Ga 5,25–6,5

Introit: Jr 9,22–23
Čtení: L 18,9–14
Text: Ga 5,25–6,5
Život člověka je veliké tajemství. Vědci jsou přesvědčeni, že končí smrtí mozku, ale už neshodnou se v tom, kdy zárodek v těle matky začíná svou plnohodnotnou lidskou existenci. Z těchto nejasností vzniká stále dost palčivých problémů. Tyto závažné otázky nad lidským životem, které nás trápí, však apoštol Pavel kupodivu neřešil, ale ve svých dopisech se mnohokrát zmiňuje o životě, který křesťan má z Božího Ducha. A to je tajemství, jež je spojeno s vírou v Ježíše Krista. Kdo v něho věří, žije svůj vztah k němu ne ze svého náboženského přesvědčení, tedy ze svých vnitřních sil, ale z darovaného Božího Ducha.

Apoštol však z této základní skutečnosti, která přesahuje náš rozum, vyvozuje důsledky pro naše jednání a pro naše vztahy. „Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit.“ My se – přirozeně –nejraději řídíme podle sebe. A často jsme určováni jednáním druhých; napodobujeme a přijímáme způsob myšlení, že dnes je třeba se prosadit a vyniknout. Ale Duch svatý Kristova člověka řídí jiným směrem. „Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému.“ Ve společenství těch, kteří žijí z Božího Ducha se může hledat jen Boží království, ne světská sláva, která je vždycky jako tráva. Tady přece není prostor pro vlastní důležitost, kterou vyzývavě dáváme najevo před těmi, kteří dostali snad méně atraktivní duchovní dary než my. Duch svatý nás vede k skromnosti a také k přejícnosti, nikoliv k závisti.

Působení Ducha svatého se ovšem uskutečňuje různými způsoby a apoštol o tom hodně psal ve svých epištolách. V tomto případě Duch svatý se projevuje velmi nenápadně a přece velmi určitě v postoji církve k člověku, který klopýtl, udělal něco pohoršlivého a odsouzení hodného. „Vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý se dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení.“ Když víš, že sám můžeš podlehnout, a ty můžeš!– pak nebudeš soudit a pohoršovat se nad tím, kdo zklamal. Není to však jen ta mírnost, s níž máme k sobě přistupovat, ale apoštol žádá na křesťanech víc: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak neplníte zákon Kristův.“

Jde zřejmě v první řadě o břemeno viny, vnitřní slabosti, která vedla k tomu pádu. Nést to s druhým znamená být s ním solidární, nestát nad ním, ale dělit se s ním o tu tíhu, věřit s ním a nést jeho břímě v modlitbě až k odpouštějícímu Bohu. Každý z nás má nést břemeno druhého, protože také každý z nás bude někdy tutéž službu potřebovat. A jen tato „společnost nosičů“ má právo nazývat se církví Kristovou. On sám přece nesl hříchy mnohých – tak to napsal už prorok Izaiáš – a zákon Kristův je příkaz lásky, kterou máme pronášet do všech situací svého života.

Dnešní úryvek z epištoly končí slovy: „Každý bude odpovídat sám za sebe.“ Ale v původním textu (a také v kralickém překladu) to je jinak: „Každý ponese své vlastní břímě“. Je to vlastně v rozporu s tím, co jsme už slyšeli o nesení břemen druhých, snad proto ekumenická bible se pokouší tuto myšlenku vyjádřit jinými slovy. Ale platí oboje: máme nést břemena druhých – platí ve vztahu k bližním, zároveň však – a to platí ve vztahu k Pánu Bohu– budeme před ním stát bez opor druhých, jen se svým rancem vin a ubohostí a nedostatků. Máme zodpovědnost za druhé, ale nesmíme zapomenout na zodpovědnost za svůj život před tím, který nás bude soudit.

Možná, že tato jistota nás má uvarovat před spokojeností nad sebou, že jsme byli druhým vždycky oporou a pomocí, když jsme se tak namáhali a nesli jejich trápení. Ani to nám nepomůže, když budeme stát se svým břemenem před soudnou stolicí Kristovou. Tady můžeme spoléhat jen na to, že On, který nesl břemeno vin všech lidí, nás, všelijak zatížené, přijme ve své lásce do svého království.

Amen.