Fp 2,6–7

Čtení: Fp 3,12–14 (vlastní překlad J. A. Duse): „Ne že bych již toho dosáhl, nebo již byl dokonalým, ale chvátám, abych uchvátil to, kvůli čemu jsem byl uchvácen Ježíšem Kristem. Bratři, já si nemyslím, že jsem již dosáhl cíle, ale jedno vím: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, chvátám k cíli, abych získal odměnu: svrchované Boží povolání v Kristu Ježíši.“
Text: Fp 2,6–7
Obraz sportovce
Nedávno jsme mohli sledovat sportovce na olympijských hrách; lidi, kteří podávali mimořádné sportovní výkony. Viděli jsme, jak za sebe v krátké chvíli vydali doslova všechno, aby doskočili nebo dohodili co nejdál nebo co nejvýš. Viděli jsme radost vítězů, ale také smutek poražených. A nejen to. Slyšeli jsme komentáře o jejich kariéře, o dlouhých letech tréninku a úsilí, završených velkými úspěchy nebo neúspěchy. A jistě nás mohlo napadnout, jak je tu velký nepoměr: takové úsilí, tolik vynaloženého času, tolik obětí – a na druhé straně několik okamžiků posledního vypětí a světové slávy. Konečně byl překonán světový rekord, ale za chvilku už miliony diváků sledují zase jiný závod, jiné sportovce, a druhý den už si ani nevzpomenou na jejich jména. Světská sláva, polní tráva.

A tak nás přitom může napadnout: proč to vlastně dělají? Copak jim opravdu těch několik okamžiků slávy stojí za tolik námahy, tolik obětí? Jistě, vydělají si taky nějaké peníze, třeba obrovské peníze, ale taky si nenapravitelně poškozují zdraví, zejména v některých disciplínách. A potom – jejich aktivní kariéra je omezena jen na jistou dobu, a potom už budou jen bezmocně přihlížet, jak se na jejich místa derou sportovci mladší a schopnější. Takže těch několik okamžiků na vrcholu slávy je vykoupeno obrovskými oběťmi při cestě nahoru, a zase obrovským smutkem při cestě dolů.

Jaký je to podivný obraz, který si vybral apoštol Pavel, když chtěl svým filipským čtenářům ilustrovat svou křesťanskou existenci! Tak jako v každém přirovnání nebo podobenství, v některých bodech se obraz a skutečnost opravdu podobají, ale v jiných bodech se naprosto míjejí. Proto se žádný obraz – a to ani obraz biblický – nesmí brát doslova. A přesto žádný obraz není v bibli zbytečný. Ba dokonce i nad těmi obrazy, které nejsou přesným zobrazením autorových názorů, či dokonce mohou jim i protiřečit, se musíme zvlášť pečlivě zamýšlet, protože právě ony nám mohou – paradoxně, jakoby v pokřiveném zrcadle – pomoci pochopení toho, co je podstatné.

Předbíhat, nebo pomáhat?
Tak například u sportovce automaticky čekáme, že se snaží předběhnout ostatní běžce. Představme si to ale v životě křesťana! Máme snad předbíhat? V jakém smyslu? Třeba soutěžit v misijním úsilí – komu se podaří obrátit více lidí na víru? V dějinách církví se takové tendence objevují, spasené duše se zapisují do statistik, vymýšlejí se strategie, jak vyšachovat konkurenční církev z našeho misijního území – jenže sám Pavel by takové závěry jistě odmítl. Ne že by si o všech hlasatelích evangelia dělal nějaké iluze. Naopak, přímo v naší epištole píše, že někteří káží Krista s dobrým úmyslem, ale jiní ze závisti, z řevnivosti, nebo z touhy po uplatnění. „Ale co na tom!“ zvolá Pavel nakonec – jen když se zvěstuje Kristus. Anebo v listu Korintským – „někteří říkají: já jsem Pavlův, já jsem Apollův a já zase Petrův.“ A Pavel volá: co je tohle za bláznovství! Copak se Kristus může takhle rozdělovat?

Je tedy jasné, že obraz sportovce Pavel jistě nezamýšlel jako výzvu k nějakému předbíhání nebo konkurenci mezi křesťany.

Dokonalost, nebo slabost?
Ale to není jediná věc, ve které obraz sportovce selhává. Sportovci, tak jak je známe, někdy mluví o tom, že motivem jejich úsilí je „překonat sám sebe“, nebo „překonat hranice lidských možností“. Jde tedy o jakousi touhu po dokonalosti, přiblížit se k ideálu, na který drtivá většina obyvatel zeměkoule nikdy nedosáhne. Ale je tohle opravdu to, za čím se Pavel žene?

Tady není odpověď tak jednoduchá, protože na rozdíl od předbíhání, Pavel opravdu nejednou hovoří o dokonalosti, síle či schopnostech. Ale když se podrobněji podíváme na kontexty takových míst, uvidíme, že tyto hodnoty nikdy nejsou jeho posledním cílem, ba dokonce nejednou se přímo vysmívá lidem, kteří sami sebe považují za schopné a silné. Zejména v druhém listu do Korintu – to je celá smršť ironických narážek proti „všemu, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha“ (2K 10,5). Pavel se tvrdě obrací proti těm, které nazývá falešnými apoštoly a nepoctivými dělníky, služebníky samotného satana, který se převléká za anděla světla (10,13)! On, na rozdíl od nich, se chlubí svou slabostí, „aby na mně spočinula moc Kristova. Rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista“ (12,9–10).

Ale nemusíme chodit až do druhé epištoly Korintským. Stačí si pozorněji přečíst verše (Fp 3,4–11), které předcházejí náš oddíl – tam není řeč o nějaké dokonalosti, ale opět: o Kristovi. O tom jediném, kvůli němuž se Pavel vzdal všech vnějších věcí, svého význačného postavení v židovské obci, své spravedlnosti podle zákona. Toho všeho se vzdal kvůli Kristovi, kvůli spravedlnosti z Boha založené na víře v Krista, kvůli tomu, aby se mohl účastnit Kristova utrpení, Kristovy smrti i Kristova zmrtvýchvstání.

Na to všechno navazuje náš dvanáctý verš „Ne že bych již toho (tj. toho všeho, co jsme právě vyjmenovali z předchozího oddílu) dosáhl, nebo již byl dokonalým…“

… a teď bychom čekali – kdyby to bylo sportovní interview – že se náš hrdina, náš idol, skromně usměje a řekne něco jako „aspoň se snažím“, „aspoň ta stříbrná medaile kdyby byla…“, „aspoň ten evropský rekord, když už ne ten světový“. Opravdu, je to docela přirozené, všichni to nosíme hluboko v sobě, jakousi touhu po ideálech, po dokonalosti, po které musíme neustále toužit, i když jí nikdy nedosáhneme. A máme to v sobě tak hluboko, že si to všude promítáme – a bohužel někdy i do překladu bible, jak se to stalo právě v tomto verši. Český ekumenický překlad si tady trochu vymýšlí: „Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil…“ – tj. abych se zmocnil dokonalosti – jenže právě tohle tam není! U toho slovesa „abych dosáhl…“ totiž v řeckém textu chybí předmět, a je tedy třeba si ho domyslet. Jenže překladatelé ČEPu si ho domysleli příliš odvážně. Ve skutečnosti musíme vycházet z předchozí pasáže, jak jsme už řekli (Fp 3,4–11). A kromě předchozího kontextu musíme hledět i na to, co bezprostředně následuje, na celé souvětí: „…ale chvátám, abych uchvátil to, kvůli čemu jsem byl uchvácen Ježíšem Kristem“.

Získat, nebo být získán?
Tady se nám ten sportovní obraz úplně obrací naruby. Teď tady nestojí machr, který už už sahá po dokonalosti, když se mu povede uběhnout stovku o něco rychleji. Naopak, stojí tu člověk slabý a zranitelný, člověk z vnějšího hlediska na dně, zrovna je ve vězení a jeho souvěrci mu taky zrovna nerozumějí – člověk, který ví, že ještě ničeho nedosáhl, že je vlastně úplná nula… ale ono mu to nevadí, protože on nemusí usilovat o vnější věci, o věci, po kterých touží svět. Je to totiž úplně naopak, on se nemusí po ničem sápat, nic získávat, protože on už je získán, je uchvácen, stal se vlastnictvím Ježíše Krista, Kristovým dítětem.

Je jako dítě – zahodil všechno, čeho si vážilo jeho okolí, svůj původ, vychování, vzdělání, kariéru – to vše se octlo v prachu tam před Damaškem, když se ho zmocnil Kristus. (Zřejmě to není náhoda, že Pavel užívá stejného slovesa pro „horlivé úsilí“, „pronásledování“ – řec. diókó – na obou místech. Před Damaškem Pavel „pronásledoval“ křesťany (a tím i samotného Krista!), aby je zatkl, a tak i zde, v epištole Filipským je nasnadě, že tím, po čem Pavel touží, o co „horlivě usiluje“, je opět Kristus.)

Tam, před Damaškem se ten sportovní obraz převrátil naruby. Tehdy Pavel, nadějný sportovec jeruzalémské židovské obce, byl na nejlepším bodě své kariéry. Zrovna prokazoval svou horlivost před židovským Zákonem, zrovna se blížil vítěznému finiši. Už už měl v hrsti ty hnusné odpadlíky, přívržence toho podvodníka z Galileje, už už jim nasazoval klepeta – když tu se mu do cesty postavil sám Kristus: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ A před naším běžcem se vztyčila nepřekonatelná překážka. On chtěl zajmout křesťany, ale Kristus zajal jeho. On honil Krista, ale Kristus ho doběhl.

Cílem je Kristus
Tak ale potom o co Pavlovi jde? Kvůli čemu se tak namáhá, proč zapomněl na minulost, na všechny své dosavadní úspěchy? Nejde-li mu o dokonalost, k čemu se tak upíná? Odpověď se nám nabídla, už kdy jsme se zamysleli nad srovnáním s Damaškem; ale stejnou odpověď nám napovídá i samotný list Filipským: oním cílem je samotný Kristus: „Cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. … Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista“ (Fp 3,7–9). Pavel si nehraje na dokonalost, ale chce se ve všem přiblížit Kristu – tak jako Kristus se ve všem přiblížil lidem: právě v té slabosti, nezdarech, trápeních, nemoci i smrti. A opět – přímo v naší epištole se nachází starý hymnus o Kristu, jenž „způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ (Fp 2,6–8) – Co myslíte, který obraz dodá více naděje a odvahy lidem, kteří klesají pod svým trápením v těžkých životních situacích: obraz Boha, který se nechal ukřižovat jako člověk, anebo obraz téměř dokonalého člověka – poloboha – který právě na všech televizích světa překonává poslední světový rekord?

Běh života
Zatímco pár jedinců láme světové rekordy, miliardy lidí na celém světě každý den vstávají, klekají na startovní čáru a vyrážejí o závod kvůli svému živobytí. Pachtí se a lopotí kvůli kusu chleba, potýkají se s překážkami, které si my těžko dovedeme představit. Když úspěšně doběhnou do večera, čeká je krátký odpočinek, a druhý den zase všechno znova. Jaká je jejich odměna? Snad jedině to, že přežijí další den. Že se do toho závodu o přežití mohou zase zítra přihlásit. Odměnou za splnění jednoho úkolu – je úkol další! Takhle to chodí všude. Nemusí to být tak dramatické jako závod o fyzické přežití v chudých a nešťastných zemích, ale princip je stejný. V rodině, v církvi, v obci, v zaměstnání, v celém životě se ocitáme v různých prostředích a jsme stavěni před různé úkoly. Některé si sami vybíráme, jiné jsou na nás vloženy a nikdo se nás na nic neptal, a některé na nás vkládá samotný čas, stárnutí, ubývání sil.

Kam máme v této situaci hledět? Kam mají hledět ti, kdo byli stejně jako Pavel zajati a uchváceni Kristem? Máme se těšit na život po smrti, nebeskou blaženost, odplatu za pozemská trápení? Stejně jako naše touha po dokonalosti, i tahle touha po nebeské blaženosti je v nás hluboko skryta, je v základech všech náboženství a je také velice silně přítomna i v křesťanských církvích. Kolik se toho navykládalo a namalovalo o nebesích! Kolikrát se promíchala teologie s morálkou – kolikrát se v církvích hlásalo, že když svůj život naplníme dobrými myšlenkami a skutky, dosáhneme poznání Krista, a nakonec, po vzorném životě, nás svatý Petr pustí do nebeského ráje. Tam, kde všechno bude vypadat tak, jak si dovedeme představit jen v nejkrásnějších snech. A opět, i zde se naše skryté touhy míchají s Božím slovem, s překládáním Božího slova. Český ekumenický překlad tu říká: „běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši“ – jenže takhle to tam není, o „nebesích“ Pavel nehovoří! Nepozorný čtenář si přečte „abych získal nebeskou cenu“, a u těch slov přestane a začne snít – o nebeském ráji, o Boží zahradě – a vůbec si nevšimne toho hlavního, co je obsahem oné ceny: totiž že je to Boží povolání v Kristu Ježíši. Jenže co je to „povolání“? To přece není nic jiného nežli nový úkol! A co je to nový úkol? Inu, zase zakleknout na startovní čáru a vyběhnout za novým cílem. Pavel tak vlastně jenom popisuje to, o čem jsme před chvílí mluvili, co známe ze života. Odměnou za splnění jednoho úkolu je úkol nový.

Kristus na startu i u cíle
všem s jedním rozdílem. Ti, kteří vědí, že Kristus se jich zmocnil, ti, kteří touží po životu s Kristem, vědí, že při všech úkolech, které se před námi ocitají – ať už jsou to úkoly veliké nebo malé – je Kristus s námi. A je s námi pořád: už na startovní čáře jako ten, který se nás zmocnil, ale taky jako ten, který běží s námi, klopýtá s námi přes všechny překážky. A stejně tak jistě je to právě on, kdo nás nakonec přivítá u cíle, i u toho posledního cíle našeho posledního závodu – jenže tam už naše zkušenost nedohlédne. Možná to bude kdesi po smrti, možná za nějakým světlým tunelem, možná to opravdu bude v těch krásných končinách, o kterých nám různí malíři, básníci a zpěváci řekli mnoho krásného. A proč ne? Tyto konkrétní představy jistě jsou pro mnoho lidi důležité, přinášejí jim útěchu. Nebylo by správné to zesměšňovat. Nicméně, to všechno nemá být naše hlavní starost. Prostě proto, že tam fakticky nedohlédneme. Jedině víra nám napovídá, že Ten, jehož moc cítíme ve všedních dnech našeho života, je vítězem i nad smrtí.

Ani Pavel se o to nestará, dokonce ani v situaci extrémního ohrožení, když sedí ve vězení. Život, nebo smrt? Opět stačí nalistovat v naší epištole: „Raduji se, že nyní, stejně jako vždycky, bude vyvýšen Kristus na mém těle, ať již v životě nebo ve smrti. Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. … Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás“ (Fp 1,20–24). Pavel se smrti nebojí, ale ani k ní neutíká. Před smrtí dává přednost práci. Hledí jen k jedinému cíli, kterým je Kristus, život s Kristem, Boží povolání v Kristu Ježíši, další a další úkoly od Boha. Ne, život křesťanů, obyčejných lidí, to opravdu není žádná nuda, to se vůbec nedá srovnat se životem vysloužilých olympioniků. Nás, kteří víme o své slabosti, průměrnosti a obyčejnosti, nečeká smutný sestup z vrcholu, shromažďování zašlých vzpomínek na dávnou slávu, prohlížení starých fotografií a čekání na smrt. Protože nás volá Kristus, ať jsme takoví nebo makoví, staří nebo mladí, chytří nebo hloupí, chudí nebo bohatí, všechny volá stejně den co den: vstávej, rozhýbej se, mám pro Tebe nový úkol!

Amen.