Ga 3,24–27

Písně: 1, 648, 529, (244, 269, 250), 510, 678, 550

Introit: Ž 1,1–3
Čtení: Kaz 1,1–11
Text: Ga 3,24–27
Poslání: Žd 3,13–15

Milí bratři a sestry,

novoroční kázání v sobě pokaždé nese tradiční bolest, totiž to, že z církevního hlediska to vlastně není žádné významné a zajímavé datum. Na většinu pohanských svátků dokázala církev nabalit nějaký svátek křesťanský a tak ho alespoň přeznačit. Na začátek roku, tak, jak ho stanovila pohanská římská tradice, ale žádné významnější datum nepřipadlo. Čistě matematicky se došlo k svátku obřezání Páně, ale z této události se dá jen těžko co vytěžit. Ani to, že jde o začátek roku se do církevní tradice nijak výrazně nepromítlo, protože ve zmatcích okolo kalendáře se 1. leden jako začátek roku začal prosazovat poměrně pozdě – až někdy v 16. století. A jen pro zajímavost – papežská kancelář se k této dataci přiklonila až roku 1620. Pro církev to tedy není nijak významná informace, že dneškem začíná rok 2011. Na mnoha úsecích našeho života se to ovšem dozajista projeví. Třeba z hlediska účetnictví je to zásadní informace. Pokud si někdo píše denník, pak i on tuto skutečnost nejen, že nepřehlédne, ale naopak, na novou stránku velkými čísly napíše „2011“. Tak, jako se novináři koncem roku předháněli v co možná nejobsáhlejším zpravodajství z toho, co se stalo v roce 2010, tak se budou předhánět v analýzách a rozborech toho, co nás čeká v tom roce letošním.

Ten pohled ale může být právě opačný. Žádné dychtivé vyhlížení co bude, žádné radostné plesání nad tím, že se píše zase jiný letopočet. Vždyť – co s tím. Prostě čas plyne, jsme zase o rok starší, neděje se nic nového, jen to, co se dít má, totiž že čas plyne tak, jak plynul před tisíciletími a za tisíciletí stále ještě plynout bude. S lehkou melancholií lze v prstech pomyslně otáčet sklenkou vína a sledovat, jak pokolení odchází, pokolení přichází… Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí. Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu. Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového… Nevím, v které části roku zrovna psal moudrý Šalamoun tato slova, ale přímo z nich čiší ta skepse z rozpoznání, že plynutí času nepřináší žádnou naději ani v dobrém ani v zlém a že tedy očekávat od budoucnosti cokoliv dobrého či zlého je bláhová naděje spadlého listu že poletí někam dobře, zatímco je bez jakéhokoliv smyslu či cíle unášen větrem se a tam. Život sám o sobě žádný smysl a cíl nemá a mít nebude. O co je lepší první leden než druhý, třetí, čtvrtý, pátý, o co je lepší první leden než první únor nebo 25. červenec. To, že přišel Nový rok samo o sobě nic neřeší.

Daňoví úředníci mu dali jasný význam – od tohoto data až do 31. prosince počítejte své příjmy a výdaje. Najednou to má smysl zamýšlet se nad tím, že právě teď je Nový rok. To je důležité rozpoznání – někteří lidé se dohodli, že každé období mezi prvním lednem a posledním prosincem má jasný a jednoznačný smysl a najednou přinejmenším jeden významný fakt vycházející z toho, že je tu Nový rok vidíme. Sám o sobě žádný smysl nemá, ale můžeme mu ho dát. A pokud bych tuto myšlenku zobecnil – ani život, pokud by byl sám o sobě, žádný smysl a cíl nemá, dokud mu někdo smysl a cíl nedá.

Slavíme Nový rok. Z hlediska církevního roku je to tedy poměrně tuctové datum. Chceme-li ovšem, aby pro nás byl fakt Nového roku nějak zásadněji přínosný, musíme mu nějaký zásadní význam dát. Už jsem říkal, že na tento den žádný významný církevní svátek nepřipadl – a přeci se v tento den církev schází a mnohde dokonce ke slavnostním bohoslužbám spojeným s vysluhováním večeře Páně. Jistě nad rozhodnutím oslavit příchod Nového roku tím nejslavnostnějším, co máme, můžeme mít rozpaky. Vždyť už jsme to slyšeli několikrát – přece tu o vůbec nic nejde, jen jsme se v jedné z mnoha možností jak počítat čas, přehoupli přes jakousi hranici. A nebo to můžeme pochopit pozitivně. Dejme tomu času, který by sám o sobě vlastně neměl vůbec žádný význam a byl by jen jednou z mnoha příležitostí k bezduchým oslavám, dejme mu nějakou řádnou a hodnotnou náplň. Změňme to, co do těchto oslav cpe svět a nacpěme tam něco jiného.

I ten Šalamoun, který byl tak naplněn skepsí nad smysluplností či spíše „smysluprázdností“ světa, našel nakonec to jediné smysluplné. V posledních verších jeho spisu čteme: Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Poslušnost Božích řádů. Tu je potřeba nacpat do všeho, co děláme, protože to je to jediné, co v tomto světě má smysl. Za tím totiž nestojí jako garant nic z tohoto světa. To by i ta poslušnost byla další z dlouhé řady pomíjivostí nad pomíjivosti, protože se zánikem světa by zanikl i ten její nejposlednější důsledek, zanikla by i poslední vzpomínka na ni. Jenže za Božími řády, které máme poslouchat, stojí ten, který nepomíjí. Za nimi stojí ten, který řekl: Jsem, který jsem! Stojí za nimi ten, který není omezen plynutím času, protože zažívá věčnou přítomnost. To co je pro nás prchavým okamžikem mezi minulostí, která uprchla nenávratně pryč a budoucností, která nás čeká, to je pro něj setrvalým stavem. Má na nás nekonečně mnoho času. Jak napsal v době druhé světové války C. S. Lewis – má nekonečně času na to, aby si vyslechl vteřinovou modlitbu pilota, kterému se řítí k zemi letadlo zasažené nepřítelem. Nepomíjející Bůh je garantem toho, že jeho vůle je také nepomíjející a tak poslušnost této vůli vůbec může být smysluplná. Novoroční oslavy tu jsou a nemá smyl je rušit. Naplňme ty novoroční oslavy oslavou Boha, chválami za dobro, které v tomto světě konal, koná a konat bude, naplňme den, kdy se lidé snaží plnit nejprapodivnější předsevzetí tím, že dříve, než se pro cokoliv rozhodneme, tak se budeme ptát Boha, co on po nás chce. To je cesta, po které má smysl jít, jak rozpoznal moudrý Šalamoun a jak rozpoznaly před ním i po něm generace dalších lidí. Otázkou je, jak se na tuto cestu dostat.

Před příchodem Ježíše Nazaretského měli židé Zákon. Tóra jim byla tím, o čem mluví toto její hebrejské označení – totiž ukazatelem na cestě. Směrovkou, která na spletité křižovatce cest, které vedou po tomto světě, ukazovala jasným směrem k Hospodinu. Vždyť je to on, kdy svůj lid vyvedl z otroctví, je to on, kdo je jediný Bůh, nezastupitelný jiným božstvem, nezobrazitelný Bůh, Bůh, který stanovuje řády pro vztah k sobě samému, pro vztahy v rodině i pro vztahy ve společnosti. Tak o tom mluví Desatero, tak o tom mluví Tóra – Zákon. Až do příchodu Krista byl Zákon dozorcem. V původním textu čteme „paidagógos“ – tedy vychovatel a vzdělavatel. To byl pojem jasný a srozumitelný, protože to bylo zaměstnání běžné v domácnostech v zámožných řeckých a římských občanů. Takovýto paidagógos měl na starosti děti a dospívající mládež, aby na nich uplatnil co možná nejlepší výchovně vzdělávací systém. Však přesně to samé mají na starosti pedagogové až dodnes a mění se jen formy tohoto výchovně vzdělávacího působení.

Takovýmto pedagogem tedy byl Zákon. Podtrhl bych to, že to byl sám Zákon – ne jeho vykladači. Jakkoli židé měli a mají v úctě jeho vykladače, tak (podobně jako muslimové) mají pevně zakořeněnu úctu k Zákonu jako takovému. Hledáme-li v židovství či v islámu obdobu pro křesťanské chápání Ježíše, pak není na místě uvažovat o Mojžíšovi či Mohamedovi! Je-li pro křesťany tím nejvznešenějším v jejich víře Ježíš, pak pro židy a muslimy tím nejvznešenějším, co je hodno nejvyšší úcty, to není žádná osoba, ale samo Božské slovo, které máme v písemné podobě k dispozici, tedy Tóra (a pro muslimy pochopitelně Korán). Tak i Pavel, když mluví o tom, co bylo vychovatelem po dobu před Kristem, tak neřekne, že to byl Mojžíš, ale sám Zákon. Před Bohem bude každý zodpovědný sám za sebe, jak Zákon studoval, jak Zákonu porozuměl a jak podle tohoto poznání žil. Sám Zákon byl dozorcem každého člověka a tak každý člověk se měl sám starat, aby se s tímto dozorcem řádně seznámil, aby mu porozuměl, aby pronikl co nejhlouběji do jeho postojů a názorů.

Nebyl to špatný dozorce! Nepropadněme falešnému pohledu na židovství, které se snaží vidět židy utrápené a smutné z toho, že se musí dnem i nocí prokousávat prapodivnými řády a předpisy a bez ustání se trápící z toho, že je nedokáží dodržovat. Žalmista vyznává – Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě (19,8) a ten strašlivě dlouhý 119. žalm (nejdelší v celém žaltáři) je jednou velkou oslavou krásy Zákona. Tvůj Zákon je pravda, Zákon je pro mne potěšením… Když je v prvním žalmu opisován blahoslavený spravedlivý muž, který v Zákoně Hospodinově rozjímá dnem i nocí, to není samotářský knihomol se zažloutlou kůží a tlustými brýlemi! Naopak – je přirovnáván ke stromu zasazenému u tekoucí vody, který vydává ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá!

To nebyl strach z případného trestu, co vedlo židovské učence k těm rozsáhlým výkladům a komentářům! To byla láska k Zákonu, láska k Božímu slovu, které Mojžíš přinesl ze Sinaje, Zákonu, který byl – alespoň tak to vykládá židovská tradice – pro lidi připraven již před stvořením světa. Situace, které popisuje Nový Zákon, jsou kritikou špatného pochopení tohoto Zákona. Jsou kritikou těch, kteří lásku k Zákonu vyměnili za pouhou poslušnost a mechanické dodržování pravidel, ale takovou kritiku je možno najít již v zákoně samém, protože na tuto bolest mnohokrát upozorňovali proroci. Aby člověk Zákonu opravdu porozuměl, na to slepá poslušnost nestačí. Jak to jasně a srozumitelně řekl Mojžíšův nástupce Jozue: „Jen se usilovně snažte zachovávat přikázání a zákon, které vám přikázal Mojžíš, služebník Hospodinův, totiž milovat Hospodina, svého Boha, chodit po všech jeho cestách a dbát na jeho přikázání, přimknout se k němu a sloužit mu z celého srdce a z celé duše.“ (Joz 22,5) To je sama podstata Zákona – milovat Boha, poznávat jeho vůli a řídit podle ní své životy. K tomu měl Zákon vychovávat.

Zákon nebyl špatný vychovatel, právě naopak. Byl to skvělý vychovatel. Ale byl to stále jen vychovatel. Je úžasného mít dobrého učitele hudby, ale v okamžiku, kdy ovládnu teorii a jsem schopen sám objevovat krásy hudby, dostal jsem se nesrovnatelně dál. Je skvělé mít dobrého učitele chemie, ale ten, kdo se sám v laboratoři sklání nad kádinkami a kahany pokročil někam, kam ho mohl učitel připravit, ale co za něj udělat nemohl. Je potřeba mít dobré učitele chemie i hudby, ale když nastane pravý čas, je potřeba oba opustit a sami zúročit to, co jsme se naučili. Opustit systém odměn a trestů, protože člověk už je sám schopen posoudit, co ho vede dál a co ho brzdí. Jen tak se může stát, že žák je také někdy nad mistra, který ho učil. Když se učitel sám stáhne do pozadí a žák když dostane prostor k tomu, aby sám rostl. A před nějakými dvěmi tisíci let Bůh dospěl k závěru, že lidstvo do této fáze dospělo a že nastal čas, aby byl Zákon, který vychovával doposud, nahrazen – vírou.

To, že jsme doposud k něčemu říkali „amen“ ve smyslu „je to pravda“, „tak to doopravdy je“ – to je nahrazeno vlastním smyslem tohoto slova. V tomto jediném hebrejském slovíčku se skrývá význam „pravda“ ve významu posunutém našemu běžnému chápání. Je v tom skryta i víra a to v tom slova smyslu, že něco je pravda, ale zároveň a neoddělitelně také to, že se na to osobně spoléhám. Víra je osobní postoj, víra je přesvědčení, které nějak ovlivňuje můj život. Když přišel Kristus a vykoupil nás svojí obětí na kříži, dostali jsme tuto jeho oběť a její důsledky, abychom v to uvěřili. Fakt Kristovy smrti a zmrtvýchvstání jsme dostali jako něco, co má nějak změnit, nasměrovat naše životy. Nedostali jsme to jako něco k vědeckému zkoumání, byť se o tom dají napsat tlustospisy. Nedostali jsme to jako námět k literární či hudební tvorbě, byť na téma ukřižování vznikla geniální díla snad ve všech oborech, co jich umění má. To všechno může ale také nemusí být důsledek toho naprosto zásadního – totiž proměny našich životů. Je potřeba nasměrovat své životy k Bohu. Každému, kdo se takto rozhodne, tomu dává Bůh sílu, aby tomuto rozhodnutí dostál. Je jedno, jestli toto nasměrování se k Bohu a očekávání jeho pomoci nazveme výrazem obrácení, znovuzrození, obléknutí Krista, křest v Krista či jakkoliv jinak. Obsah zůstává stejný – už ne z toho důvodu, že by nás tam někdo vedl, ale z vlastní vůle se rozhodneme hledat Boha. Ne proto, že by nám to někdo říkal, ale protože jsme sami poznali, že to je ten nejlepší možný směr. Je celkem jedno, jestli takové rozhodnutí uděláme prvního ledna nebo 25. července. Ale vzhledem k tomu, že dneska je první leden a ne 25. červenec, tak bych osobně ten první leden alespoň pro dnešek považoval za to nejlepší možné datum.

Amen.