Ga 3,28–4,7

Písně: 164, 702, 264, 426, 275, 651

Introit: Ž 139,1–6
Čtení: Gn 3,9–15
Text: Ga 3,28–4,7
Poslání: 1K 1,22–24

Milí bratři a sestry,

list Galatským patří k těm tvrdším v Novém Zákoně. Tento dopis je naplněn přísným napomínáním křesťanů, kteří opouští čistou zvěst evangelia. Začíná Advent a to je čas spíše kající, napomínající, varující…. Je to doba přípravy na vánoční setkání s narozeným Vykupitelem a – jak zní často před Večeří Páně – není cesta k Bohu, než skrze vyznání vlastních vin. Tak jsem sáhl po těch Galaťanech.

Křesťanské zvěstování soudu je ale vždy nedílně spojeno i se zvěstováním milosti, tak i ten list Galatským nakonec vrcholí zvěstováním pokoje a slitování pro ty, kteří spoléhají na Ježíše a jeho kříž.

V čem tedy byl problém Galatských? Nebyl jeden, byly hned dva. Tedy přesněji: byl to jeden – podvojný. Vliv židokřesťanských misionářů a návrat k pohanským praktikám. Ten první nás konkrétně zas tak trápit nemusí. K obřízce a židovským očišťovacím a stravovacím předpisům nás nikdo nenutí. Nikdo a nic nás nepřesvědčuje, že jsou to věci nezbytně nutné ke spáse či vůbec jakkoliv prospěšné.

S pohanskými praktikami je to složitější. Galatští křesťané byli v drtivé většině původně pohané. Peripetie okolo misie v oblasti dnešního Turecka popisují Skutky apoštolské. Pavel a Barnabáš zvěstovali evangelium nejprve v synagogách, ale po sporech se židy se záhy obrátili k pohanům. Proto byly galatské sbory většinově složené z bývalých pohanů. Do těchto společenství ale přišli židokřesťané a už víme, že se pokoušeli nutit galatské křesťany dodržovat Mojžíšův Zákon. To bylo podle nich ke spáse nutné. Zároveň je tu ale také pohanská minulost většiny členů sboru a pohanské okolí těchto sborů. To, co galatští křesťané vidí běžně kolem sebe a co roky tvořilo součást jejich životů. Pro spásu je nutná ta běžná pohanská praxe, která byla součástí každodenního rytmu života.

Nu – a to nás dostává k vlastnímu tématu dnešního kázání. Jaká činnost je nutná pro naši spásu? Na tuto otázku apoštol Pavel v listě Galatským hledá odpověď a nachází ji v rozpoznání, že nic. To, co udělal Bůh v Kristu, je důležitější, než cokoliv, co uděláme my. Poučka! Cink! Tohle si zapamatujme! To, co udělal Bůh v Kristu, je důležitější, než cokoliv, co uděláme my!

Od tohoto rozpoznání se pak Pavel odráží k vypořádání se s čímkoliv, co ohrožovalo víru i křesťanský život galatských věřících. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Tohle všechno je člověčina. Obřízka – tedy moje vyznavačská pozice. Přihlášení se k Božímu lidu, vstup do církve. Jo, je to fajn, ale je to člověčina. Ke spáse to nutné není.

Společenské postavení (otrok/svobodný), tedy to, do čeho mne staví společnost, vzdělání, rodinné zázemí, majetek. Člověčina – na spásu to nemá vliv. Právě tak moje „biologická danost“, tady pohlaví, dědičnost, nadání či naopak neschopnosti, nemoci, tělesná či duševní postižení. Na spásu to nemá vliv. To všechno je člověčina a jako takové je to o neúrekom řádů níž, než je akt Kristovy oběti na kříži.

Křesťanství je něco jiného, než člověčina. Něco jiného, než seznam dokonalých předpisů, jak žít. Etický systém, jak se chovat v té které životní situaci. Křesťanství je totiž na prvním místě zvěstí o tom, co Bůh udělal pro nás zcela nezávisle na tom, jak se chováme nebo jací jsme. To samé se to skrývá v šifře, že jsme „ospravedlněni víru, ne skutky“, ale když se tyhle věroučné poučky řeknou, tak už to spíš jen tak prošumí jedním uchem tam a druhým uchem ven a nic to v hlavě nezanechá.

Celý problém galatských křesťanů byl v tom, že to pořadí začali obracet. Že přestali přemýšlet nad tím, co pro ně udělal Bůh, a začali za důležité považovat, co udělali pro Pána Boha oni. Pak už je celkem jedno, jestli je obloudili židokřesťané obřízkou a zákazem vepřového, nebo pohané uctíváním nebeských těles, horoskopy či kdo ví jakou modlařinou. Kvůli tomu prvnímu jim apoštol připomíná Abrahama. Jste potomstvo Abrahamovo! Jste potomci toho, kdo žil z Božích zaslíbení. Potomci toho, který neměl nic, jen jeskyni, kam mohl pohřbít svoji ženu. Ale žil ze zaslíbení. Žil z toho, co Bůh dělá pro něj. Věděl, že on sám nemůže Pánu Bohu nabídnout nic.

Jsme potomci Adama a Evy. To připomíná první čtení a první zaslíbení Mesiáše v Písmu. Každou adventní neděli nás v prvním čtení bude čekat nějaké proroctví, které se naplní na Pánu Ježíši. Tady je to onen zaslíbený potomek ženy, který rozdrtí hlavu ďáblovi. Tomu ďáblovi, který se za ním bude od počátku plazit, jako se plazí za každým z nás. Těsně za ním – to je biblický obraz i pro Hospodina, Job (13,27): … na paty noh mých našlapuješ, aby vyjádřil, že Bůh je těsně za ním a stále ho vidí. Ďábla máme stále za patami a když bude mít šanci, tak do té paty kousne. Hadímu jedu je jedno, z kterého koce nás otráví a zabije. Někteří vykladači podotýkají i to, že ukřižovaným odsouzencům se nohy ke kříži přibíjely za paty. Chápejme to „rozdrcení paty“ prostě jako úspěšný hadí útok, přesně tak, jak hadi útočí. Kousnou a stáhnou se. Ale tentokrát to druhé ďáblovi nevyšlo. Ježíšova smrt byla začátkem jeho vlastního konce. Takhle to Pán Bůh oznámil Adamovi a Evě hned na počátku dějin, aby neklesali na mysli. Aby věděli, že Bůh má dějiny ve svých rukou. Že podstatné je to, co dělá Bůh pro lidi. Ne to, co dělají lidé Pánu Bohu.

Není jedno, co děláme! To Adam s Evou velice dobře poznají! Čeká je trest za jejich neposlušnost i za naprostou neochotu přemýšlet nad tím, co provedli. „Kde jsi, Adame?! … Kdo Ti pověděl, že jsi nahý?“ … „Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Klade-li vám vševědoucí Bůh otázku, není to proto, že by potřeboval slyšet odpověď. Jenže místo zamyšlení se nad vlastními vinami, místo, aby se dali na pokání, tak Adam s Evou hází vinu jeden na druhého. Jako malé děti, když něco provedou:

„Adame, co jsi to udělal?!“ „To Eva!“

„Evo, co jsi to udělala?“ „To had!“

Had už to nemá na koho hodit, tak tady to svalování vlastní viny jeden na druhého končí.

My si z toho příběhu ale v tuto chvíli vyzdvihněme fakt, že Pánu Bohu se to ani v tuto chvíli nevymklo z rukou. Už teď má naplánováno Ježíšovo narození a vykupitelské dílo. To jen lidé si to svým hříchem zbytečně zkomplikovali. Rozbili si vztah s Bohem a rozbíjejí si vztah mezi sebou. Tak je to dodnes! Svým hříchem, neochotou k pokání, neochotou přiznat a vyznat vlastní viny – tím sami sobě komplikujeme život. Jsme potomci Adama a Evy a jako takoví jsme povoláni milovat se, množit se a naplnit zemi. Žít ve společenství mezi sebou i s Bohem. Hříchem si komplikujeme jedno i druhé. To víme z vlastní zkušenosti velice dobře. Když se zachováme k druhý lidem ohavně, tak se s nimi pak jen těžko kamarádíme. Když člověk dělá něco, o čem moc době ví, že je to špatné, tak má problémy s tím se modlit. To už jsem také zažil mockrát. Hřích nás zamotává do nerozpletitelného uzlu zákona příčin a následků. Kauzalita je hrozná a nemilosrdná věc. Po letech nás dohání naše hříchy, kterých jsme si třeba ani nebyli vědomi. Zákon příčiny a následku, to je nerozpletitelný gordický uzel, ve kterém nás dusí naše vlastní činy.

Pavel ovšem vezme meč Ducha, jímž je slovo Boží (Ef 6,17) a rozetne tento uzel jednou provždy: To, co udělal Bůh v Kristu, je důležitější, než cokoliv, co uděláme my! Když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Jsme Boží děti. Z poslušnosti lidí podrobených zákonům, se stáváme Božími dětmi. Náš vztah s Bohem je od této chvíle určován jinak.

Představme si pro lepší pochopení malou rodinnou firmu ve srovnání s klasickou zaměstnaneckou provozovnou. Jasně, že v obou vládne úplně jiná atmosféra, jiný typ vztahů. Zatímco zaměstnanec v továrně se řídí provozními předpisy, pracovní smlouvou, plánem výroby…, tak syn majitele funguje podle mnohem přirozenějšího a samovolnějšího řádu přátelství a dohody. Zůstaňme v tom obraze rodinné firmy. Provozovna prosperuje, je potřeba najmou pracovní sílu. Tak přijmout mladé sympatické děvče, sepíší s ním pracovní smlouvu, po nějaké zkušební době již na dobu neurčitou. Dostává plat, má dovolenou, dodržuje pracovní dobu a vůbec všechny ty pracovněprávní vztahy, jak to má být. Ráno vždycky dostane rozpis toho, co má udělat, večer to majiteli vykáže. Klasický zaměstnanec.

No a časem se syn majitele do této dívčiny zakouká a vezmou se. S tím se ale zásadně změní i vztah jeho otce, tedy majitele celé firmy. Dívčina se dostává do režimu, ve kterém byl doposud jen syn. Majiteli už neříká „pane šéf“, ale „tati“. I ona je zapojena do řádu přátelství, důvěry, dohody.

A teď si představte, že by se ta dívčina po letech rozhodla, že chce zase ten starý model. Už ne „tati“, ale „pane šéf“. Ráno přijde na sedmou, převezme seznam toho, co má udělat, udělá to a v 15.30 padla. Asi z toho cítíme, že něco není úplně v pořádku. Že něco hapruje ve vztazích. Že se ta holčina uvazuje do něčeho, co už je v její situaci jaksi nenáležité. Já jí rozumím! Dokážu si představit ix motivů, proč to udělal. Stejně, jako rozumím těm galatským křesťanům, že v těch přesně stanovených mantinelech zákonů a předpisů se někdy žije snáz.

Obřezat, žádné vepřové, v sobotu do synagogy, při úplňku půst, což znamená to – to – to, před jídlem tahle modlitba a před spaním tahle – a máš splněno. Rozumím, chápu… Ale ztratilo to (no, přesně, jak to píše Pavel!) Ducha volajícího Abba, Otče. To není Duch synovství. To není Duch Božího dítěte. To je Duch služebníka.

Není nic špatného být Božím služebníkem, ale je to sestup dolů pro toho, kdo už prožíval svobodu Božího dítěte. To je samozřejmě přinejmenším škoda. Ale je to i riziko. Ti galatští začali dělat i věci, které byly úplně hloupé a škodlivé. V touze po pravidlech a řádech začínali dodržovat nejen zbytečná pravidla židovského zákona, ale i pohanská pravidla svého bývalého života a svého okolí. Svoboda zmizela.

Pro mne samotného je slovo „svoboda“ velice silné slovo. Možná proto se tím spíš nemohu zbavit pocitu, že Evangelium se vzpírá tomu být sešněrováno nějakými striktními řády a předpisy. Že všechny řády sborového života, katechismy, pravidla pastýřské kázně, předpisy, návody, poučky – že to všechno jsou velmi, velmi, velmi omezené pomocné nástroje. Že když jim začneme dávat význam, riskujeme, že k nim začneme přibírat zvyklosti tohoto světa. Že z evangelia uděláme etický systém konzervující naše lidské zvyklosti. Seznam tradičních předpisů, jak žít. Jak se chovat v té které životní situaci. A časem úplně zapomeneme, že křesťanství je na prvním místě zvěstí o tom, co Bůh udělal pro nás zcela nezávisle na tom, jak se chováme nebo jací jsme.

Nebudeme to popírat – ale v našem životě to nebude mít význam. Pak i pro nás budou znít Pavlova slova: „Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil – vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný! … To jste tak pošetilí? Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe?“ (3,1–3)

Zapamatujme s to konečně: To, co udělal Bůh v Kristu, je důležitější, než cokoliv, co uděláme my.

Amen.