Ga 4,4a

Písně: 8, 654, 306, 293, (284, 311, 602), 510, 655, 281

Introit: Ž 8,2–3
Čtení: L 2,1–20
Text: Ga 4,4a
Poslání: Ef 2,9–10

Milí bratři a sestry,

řeč bude dnes o Božím hodu Vánočním. O dnešním svátku Božího narození, příchodu Božího Syna na svět. A budeme hledat, co můžeme udělat proto, aby ten Boží hod Vánoční neskončil dneškem, ale aby v našich životech nějak pokračoval i dál. Aby to nebylo tak, že nám plynutí času prostě už zase přineslo Advent a po něm Vánoční čas zahájený oslavou Božího hodu a ukončený svátkem Zjevení Páně 6. ledna. Pak sfoukneme svíčky, sundáme věnec, haj hou, za rok to přijde zas a pak znovu a znovu…

Vánoce jsou úplně učebnicový příklad svátku, který můžeme využít jinak. Můžeme se na něm naučit, jak vzít tuto událost jako unikátní okamžik. Jako jedinečnou příležitost, kterou je možno chytnout za pačesy a vytěžit z nich, co půjde. Vyčerpat z této události to, co nám může nabídnout.

Můžeme prožít Boží hod vánoční v tom původní smyslu slova „hod“. V tom původním praslovanském základu slyšíme označení blíže nedefinovaného časového úseku. Pro ruštinu z toho nakonec vzniklo označení celého roku a dodnes mu tak říkají. V České kotlině se tímto pojmem označovalo to, co se dělilo na světlou část – den a tmavou část – noc. Zdrobnělina z hodu je hodina, ale ta jedna čtyřiadvacetina to bude až mnohem později. Původní význam slova „hodina“ je označení nějaké důležité chvíle, protože když vás na hodinu propustí, neznamená to, že se ještě hodinu budete producírovat v zaměstnání, ale máte odejít v tom konkrétním okamžiku.

V tomto původním významu se potkáme s pojmem „hodina“ v Bibli často. Tak to prožil Ježíš, když v Káni Galilejské Marii řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Později už se modlil: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe…“ Z kříže pak řekl Ježíš Janovi o Marii „Hle, tvá matka!“ a v tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě. V lidové mluvě se stále ještě můžeme setkat s označením „těžká hodina“ pro porod, ale my, kteří jsme ještě četli Jiřího Wolkera, tak víme, že tím pojmem označuje dobu, kdy se stává z chlapce mužem. Umírá jedno srdce a rodí se jiné. Mohu ovšem připomenout i jiného českého klasika, který v souvislosti s „poslední hodinou“ nechá říct pana Smrtku: „Tak hodinu ne pane Hlavsa, to jsme si neujednali!“

Vidíme, že v těch časových úsecích takto popsaných nejde o to, jak dlouho trvají, ale o jejich obsah. Jde o to, čím jsou ty okamžiky naplněny. Až další jazykový vývoj nechá tento čas naplnit spoustou jídla a vniknou nám hody a hodování v dnešním slova smyslu. Co Vás čeká k obědu, to nechám na Vás, já zůstanu o toho, že v tuto chvíli slavíme Boží hod Vánoční a „hodu“ v původním slova smyslu. Nyní je čas, u kterého je důležitý obsah a protože je to Boží hod, tak tento obsah dává sám Bůh. Bůh tento čas nějak naplňuje. A o ten obsah nám dnes jde. O to si připomenout, že když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni. To je obsah Božího hodu Vánočního.

Uplynul nějaký čas naplněný čekáním. Od chvíle, kdy Bůh zaslíbil Evě, že její potomek porazí hada, až do andělského „Hosana!“ nad betlémskými pastvinami. O tomto čase slyšíme, že to byl čas „stanovený“. Z toho slyšíme, že se nic v dějinách světa nevymklo Bohu z rukou. Všechno běží podle plánu. Je to doba Starého Zákona, doba pod Zákonem, o kterém apoštol řekne, že byl pěstounem ke Kristu. Tedy opět – žádná promarněná léta, ztracený čas. Byla to doba školy pro Boží lid. Lid Abrahamův Izákův a Jákobův se během té dob měl naučit trpělivosti, poslušnosti a především – otevřenosti k Božímu jednání. Připravenosti na to, že Boha nelze spoutávat našimi představami.

Tohle asi byla největší bolest Božího lidu, když měl odpovědět na přímé Boží oslovení. „Takhle jsme si to nepředstavovali…“ Znovu a znovu na to Pán Ježíš narážel při svém veřejném působení, že lidé měli velmi konkrétní představy o tom, co má dělat a co naopak jako Mesiáš rozhodně dělat nesmí. Jeho narození není v tomto ohledu příliš výjimečné. Tři mudrci ho hledají v Jeruzalémě v královském paláci. Herodes o nějaké narození Mesiáše nestojí vůbec. Jistě – je to okamžik a místo zaslíbené proroky! Ale tak, jak jsme si ta proroctví teď při různých příležitostech pročítali a vykládali, těžko v nich hledat nějaký podrobný návod a popis Božích plánů. Rozumím tomu jako dalšímu dílku do skládačky té již zmíněné Boží výchovy. Boží lid měl být otevřený k tomu, že Bůh jedná, Bůh vstupuje do lidského dění. Jenže je to Bůh, jehož úmysly nejsou našemu rozumu úplně pochopitelné. Skrze Izajáše (55,8) Hospodin říká: …vaše cesty nejsou cesty moje… a já tomu rozumím tak, že Bůh říká „Jsem záhadný, učte se s tím žít!“

Když tedy Bůh poslal svého Syna, narozeného z ženy, byl to okamžik ukončení této výuky. Vždyť je to okamžik přímého Božího vstupu na svět. Když si to takto řekneme a odmyslíme s i vánoční příběh, ta by naše představy mohly být všelijaké. Jak to asi vypadá, když Bůh přichází na svět?! Jen si to tak nechte zaznít: Věčný a všemohoucí Bůh přichází na tento svět v podobě člověka! No, ať dělám, co dělám, vánoční příběh podle Bible není to, co bych si představoval. Ne, že bych si něco nějak úplně konkrétně představoval, ale stáj jako poslední útočiště v narvaném městě, vůl a osel, bezbranné nemluvně, stárnoucí otec a z cizoložství podezřelá mladičká matka – ne, to mi tam neladí. Proto si musím znovu a znovu připomínat, že dnes je „Boží hod“, tedy okamžik, který patří Bohu a ve kterém jedná on. Rozhodl se na tento svět přijít jako mimino. Navíc v takto prekérní situaci. Nějaký důvod k tomu měl. Bez ambice, že vystihnu Boží úmysly, z toho na mě promlouvá nejvíc to, že Bůh stojí na straně těch bezmocných. Na straně těch v prekérních situacích. Nejen, že mu nejsou jedno, nejen, že je nepřehlíží! On za nimi přichází, ba dokonce přichází hlavně za nimi. Jak to řekl farizejům (Mt 9,11n): „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť‘. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“

Solidarita s těmi, co hrají druhé housle, ne-li že třetí violu. Už ve Starém zákoně se objevovaly příběhy, kde Bůh stál na straně druhorozených či nejmladších, na straně těch slabších, na straně těch, co prohrávali. Stál na straně svého lidu, i když byl slabý a nepočetný. Starý Zákon, pěstoun ke Kristu, připravoval Boží lid na to, že s Bohem se lze potkat spíš tam, kde jsou lidé slabí a potřebují posilu, než tam, kde všechno běží jako na drátkách.

Několik poučení k dnešnímu Božímu hodu už tady máme. Víme, že to je „hod“, tedy okamžik, který se neměří dobou trvání, ale obsahem. Víme, že to je Boží hod, tedy obsah tomuto konkrétnímu okamžiku dává Bůh sám. Vidíme i to, že Bůh jedná překvapivě a nečekaně. Zároveň ale jeden znak vidíme – jedním z podstatných znaků Božího působení je blízkost slabým, bezmocným.

Posledním (počítám-li dobře, pak pátým) poučením je fakt, že … když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy. Tento Boží zásah neobchází naše lidské spolukonání. Právě naopak – ve všem, co Bůh pro lidi koná, hledá Bůh lidi jako spolupracovníky. Již příběh z rajské zahrady mluví o tom, že člověk má mít nějaký podíl na Božím díle. V prvním zaslíbení Mesiáše již Bůh říká, že hadovi to natře potomek Evy. Pro svoje zásahy do dějin Božího lidu si povolával proroky, kněze, soudce, krále, vojevůdce. Povolával si muže, ženy i děti. Jasně, že Boží příchod v podobě člověka je zase něco překvapivého, ale to bylo tuším poučení číslo tři, že Bůh je záhadný a na nás je, abychom se s tím naučili žít.

Je Boží hod vánoční.

Je tu okamžik, u kterého je důležitý obsah. Tento obsah dává Bůh. Dává ho nečekaně, překvapivě, zvláštně. V centru dění je lidská bezmoc. Jakkoliv jde o Boží dílo, to zásadní se děje skrze lidi.

Nu – a to máme vánoční příběh v kostce. Bůh se se překvapivě rozhodl, že to nejlepší pro náš svět udělá skrze slabého člověka. Bude to pořád on, kdo koná. Všechno to poběží v jeho režii. Stále je to Boží hod. A přece bylo tak málo lidí, kteří to v té době pochopili a dodnes jich je v této zemi i na celém tomto světě menšina, kterým to dává smysl.

Pokud ale patříme mezi ty, kterým to smysl dává, pak je dobré se podle toho také zařídit. Je nadmíru užitečné si uvědomit, že Bůh v tomto světě jedná a jak v tomto světě jedná. Nést pak toto vánoční poselství i do všedních dní. Potud nejen dnes, ale i po všechny další dny, se nám otevírá prostor pro Boží vstup do našich životů. Po Božím hodu Vánočním může každý den slavit Boží hod všednodenní. Jde jen o to, aby naplnil těch pět podstatných znaků Božího hodu:

Bude to čas, u kterého bude celkem šumák, jak dlouho bude trvat. To podstatné je, čím bude naplněn.

Necháme ho naplnit Boha. To předpokládá modlitbu, čtení Písma, přemýšlení, abychom byli připraveni na Boží vedení.

Budeme počítat s tím, že překvapivé nápady nejsou nutně špatné. Bůh má zvláštní smysl pro humor. Dost židovský. Ale to asi nepřekvapí, že…?

Určitě počítejme s tím, že nás toto Boží vedení jen tu a tam povede mezi mocné a slavné. Mnohem častěji nás povede za lidmi obyčejnými a bezvýznamnými.

A do pětice – povede tam právě nás, protože Bůh se již v ráji rozhodl podstatnou část svých kompetencí svěřit lidem. Jedná skrze nás.

Pět bodů, jako pět prstů naší ruky.

Nejde o dobu trvání, ale o obsah;
Tento obsah dává Bůh;
Bůh jedná překvapivě;
Vede k nevýznamným a
Jedná skrze lidi.
Pět bodů jako pět prstů vaší ruky, která se stane prodlouženou rukou Boží, aby Boží hod neskončil dneškem.

Amen.