-službě. Po všechny dny mu dobrořečit a jeho jméno chválit navěky a navždy. Takto vyznává David ve 145. žalmu a my si a slova ještě jednou připomeneme v poslání dnešních bohoslužeb. Žít k Boží slávě a nikdy s tím nepřestat. Ve svých myšlenkách, slovech i skutcích se den co den snažit plnit Boží vůli a až se jednou přehoupneme na ten druhý břeh, haj hou, nebude to žádné velké překvapení.

Amen.