Ga 4,6,(2).4–5

Písně: 172, 642, 602, 292, 604, 158

Introit: Ž 74,12
Čtení: 1S 4,1–18
Text: Ga 4,6,(2).4–5
Poslání: Mt 7,7–8

Milí bratři a sestry,

list Galatským je jednou velkou obhajobou křesťanské svobody. Galatští křesťané poznali svobodu v Kristu, ale pak do této oblasti přišli židovští učitelé Mojžíšova Zákona a začali křesťany nutit k zachovávání židovských tradic. Pavel se snaží galatským vysvětlit, že potřebují-li být pod nějakým zákonem tak je to zákon milosrdenství k potřebným. To je ten asi nejznámější verš tohoto listu (Ga 6,2): Jedni druhých břemena neste a tak plňte zákon Kristův. V křesťanské svobodě je činná láska jediným přikázáním.

To zní na jednu stranu úžasně, že nás nic jiného neváže a neomezuje. Na stranu druhou – svoboda vůbec není jednoduchá. Sartrova formulace, že jsme „odsouzeni ke svobodě“ to vyjadřuje velice dobře. Svoboda je někdy k neunesení. I věřící člověk by kolikrát uvítal méně svobody za více jistot, za více něčeho pevného v ruce. A přece mám pocit, že jakákoliv jiná alternativa je ústupek špatným směrem.

Příběhy knihy Soudců, které nám pomalu přešly do první knihy Samuelovy, mne přesvědčují o tom, že to je takový náš zcela lidský naturel, který lidstvo provází již po tisíciletí. Rozpoznání, jak dobrá je svoboda a zároveň rozpoznání, jak těžké je v ní žít a jak to nezvládáme. Tuhle dvojznačnost svobody v sobě to období popisované knihou Soudců a začátkem první knihy Samuelovy dost zřetelně nese.

Po náboženské stránce žije lid v přiměřené svobodě. Jasně, jsou tu vnější nepřátelé, ale ti do náboženských otázek nezasahují. Uvnitř Izraele je pak jen minimální množství formálních náboženských autorit. Někdo, koho by byla ve věcech víry povinnost poslouchat. I Bohem povolaní soudci jsou jen přirozené autority. Ti, kteří v nich rozpoznají vůdce vybraného samotným Hospodinem, tak se k němu přidávají. Anebo také ne. Gedeón poráží Baalův sloup v noci, Samsona vydali Pelištejcům jeho vlastní lidé… Jen některé tato přirozená autorita a rozpoznání Božího vedení strhnou k napodobení a konání Boží vůle. Ne vždy, ne všechny, ne dokonale. K tomu všemu pak ani tito soudci neunesou svůj úkol. V osobním životě i ve vedení lidu. Stav té doby shrnuje kniha Soudců ve svých posledních slovech (Sd 21,25): V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné. Jistě, že volbu krále považuje biblická tradice za něco špatného, ale z tohoto slyšíme zjevný povzdech, že ani doba soudců nepřinesla to, čemu se říkalo „duchovní rozvlažení“. Nějakou duchovní obrodu. Dobu, kdy se lid více přimkl k Hospodinu a více hledal Boží vůli, když už má tu svobodu!

Ne, že by to byla doba, ve které by nebyli inspirativní jednotlivci! Zdaleka nejen soudci. Yli tu lidé i ve zcela náboženské oblasti. Takový kněz Élí je osobně určitě velice zbožný muž. Pokorný a osobně nespíš velice hodný. Samuelovi dokázal předat to nejlepší, co uměl. Dokázal ho přivést k osobnímu vztahu s Bohem. Sám dobře věděl, co je dobré a co ne. Co je opravdu důležité. Je příznačné, že se celou dobu bojí o Boží schránu. Ale selhal jak ve výchově dětí, tak ve vedení lidu. O synech zneužívajících své postavení k osobnímu obohacování už jsme si vyprávěli při rodinných bohoslužbách. Ale ani lid není v té době v příkladném vztahu s Bohem.

Za Mojžíšových časů bylo všechno jasné, za modlářství u zlatého telete trest smrti (Ex 32,27). Za manželství s pohanskou Midjánkou propíchnout oba oštěpem (Nu 25,6n). O nějakém prostoru ke svobodě rozhodně nemohla být ani řeč, víra lidí byla jednoznačná, protože když u někoho jednoznačná nebyla, tak záhy nebyl dotyčný.

Teď je to jiné. Ve srovnání s dobou pod Mojžíšovým vedením je víra lidu taková rozplizlá, zpohanštělá. Však sledujme myšlenkové pochody Izraelců z prvního čtení. Vytáhli do bitvy. Rozhodli se, že na Pelištejce zaútočí. Prohráli. To se stává, ale přeci si Izraelci položí velmi dobrou otázku: „Proč nás Hospodin porazil?“ To je nadmíru dobrá úvaha, hledat, jestli na nás skrze to, co prožíváme, nemluví nějak Bůh! Snažit se rozpoznat za děním v tomto světě Boží ruku a hledat, jaký je Boží postoj k tomu, co prožíváme. Co když opravdu děláme nějakou chybu před Boží tváří a Bůh nás napomíná skrze ty špatné věci?! Potud to ještě vypadá dobře.

Jenže následuje přesně ten projev rozplizlé a zpohanštělé víry. Tahat s sebou do bitvy Truhlu smlouvy docela určitě nebylo to, co od nich Pán Bůh očekával. A nejen Pán Bůh, ale ani Élí to nepovažoval za dobré řešení. Rozhodně nevěřil v stoprocentní úspěch téhle strategie. Slyšeli jsme, že se v srdci třásl o Boží schránu. On věděl, že to je špatný nápad, ale přesto synům a lidu v této podivné aktivitě nezabránil. Vydal Truhlu smlouvy vojákům, i když mu muselo být jasné, že v jejich případě jde zjevně víc o pověrčivost, než o projev poslušnosti Bohu.

Pověrčivost, spoléhání na rituály, aniž by člověk přemýšlel nad jejich obsahem – to považuji za nejzřetelnější projev krize doby soudců. Projev neunesené svobody. Rituály nejsou samy o sobě špatné! To, že v Šílu byla Truhla smlouvy, že se tam sloužilo Hospodinu – to bylo velice dobré! Ale bohoslužba nesmí být samoúčelná. Obrazně řečeno – když už hledali Boha u Truhly smlouvy, tak se měli do té Truhly smlouvy podívat. Izraelci v nich měli uschované desky Mojžíšova Zákona, tedy pravidla pro svůj život. Smyslem Truhly smlouvy bylo uchovávat trvalý vztah s Bohem. Lidé si měli uchovávat trvalý vztah s Bohem. To je ovšem něco dočista jiného, než vzít si s sebou tuto Truhlu do bitvy v představě, že tím pádem máme Boha s sebou a tím pádem vyhrajeme. Že takto je zaručeno, že přijde Hospodin a zachrání nás. Tam nikdo Boží vůli nehledá, jen se snaží Boha k přítomnosti nějak donutit.

Jak už jsem říkal, vidím řadu obdobných momentů z doby soudců s dnešní dobou. Především je to doba, kdy církev žije svobodně, ale moc to nezvládá. Rozhodně svoboda, ve které žijeme, tak to není situace, kdy by církev rostla a duchovně kvetla.

Církev dnes nemá ani žádné formální autority, které by ji mohly pevnou rukou k něčemu nutit. Nemáme krále, každý dělá, co uzná za vhodné… Na stranu jednu je to určitě lepší, než nějaká duchovní totalita hlídající každý krok. Jediným přikázáním je láska. Nést břemena jedni druhých. Do Galacie přišli židé právě s nesvobodou a přikazováním, co se musí a co se nesmí. Historie nás ale učí, že přikazovaná víra brzy zapaluje hranice pod těmi, kteří se nehodlají podřídit. Ovšem – k duchovnímu obrození svoboda nijak automaticky nevede. Nebrání mu! Ale nečekejme, že demokracie a svoboda něčemu samy od sebe napomůžou. Nejspíš povedou k vlažnosti a zpohanštění.

Tak jako v době soudců, tak i dnes tu jsou v církvi mnohé přirozené autority. V církvi působí zajímaví a inspirativní lidé! Lidé, které bude stát zato poslouchat. Kteří dobře povedou toho, kdo je ochoten naslouchat, jako Élí dobře vedl Samuela. Půjde jim o Boží věci, jako Élímu určitě o Boží věci šlo. Ale nic moc nezmění. Dost možná ani ve vlastní rodině, natož ve společnosti. Ani inspirativní kazatelé a spisovatelé duchovní literatury tedy obrodu církve nepřinesou.

Jak odpoví na tuto situaci církev?! Velice často slyším jako reakci na tuto rozplizlost volání po silném vůdci, který nám tu Boží vůli nalajnuje. Církev potřebuje lídry. Synodní rada by měla vydávat více jasných a jednoznačných prohlášení. Takhle to je, tímhle směrem půjdeme, přesně takhle budeme žít… A je docela dobře možné, že nějaké obdoba volby krále by církvi přinesla úlevu. Jasný a jednoznačný směr. Byla by jasnější a čitelnější. Jenže nic to nemění na faktu, že Bůh Izraelce za volbu silného vůdce nepochválil, ba naopak. Taková volba je vždy projev nedůvěry v Boží vedení.

Další možností, se kterou si v církvi potkávám, je o to pevněji se držet toho, co máme. Ne tedy člověk, ale učení. Co je stále ještě pevné. Aspoň tak pevné, jako kámen, co do něj Mojžíš vytesal desky Zákona a zlato, ze kterého byla vyrobena Truhla smlouvy. Obdoba s érou soudců platí i zde. Izraelci nezavrhli Hospodina! Jen si tak představovali, že když mají Truhlu smlouvy, tak mají Boha jistého. Ve stejném pokušení zmocnit se Boha se může ocitnout církev, když zbožští Bibli, dogmata, či liturgii. Když se pokusí uvěznit Boha do naučených biblických veršů, katechismových pouček či do vysluhování svátostí. Chceme žít podle Boží vůle? A „ano“ pro tento způsob myšlení znamená zakonzervovat církev v nějaké konkrétní podobě učení, výběru písní, podobě bohoslužeb…, protože tak to přece vždycky bylo a bylo to dobré.

Jo, bylo to dobré. A dost možná je právě tak dobré i teď. Truhla smlouvy nebyla špatná a desky Zákona neztratily ani v době Soudců nic ze své platnosti. Chyba byla v představě, že skrze tyhle dobré věci si lze Boha zajistit. Třeba představou, že Pán Bůh nemůže jinak, než udělat to, co si zamaneme, když na konci modlitby řekneme „ve jménu Ježíše Krista“. A zase – není špatně říkat „ve jménu Ježíše Krista“ když se zamyslíme, co to vlastně znamená. Že to není zaklínadlo, po kterém Bůh splní každý náš výmysl. Takové chápání je porušení „Nevezmeš jména Božího nadarmo…!“

Co tedy s tím životem ve svobodě? Jak se s tím poprat? Kde najít řešení, když je špatně se svobody vzdát výměnou za silného vůdce a ještě hůř je zpohanštět tím, že zbožštíme nějakou nauku? Jak unést život, kde jediným přikázáním je láska a zákon Kristův se plní obětováním se pro druhé? Apoštol nám nabízí následující řešení: Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe.

Problém všech těch špatných řešení je hledání vnější opory. Jestliže chceme jako křesťané obstát v době svobody a tuto svobodu neztratit, pak je potřeba myslet sám za sebe a rozhodovat se sám za sebe, protože sami za sebe se jednou budeme Bohu zodpovídat. Se svobodou přichází zodpovědnost. Tedy zodpovědnost každého za sebe sama. Je to těžké, to ano. Neustále budeme v pokušení najít si nějakou vnější autoritu, na kterou tuto odpovědnost přehrajeme. Buď na člověka (Izraelci si volí krále), nebo na nějakou náboženskou praxi (Izraelci spoléhají na přítomnost Truhly smlouvy).

Apoštol Pavel nás ale vyzývá, abychom se konečně přestali koukat kolem sebe a zamysleli se sami nad sebou. To je ten první a vlastně dost možná jediný potřebný krok. Uchovat si svůj vztah s Bohem. Dodržet to jediné přikázání lásky naformulované tentokrát slovy Jedni druhých břemena neste a tak plňte zákon Kristův. A pak znovu a znovu promýšlet, jestli jsem ho naplnil a jak dobře. Bez srovnávání s druhými. Bez nějaké potřeby komentářů a hodnocení od druhých. To je sice možné, ale rozhodně ne nutné a pro začátek dokonce spíš škodlivé. Svádělo by nás to zase jen k tomu hledání vnějších jistot a opor v tom, jak žijí druzí či „jak se to dělá“.

To podstatné se ale odehrává mezi každým z nás a Bohem. Na jeho soudu chceme obstát a tak je potřeba sám nad sebou přemýšlet a Boží vůli se snažit poznávat v modlitbě, při čtení Písma i v rozhovorech s druhými, abychom sami na sobě poznávali, jak plnit zákon Kristův a co se ještě dá v plnění tohoto zákona zlepšit.

Amen.