Funguje misie svědectvím života?

písně: 187, 402, 687, 399, 703, 418
introit: Ž 146,1–2
čtení: J 11,1–15
kázání: J 2,11
poslání: Ef 2,10

Milí bratři a sestry,

Pán Ježíš konající „znamení“, to je motiv, který se v Janově evangeliu objevuje znovu a znovu. „Znamení“, tedy událost, která má nějaký skrytý hlubší smysl. Slyšeli jsme o „zjevení Ježíšovy slávy“. Jan, který u toho v Káně byl, píše: Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (J 1,14).

Byla proměněna voda ve víno, někomu to pomohlo – a zároveň takto v Káně Galilejské v Ježíše jeho učedníci uvěřili. Do Betanie šel vzkřísit Lazara – a zároveň šlo o to, aby jeho učedníci uvěřili. Smyslem oněch zázraků je nejen pomoci v tu chvíli konkrétním lidem, ale také probuzená a povzbuzená víra učedníků.

Je tedy zázrak nástrojem k uvěření? Ještě obecněji řečeno: Uvěří svět, když budou křesťané konat dobro? Funguje misie „svědectvím života“? Má misijní náboj už samotný dobrý skutek, byť učiněný bez slovního komentáře? Po přečtení Bible a po dvou tisících letech dějin církve můžeme celkem jasně říct, že zas tak moc to nefunguje. V praxi to bude nejspíš tak, že je to „přesvědčování přesvědčených“. Porozumí jen ti nejbližší. Proměnění vody ve víno i vzkříšení Lazara byla znamení pro učedníky. Byli to učedníci, kdo uvěřili v Boží moc působící skrze jejich Mistra.

Učedníci rozpoznali „znamení“. Pochopili, že na těch zcela materiálních skutcích pomoci se dá poznat víc. Především to, že v Ježíši Kristu přichází na tento svět Bůh, který má lidi rád. Upevnili se ve víře, že na Pánu Ježíši poznáváme Boha, který přeje lidem pokoj a dobro v okamžicích radosti (svatba) i v okamžicích smutku (hřbitov).

Učedníci uvěřili. Dobře. Kdo další? Najdou se, ale vidíme i to, jak už se to rozděluje. V Káně je Pán Ježíš vítaná a populární osobnost, ale o tom, že by k Natanaelovi z Kány přibyl mezi učedníky ještě někdo, to ani slovo. V Betanii jsou vedle Marie, Marty a Lazara ještě nějací židé, pro které to bylo důvodem k víře, ale na druhé straně už jsou tu židé, pro které to bylo jen důvodem pelášit do Jeruzaléma a nahlásit, co že zase tenhle Ježíš natropil. Mezi tím si pak můžeme představit nepřebernou škálu různých forem pochybností, zpochybňování i posměšků.

Vidíme, jak Ježíšova znamení dokáží pochopit jen již aspoň trochu zasvěcení. Chápou princip a „znamení“ je tedy může posunout v jejich víře dál. Ale i zasvěcení mohou mít problém. Co jiného v Braníku jako ilustraci problematiky doporučit než Letopisy Narnie. Díl čtvrtý – Stříbrná židle. Motiv rozpoznání „znamení“ je jednou z červených nití příběhu a to včetně nepochopení, nedůvěry či dokonce zpochybňování a posměšků. Jak by nápis „PODE MNOU“ v Obřím městě mohl být „znamením“, které je třeba uposlechnout, a ne jen zbytkem epitafu obřího krále?! Je to jen víra, že Aslan byl už u toho, když byl nápis vytesáván a i ta je posmívána.

Úplně učebnicové jsou pochybností, když spoutaný nepřítel Šklíblatíka, Eustáce a Julii „požádá o rozvázání ve jménu Aslanově“. Je v příběhu první takový a právě tak mělo vypadat čtvrté znamení.

„Naposledy vás prosím,“ naléhal vězeň, „pusťte mě. Ve jménu všeho, co je hodno úcty a lásky, ve jménu modrého nebe nad hlavou, ve jménu samotného Aslana vás zapřísahám…“

Všichni tři sebou cukli, jako by dostali ránu bičem. „To je Znamení,“ řekl Šklíblatík. „Zní to jako znamení,“ dodal Eustác opatrněji. „Co si jenom počneme?“ vzdychla Julie.

To bylo těžké rozhodování. K čemu by byl slib, že v žádném případě rytíře nepustí, kdyby ho měli pustit, jakmile poprvé vysloví jméno, které se jich doopravdy týká? Na druhou stranu, k čemu by bylo učit se nazpaměť Znamení, kdyby je nakonec neměli poslechnout? Jenže chtěl Aslan opravdu, aby rozvázali každého, i šílence, když je o to v jeho jménu požádá? Nemůže to být jen náhoda? A co když ta královna o Znameních věděla a naučila rytíře tomu jménu jen proto, aby je zničila? Ale – co když je to opravdu Znamení? Už pokazili tři. Pokazit i čtvrté bylo na pováženou.

„Kdybysme tak věděli…,“ řekla Julie.

„Mám pocit, že víme,“ řekl Šklíblatík.

„Myslíš, že to dopadne dobře, když ho pustíme?“ ptal se Eustác.

„To nevím,“ odpověděl Šklíblatík. „Aslan se přece nezmiňoval o tom, co se stane. Jenom nám řekl, co máme dělat. Ten mladík nám ušmikne hlavičky jedna dvě, jen co ho pustíme, za to bych nedal ani zlámanou grešlí. Proto se však Znameními řídit nepřestaneme.“

Jestli to přežijí a jak to nakonec dopadne, si přečtěte ve výše zmíněné knize. Nám stačí, že i rozpoznání „znamení“ není nic úplně nezpochybnitelného ani pro věřící. Natož aby mohlo fungovat jako bezpečný misijní nástroj pro nevěřící. Není to důkaz čehokoliv. Biblická čtení nám ukázala, že ani zjevné zázraky nefungují zas tak automaticky, jak by člověk očekával, že by fungovat mohly. Mohou lidi zaujmout. O tom žádná. Ale nedokazují nic. Pán Ježíš to ví. Proto odmítl udělat zázrak pro galilejského krále Heroda, za kterým Ježíše poslal Pilát (Lk 23,6n) Herodes si už dávno přál Ježíše vidět, poněvadž o něm mnoho slyšel, a doufal, že uvidí, jak dělá nějaký zázrak! Ale Pán Ježíš ví o marnosti takového počínání. Pro nevěřící není ani zázrak důkaz Ježíšova božství. Není to důkaz vůbec ničeho. Tak Pán Ježíš jen stál a mlčel. Nepředvedl nic. Tehdy se Herodes Ježíšovi vysmál. Je to přece směšné, jaké bláboly o tomto Nazaretském lidé vyprávěli! Senzace se nekoná a nic jiného Heroda nezajímá – tak Herodes poslal Ježíše nazpátek Pilátovi.

Máme tu první důležitý postřeh dnešního kázání: sebelepší příklad zbožného života, sebekrásnější dobré skutky, ba i zázraky, jako by to bylo měnění vody na víno či kříšení mrtvých, nejsou zárukou misijního úspěchu.

Nelze ale přehlédnout, že přes to všechno to Pán Ježíš zbožně žil a dobré skutky ba i zázraky konal – a ke stejné činnosti vyzýval i své učedníky. Jistě, že zvěstování evangelia je úkol, který z nás nikdo nesejme, ale neomezuje se to jen na to. Pán Ježíš pomohl spoustě lidí, ale o svém Božím synovství řekl v Betanii dvě věty a na svatbě v Káni o tom nemluvil vůbec. Podobně jako při nasycení zástupů, řadě vymítání démonů, uzdravování či kříšení mrtvých. Dobro nepřestává být dobrem, i když není v plnosti pochopeno. Co – není v plnosti pochopeno! I když je posmíváno, diskreditováno. Pán Ježíš je v dlouhé řadě těch, kteří jsou osočováni z nízkých pohnutek a na adresu dobrých lidí všech dob až po tu naši znovu a znovu padají více či méně oprávněné argumenty, že s tou kterou aktivitou by měli okamžitě přestat. V lepším případě jsou hlupáci a ostatní jejich dobroty zneužívají. V horším případě jsou to podvodníci. Jen svádí lidi, budují si kult osobnosti a především že jim jde jen o slávu, vliv a peníze. Může zaznít i argument, že to je všechno jen ďábelský svod. Stejný argument padal už v časech Pána Ježíše. „On nevyhání démony jinak, než ve jménu Belzebula, knížete démonů!“ argumentují farizeové, když se snaží očividně dobré dílo a pomoc bližnímu zdiskreditovat. Zjevné dobro nejen, že je nepřivedlo k víře, ale dokonce naopak k odporu a k rouhání.

Pán Ježíš se odradit nenechal, dál konal dobro. Tak ho následujme i v tomto. Nepochopení, urážky, posměšky – nic z toho není důvod k tomu přestat dělat v tomto světě dobré věci, které druhým pomáhají. Pomoc bližnímu je mezi námi, bližním a Bohem. Ostatní jsou tu jako náhodní kolemjdoucí. Možná porozumí, možná ne. Kvůli nim se to ale nedělá. Když porozumí, poznáte to snadno – řeknou „chvála Bohu!“ Když neporozumí, není to naše selhání. Tak to na tom světě prostě chodí.

Spoluvěřící by to poznat měli, že každé dobro v tomto světě má v sobě ještě něco navíc. Něco běžným očím neviditelného. Dobrý skutek pomoci bližnímu je nejen oním dobrým skutkem, ale navíc ještě také „znamením“, tedy odkazem na Pána Boha. Je-li to onen dobrý skutek, který nám Pán Bůh připravil, abychom ho vykonali (můj oblíbený odkaz na Ef 2,10: Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.), nemůže být jinak. Protože my už tohle z Bible víme, tak dobré skutky pro nás o to snadněji mohou být takovým „znamením“. Utvrzením ve víře, že nejen že Pán Bůh připravil velké množství dobrých skutků, ale také že lidé tyto dobré skutky konají. Skrze tyto dobré skutky se už v tomto světě plní Boží vůle, šíří se tu Boží království, byť při tom nepadne ani slovo o Bohu.

Může ale právě tak klidně být, že to ani my sami nevíme. Že to nám samotným nespíná, nedochází – a přece dobro zůstává dobrem. Podobenství o posledním soudu a oddělení ovcí a kozlů (Mt 25,31n) počítá s velkým podivem na obou stranách Božího trůnu, kdeže jsme kdo Pánu Bohu posloužili či neposloužili. Úlevné podobenství, jehož poselství mi shrnuje i jeden z výstupů misijního semináře, kterého jsem se před pár dny účastnil. Ano – jsme povoláni k evangelizaci, tedy zvěstování evangelia. Království Boží je tu! Hlásání dobré zprávy o tom, že Bůh na tento svět přišel v Ježíši Kristu a o Velikonocích do něj otevřel bránu dokořán pro všechny. Plněním tohoto úkolu se ale nevyčerpává balík úkolů, se kterými jsme do světa posláni. Zvěstování evangelia je součást velkého balíku aktivit patřícího do pojmu „misie“, tedy „poslání“. Ke své škodě církev přestala sloužit potřebným prostě proto, že potřebují pomoct. Když Pán Ježíš vysílá své učedníky, říká: Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte… (Mt 10,7-8)

Potřebným bude pomoženo, to je to hlavní. Do jejich životů vstoupí pokoj, radost, odpuštění, ale i zcela konkrétní pomoc v jejich nouzi. Nic na tom neumenší fakt, že nepochopí, že je dostihlo Boží království. Naši spoluvěřící budou těmito dobrými skutky utvrzováni ve své víře v Boha působícího v tomto světě skrze nás. Nečekejme od diakonie misijní nástroj. Většinou jím není a co především – není k tomu ani určena. To je druhé poučení dnešního kázání

Prvním poučením dnešního kázání říkalo, že sebelepší ba i zázračné skutky pomoci bližním nejsou zárukou misijního úspěchu. Druhé poučení zní, že kvůli misii se to stejně nedělá. Dělá se to proto, protože je to projev blízkosti Božího království a naplnění Boží vůle. Chtít zvládnout něco víc, než je plnění Boží vůle, by byl holý nevděk.

Amen.