Fp 1,21–26

Písně: 189, 610, 440, 482, 222, 608

Introit: Ž 46,2–3.12
Čtení: Sk 16,10–36
Text: Fp 1,21–26
Poslání: 1Tm 5,8

Milí bratři a sestry

jsme v městečku Filipy, jsme tedy konečně v Evropě. Dneska celkem nevýznamné městečko (11 tisíc obyvatel), ale kdysi významné kvůli těžbě zlata a zmínku si zaslouží i bitva u Filip z roku 42 před Kristem, ve které Octavianus s Antoniem porazili Caesarovy vrahy Cassia a Bruta. Křesťanského turistu si nejvíc bude zajímat to, co googlemapy nazývají baptisterio Lydiads, dodnes se používá pro křty v potoce hned vedle.

V Pavlově době to bylo zcela pořímštělé město, což stojí za zmínku, protože to bylo první římské město, kde Pavel kázal. Nebyla tu synagoga, tedy první typický záchytný bod Pavlovy práce. Přesto se Pavlovi podařilo sbor založit. Nadějný začátek práce ale neznamenal, že by vše probíhalo bez problémů. To už nám první čtení ukázalo více, než zřetelně.

Když odhlédneme od trpké zkušenosti z vězení, měl Pavel na těch několik návštěv ve Filipech dobré vzpomínky a filipský sbor patřil k těm nejmilejším, které Pavel měl. Vykladači dokonce používají označení „zamilovaný dopis“, aby vyzdvihli, jak moc měl Pavel filipské rád. Vidí, jak lidé, které přivedl k víře, tak duchovně zrají a dospívají. V tomto rozpoznání se pak najednou dostává do dilematu, které vyjádřilo dnešní hlavní čtení. Táhne mne to na obě strany… Na straně jedné radost božího království a na straně druhé zodpovědnost za rozdělanou práci.

Pavel píše z vězení, dost možná římského, kdy už má před sebou jen rozhodnutí císaře. Ten pomyslný palec nahoru či palec dolů. Život a další práce, nebo smrt a s ní věčný život s Kristem. Nad tímto jeho váháním budeme dnes přemýšlet a to ve třech krocích. Tím prvním je Pavlovo rozpoznání, že život s Kristem je lepší, než co jiného. Tím druhým je Pavlovo rozpoznání, že zůstat na zemi je potřebnější. A do třetice pak naše rozpoznání, co si z toho můžeme vzít my.

Pavlova touha po smrti by mohla na první poslech připadat morbidní. Proč toužit po smrti?! Kdo by chtěl dobrovolně zemřít? Asi to první, co nás napadne, je utrpení. Nemoc, bolest, ztráta někoho blízkého. Známe tu větu „Život bez toho či onoho už pro mě nemá smysl!“ Maxmilián Dráp se rozhodl zemřít, když omylem spálil Modrého Mauritia, nejcennější zámku své sbírky, jeho mrtvolu jak známo nalezly Rychlé šípy. Nu, takovéto nápady v drtivé většině případů nemají tak tragický konec. Po pár dnech či týdnech prvotní bolest poleví, člověk se otřepe a žije dál. S nemocí či trvalou bolestí je to složitější. Právě trvalá a neulevitelná bolest je často brána jako dostatečná podmínka pro euthanasii v těch zemích, kde je povolena. Můžeme nesouhlasit, ale z principu rozumíme takovému člověku, když touží zemřít. Z historie dávné i relativně nedávné známe případy lidí, kteří raději volili sebevraždu, než aby padli do rukou nepřátel. Od krále Saula, který nalehl na meč, přes obránce pevnosti Masada proti Římanům až po parašutisty skrývající se před nacisty v kryptě chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.

Od myšlenky, že smrt může být v určitém okamžiku lepší, než život, je pak jen krůček k myšlence, že to, co nás po smrti čeká, bude určitě ještě lepší. To má v sobě pravdivé jádro. Zní to vlastně docela křesťansky. Rozhodně je zcela křesťanská představa, že věřící člověk odchází po smrti do věčné blaženosti ve společenství s Kristem.

Problém nastane, když si ty dvě myšlenky spojíme do jednoho balíku. Když se člověk těší na radost Božího království jen proto, že skončí trápení tohoto světa. Tenhle svět mě stejně nebaví, už aby to skončilo a já byl v ráji. Hned dva zádrhele v sobě tento myšlenkový pochod skrývá. Bere člověku motivaci něco s bídou tohoto světa dělat a svědčí o pokřiveném vztahu ke Kristu. Přinejmenším o nedůvěře, že Kristus s touto bídou může něco udělat dřív, než v Božím království. Připomeňme si, že apoštol Pavel by mohlo mít nepřebernou řadu důvodů, proč by ho to na tomto světě už mohlo přestat bavit. Několikeré bičování 39 ranami, výprasky holí, kamenování, několikeré ztroskotání na moři, sedmero kriminálů… Příběh z dnešního prvního čtení je naprosto příznačný! K tělesnému utrpení pak ještě nepřátelství od lidí, hádky, spory, urážky, ponižování… V řadě neposlední je tu i onen „osten, posel satanův“ který mu byl dán do těla a který ho sráží, abych se nepovyšoval (2K 12,7), což někteří vykladači chápou jako epilepsii, jiní, jako oční chorobu či nějaké psychické potíže, deprese či co. Každopádně něco, co Pavlovi velmi vadilo, a mnohokrát se modlil, aby ho toho Pán Bůh zbavil, leč tyto modlitby nebyly vyslyšeny.

V okamžiku, když ale mluví o své touze s Kristem, tak si na nic takového nestěžuje. Píše do Filip; jen těžko zapomněl na to, jak jeho práce v tomto městě začínala! Ale s touhou být s Kristem nijak nesouvisí touha ukončit to tady. Tuhle touhu naprosto zjevně apoštol Pavel nemá. S Kristem a pro Krista toho ještě mnoho může udělat velmi mnoho a tak věří, že i tento soud dopadne dobře, on se do Filip ještě podívá a spolu s filipskými křesťany bude moci Krista chválit za to, jak mocně působí již v tomto světě.

To nás přesouvá k druhému Pavlovu rozpoznání. Ano – smrt je pro věřícího zisk, protože být s Kristem je lepší – ale být s lidmi je potřebnější.

Tohle je obzvlášť důležité srovnat s reálnou situací ve Filipech. Filipští křesťané jsou totiž v pohodě. Nemají žádný zásadní problém. List Filipským neobsahuje vlastně žádné zásadní výtky. Spíš jen tak preventivně varuje před judaisty, kteří by mohli přijít s požadavkem obřízky. Zmiňuje Euodii a Syntyché, tedy jakési dvě ženy, které se hádají, a Pavel prosí ostatní, ať do toho jejich sporu vstoupí, protože jsou přece všichni dobří křesťané, tak proč se hádat. Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Kdekoliv jinde snad ano, ale filipští křesťané Pavla nijak nutně nepotřebují. Jsou v pohodě. Jasně, nic to nemění na tom, že nějaká ta práce i ve Filipech potřeba je. Ale pracovat pro ně, to není vysilující dřina. To je něco, co přineslo a přináší radost určitě oběma stranám.

V téhle situaci Pavel napíše, že je potřebnější zůstat s filipskými křesťany. Pavel je v tomto názorově konsistentní. Ze stejného úhlu pohledu se díval na rozdíl mezi nesrozumitelnou mluvou v jazycích a srozumitelnou mluvou proroka. Obojí je dobré a prospěšné – ale modlitba v jazycích slouží osobnímu duchovnímu růstu a srozumitelná mluva buduje společenství. Když si člověk může vybrat mezi tím, co je prospěšné jemu a mezi tím, co je prospěšné více lidem, volba je jasná. Tím, že Pavel volí „zůstat“, tak svědčí o své pevné víře, že o něj už se postaral Kristus. Boží království mu nikdo nesebere. Radost a pokoj, které mu dá pobývání s Kristem na věčnosti – to mu neuteče.

Ale důležité je nezapomenout na tu filipskou situaci – tohle platí i v takové situaci, kdy se neděje nic dramatického. Pavel nebojuje o přežití proto, aby filipské zachránil před nějakým záludným kacířstvím jako galatské. Aby je vyvedl z rozhádanosti či nemravnosti, jako korintské. Aby je uklidnil co do otázky druhého příchodu Páně, jak si budeme vyprávět nad listem do Tessaloniky. Asi nejblíže listu do Říma tu jde Pavlovi prostě o to pobýt spolu, užít si toho, jak je na tomto světě hezky, vzájemně se povzbudit a ještě něco dobrého v tomto světě udělat. To je pro nás pozemšťany potřebnější, než užívat si nebeské blaženosti.

Smrt je pro věřícího Pavla zisk, protože být s Kristem je lepší – ale být s lidmi je i v rámci klidných a pohodových vztahů filipského sboru potřebnější. Co si z toho můžeme přebrat my, je nasnadě.

Je na co se těšit. To, co nás čeká v Božím království, bude tak skvělé, že to nejen oko nevidělo a ucho neslyšelo, ale že nám to ni na mysl nepřišlo (1K 2,9), co pro nás Bůh připravil. Pán Ježíš odešel do nebe, aby nám připravil nebeské příbytky a právě tak jistě, jako odešel, tak se pro nás také vrátí a odvede nás tam, abychom náhodou někde po cestě nezabloudili. Takže žádný strach.

Ta samá víra, která nás naplňuje takovouto nadějí, ta nás pak také vede k lásce. Takže žádný kvalt. Ve dvojpřikázání lásky je sice na prvním místě řeč o Bohu, ale ti lidé kolem nás jsou tam zmíněni také. Na to užívat si plnosti Boží lásky budeme mít věčnost, takže pro tuto chvíli se spokojme s tím, co z ní dostáváme v tomto světě. Dar Ducha svatého jsme dostali jako závdavek toho, co nám připravil (1K 1,22) a ani v tomto světě toho není málo. Každý den je za co děkovat.

To, co je ale v té lásce k bližnímu podstatné a co nám dnešní čtení připomíná – tady ani zdaleka nejde jen o službu těm očividně potřebným. Filipští nepotřebovali vlastně nic. Pomoc v tahanici dvou rozhádaných ženských. Tak nějak obecně vědět o tom, že někde jinde jsou problémy se zastánci obřízky, tak kdyby to náhodou dorazilo i k nim, tak ať se nenechají zmást. Ale jinak? Jinak jde o to prostě být spolu. Pavel se na ně těší. Než se tam dostane, ta jim aspoň posílá Timotea. Takový mlaďas, ale schopný, osvědčil se. Taky Epafrodita, který byl původem z Filipi a Pavlovi hodně pomáhal. Filipští se doslechli, že je nemocný. Byl a vážně. Ale uzdravil se, tak se pojede domů ukázat, aby o něj nikdo neměl strach. Filipští byli jediní, kdo podporoval Pavlovu misijní práci mimo Makednoii a několikrát mu poslali peníze do Tessaloniky. Pavel jim moc děkuje za podporu a vnímá ji nejen jako pomoc sobě, ale i jako oběť Pánu Bohu. My z této obětavosti můžeme vytušit i to, že to nejspíš nebyl chudý sbor. Už jsme slyšeli, že vedle města byly zlaté doly

Jestliže těmhle lidem Pavel napíše, že to, aby on zůstal na živu, je pro ně byť jen trochu potřebné, pak je to veliká výzva pro nás. Jsme potřební pro lidi kolem nás, i když je zrovna nic zásadního netrápí. Jsme potřební pro své manželky a manžely, potřební pro svoje děti i rodiče, potřební pro své příbuzné, přátele, známé… Je potřeba být spolu. Povídat si o tom, co jsme prožili. Pomáhat si řešit ty spousty drobných tahanic, kterých je každý den nespočet – jsou to takové nicky, ale ono stokrát nic umořilo vola. Povídat si o nebezpečích, které nás sice zrovna akutně netrápí, ale třeba by jednou mohly, protože jinde už to museli řešit. Tak – četli jste to v novinách, viděli v televizi nebo na internetu, někdo vám to psal v mailu. Povídat si o dobrých věcech – kdo se uzdravil, co se komu povedlo, kdo udělal jakou zkoušku ve škole. Kdo našel penízovky, hlívy či ucha jidášova, protože je teplo a rostou. Nebo si třeba zazpívat, jako si zpívali Pavel se Silasem, když byli ve Filipech ve vězení.

Tohle je potřebné pro nás i pro lidi kolem nás a obohatí to život, na jehož konci nás čekají radosti Boží království.

Amen.