Hlídej si jazyk

písně: 63, 342, 594, 678, 570, 732
introit: Ž 46,8
čtení: Neh 4 (1–17)
kázání: Sír 28,18–23
poslání: Jk 1,26

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o síle slova. Ne ovšem slova Božího, kterým byly založeny světy (Žd 11,3), ne Slova Božího, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi (J1,14). Půjde o slova lidská. Jistě svou mocí se těmi Božími slovy nesouměřitelná, ale přesto si lidská slova se svými důsledky namnoze nezadají se zbraněmi hromadného ničení.

Není to žádná novinka. Již z doby nějakých 300 let před Kristem se nám dochovala kniha „Moudrost Ješuy, syna Eleazara, syna Sírachova“, kterou zkráceně nazýváme Sírachovec. Takové shrnutí pravidel zbožného života. K samotnému tématu mne ale dovedlo průběžné čtení Nehemjáše, záhy se k němu dostaneme.

Mnozí padli ostřím meče, ale víc jich padlo za oběť jazyku. Sírachovec je sbírka přísloví, výroků, postřehů, bonmotů… Kdybychom ho chtěli brát doslova, nastal by stejný problém jako u českých přísloví – vrabec v hrsti je nám celkem vzato stejně na houby, jako holub na střeše. Těžko soudit, jak jsou na tom statisticky kovářovy kobyly ve srovnání se zbytkem koňské populace. Obdobně tedy nevadí, že ani autor tohoto spisu nejspíš neřešil skutečný počet obětí válek ve srovnání s obětmi jazyka.

Autor zjevně ani nemyslí na smrt jako takovou, ale prostě špatné důsledky. Smrt, kterou způsobí jazyk, je zlá, i podsvětí je lepší než on. Smrt způsobená mečem nás dostane do podsvětí. Takový konec – nekonec. Do Hádu, tedy v tehdejších představách říše drtivé většiny mrtvých, kteří se tam potulují v podobě stínů bez radosti či žalu. Nic lákavého, ale ani nic děsivého. Důsledky lží, pomluv, urážek… nás nechávají na této zemi, ale nechávají nás v situaci, kdy představa mlžného bytí – nebytí, kdy necítíme nic, je vlastně docela lákavá. Rozhodně víc, než žít někde, kde nás pomlouvají, uráží, ponižují, zesměšňují. Než toto, tak v tu chvíli je fakt asi lepší vůbec nebýt.

Potud netřeba řešit statistiku obětí, byť pro nás, kteří žijeme již dlouhá desetiletí v míru, by to navíc byla statistika jednoznačná. Pravděpodobnost, že na nás někdo zaútočí fyzicky, není vysoká. Pravděpodobnost, že nás budou deptat něčí řeči, hraničí s jistotou. Anebo někoho svými řečmi budeme deptat my. To by nás mělo dnes každého zajímat především, jak to zvládáme my sami – svůj vlastní jazyk. Jak už to tak bývá, smyslem kázání je, aby se každý zamyslel sám nad sebou.

Jazyk je proti „ostří meče“ o to zákeřnější, že zásah jazykem není vidět. Dost možná sami nedohlédneme, jak moc ty druhé bolí, co jsme jim či o nich kde někomu jinému řekli a ani jsme to nijak zle nemysleli. O to ničivější je pak posměch a pomluva záměrná. Nehemjášovi protivníci se v tomto ohledu činí, seč to jde. Když zjistili, že stavbu hradeb nelze zakázat, začali se prostě posmívat. „Na zbořeništi chtějí ti židáčci stavět? Liška proběhne okolo a ty jejich obnovené hradby spadnou!“ Jasně – je to nadsázka, ale zároveň jedovatá slina, které bere chuť dělníkům pokračovat ve stavbě. Oni to vědí, že ta jejich stavba je dost nouzová. V pár desítkách lidí dávají dohromady sto let pobořenou zeď. Kvalitního materiálu pomálu. Takže je to pravda – ale co to kecají?!

No – chtějí ublížit. Posměšky jsou první zbraň, kterou máme k dispozici, když se nám někdo nelíbí. Najít na něm něco aspoň trošku kritizovatelného a pak už to jen vyzdvihnout, zveličit. Židovští dělníci zakusili kousavost jazyka a řečeno se Sírachovcem – je to, jako kdyby je někdo zapřáhl do těžkého železného jha. Předtím dělali svobodně a s chutí, teď už se musí přemáhat a nutit.

Slovy se dá podpořit, posílit. Nehemijáš dokázal jeruzalémské strhnout svým projevem, kde vysvětloval, že to je dílo Bohem požehnané. Jak radostně se tenkrát vrhli do práce! Kněží, lékárníci, zlatníci, úředníci, chlapi i ženské… Ale do toho teď ty blbé kecy jejich protivníků. Desetkrát si mohou říkat, že to přece vědí, že Sanbalat a Tobijáš Amónský jim nepřeji dobrého vůbec nic. Že nic lepšího se od nich ani čekat nedalo – ale ty jejich posměšky a pomluvy už z hlavy nedostanou. Najednou se nechce dělat vůbec nic, člověk se musí setsakramentsky přemáhat, aby v práci pokračoval.

Když se pak dozvědí, že jsou navíc ještě v ohrožení vojenským útokem, ztrácejí nejen chuť, ale i sílu. Jako by byli svázáni pouty. Byla to jen slova, zatím se pořád vůbec nic neděje a nepřátelé jsou daleko. Ale ničivá síla jazyka zabírá. Blaze tomu, kdo je před zlým jazykem chráněn, kdo nezakusil jeho kousavost, kdo nebyl zapřažen v jeho jhu a nebyl svázán jeho pouty. Jeho jho je železné a jeho pouta bronzová. Jen s námahou se Nehemjášovi daří udržet pracovní morálku při plnění svého snu – svobodného Jeruzaléma, nad kterým nebudou mít moc zpohanštělí úředníci v Samaří.

„Síla nosičů je podlomena, všude jsou hromady sutin, nejsme schopni hradby dostavět“ prozpěvují si Judejci depresivní písničku a nosí si na stavbu vedle pracovního náčiní ještě zbraň. Luk a šípy oštěpy, meče… Nakonec k bitvě nedojde a odpůrci dostavby zaměří svoji pozornost na snahu zbavit se samotného Nehemjáše, ale ten měsíc, kdy budou jednou rukou stavět a v druhé držet meč, měsíc, kdy budou spát v blízkosti hradeb a oblečení, protože útok může přijít kdykoliv – to nebude nic hezkého.

A Nehemjáš to dá – i s tím jazykem. Je nám dobrým příkladem – v okamžiku, kdy je posmíván a jeho dílo zesměšňováno, tak se nenechá odradit a modlí se. Tím nás vrací zpět k „Moudrosti Ješuy, syna Eleazara, syna Sírachova“ a verši, který mi připadá a zapamatování hodný: Zbožné zlý jazyk neovládne, nevzplanou v jeho plameni. Nehemjáš jako zbožný člověk na urážky odpovídá modlitbou – a ono to zabere.

Hele – konkrétně toto je modlitba, kterou vám jako farář doporučit nemohu. „Bože… vydej je, aby se stali kořistí a zajatci cizí země. Nepřikrývej jejich nepravost, ať není jejich hřích před tebou smazán…!“ Židovská zbožnost nepočítá s láskou k nepřátelům. Modlitba k Bohu za nepřátele je vždy modlitbou, aby je Pán Bůh potrestal. Ale pořád vidíme Nehemjáše, že se nesníží na úroveň svých protivníků. Zbožné zlý jazyk neovládne, nevzplanou v jeho plameni… říká Sírachovec a tohle Nehemjáš dává. Neodpovědět na urážku urážkou není lehké. Nenechat se strhnout na úroveň primitivní diskuse, která už vlastně nakonec ani není diskuse. Klasická poučka říká, že hádáte-li se s volem déle než dvě minuty, hádají se volové dva.

Jenže – jak nepodlehnout?! Kde najít sílu? Zbožné zlý jazyk neovládne, nevzplanou v jeho plameni… říká Sírachovec a Nehemjáš je toho skoro nedostižný vzor. V téhle knize je napořád vidět, jak se v Nehemjášově osobě snoubí praktický úřednický manažer s osobně zbožným židem, který se modlí. Jako ovoce jeho vztahu s Bohem vidíme i schopnost ovládat svoje emoce a s nimi schopnost ovládat svůj jazyk. Připomínali jsme si minulý týden pojem střelná modlitba. Něco, co v Nehemjášově příběhu vidíme na několika místech. Když je naštvaný, tak aby Bůh potrestal toho, kdo ho naštval. Když něco vyřeší, tak aby mu Bůh zato požehnal. Poslední slova Nehemjášovy knihy jsou právě taková modlitba: „Pamatuj na mne, Bože můj, v dobrém.“ (Neh 13,31) – to když Nehemjáš zorganizoval práci kněží a levitů a povinné dávky, které jim lidé měli odevzdávat.

Na straně druhé nikde nečteme, že by někomu vynadal. A měl by proč! Na čas se vrátil do Šůšanu za králem (kap. 13), ale nedalo mu to a zase si vyžádal u krále propuštění, aby mohl okouknout, jak to v Jeruzalémě vedou. Zjistil, že v době jeho nepřítomnosti kněz Eljašíb, určený za správce komor Chrámu, spřízněný s Tóbijášem, uvolnil pro něho velkou komoru, kam byly dříve dávány obětní dary, kadidlo, nádobí a desátky z obilí, moštu a čerstvého oleje, určené levitům, zpěvákům a vrátným, a obětní dávky pro kněze. Část chrámového prostoru určeného pro chrámový provoz si pro sebe pronajal Tobijáš Amónský. Ano – ten Tobijáš Amónský, co kdysi říkal: „Jen ať si stavějí! Až přiběhne liška, protrhne jejich kamennou hradbu.“ Nehemjáš nenadává. Prostě jen všechny Tobijášovy věci z chrámu vyhodí. A modlitba: „Pamatuj na mne, Bože můj, kvůli tomu a nevymaž mou oddanost, kterou jsem prokázal domu svého Boha a jeho službám!“

Jen tak mezi řečí se tam objeví informace, že vnuk zmíněného kněze Eljašíba, správce chrámových skladišť, si přes vyhlášený zákaz vzal ne-židovku. Aby bylo jasno – vzal si dceru Sanbalata Chorónského. Ano – toho Sanbalata Chorónského, co kdysi křičel: „Do čeho se to pouštějí ti židovští ubožáci?“ Tak toho zběhlého kněžského synka Nehemjáš taky vypakoval. A pak čteme, jak se Nehemjáš modlí: „Pamatuj na ně, Bože můj, že poskvrnili kněžství i smlouvu kněžskou a levitskou!“ No – není to myšleno nijak přejně, už jsme si to říkali, že židé se za svoje nepřátele jinak nemodlí. Ale dokážete si představit, že by v takové situaci Nehemjáš nemusel jít pro slovo daleko. Zbožné ale zlý jazyk neovládne, nevzplanou v jeho plameni. Nehemjáš a Sírachovec by si rozuměli.

Kdo opouštějí Hospodina, ti mu padnou za oběť, oheň se v nich rozhoří a nezhasne. Pustí se do nich jako lev, rozsápe je jako levhart. Tady už nám Nehemjášovy příběhy nepomohou, ale pomůže nám naše vlastní zkušenost. Pro jistotu zopakuji, že smyslem kázání je, aby se každý zamyslel sám nad sebou. Takže jde o naši zkušenost s námi samými!

Známe se. Když se člověk rozjede, jen tak se nezastaví. Zlý jazyk, kterým budeme po druhých šlehat, v nás rozpálí oheň, který sám od sebe neuhasne. Moudrý Sírachovec nás v tu chvíli varuje, že jestli ho neuhasíme včas, sami sebe zničíme. Možná to znáte z vlastní zkušenosti – já rozhodně ano – že už když člověk někomu ty hnusné věci říká, tak už v tu chvíli má sám na sebe vztek. A stejně je řekne a s nimi ještě mnohé další, páč samo od sebe to nezhasne a když to je zlé, tak to potom bude ještě víc zlé.

Co s tím? Odpověď je nasnadě. Jak říká apoštol Jakub: (Jk 5,13): Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je to pořád ten Nehemjášův vzor – neopouštět Hospodina. Počítat s jeho přítomností, připomínat si ji, růst v prožívání toho, že Pán Bůh je tu s námi v jakémkoliv okamžiku našeho života a že když na to budeme brát ohled, bude to k našemu dobru.

Nejde o to, že by Pán Bůh byl policajt, který nás hlídá, jestli se k druhým nechováme ošklivě, protože za to nás vzápětí rozhodně potrestá. Pán Bůh je průvodce životem, který se nám snaží vysvětlit, že když se budeme chovat ošklivě, zkazíme život sami sobě. Vytrestáme sami sebe. Tedy konkrétně v té dnešní věci: Jestliže nás ovládne zlý jazyk, je to jak setkání se lvem a levhartem. Budeme tím sami sobě škodit. Sami sebe budeme užírat. O tom, že s námi nebude k vydržení ani nemluvě.

Již zmíněný apoštol Jakub vidí lidský jazyk až depresivně (Jk 3,5n): Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Zkrotit tedy možná ne, ale průběžně krotit – to bychom zkusit mohli. Abychom nekazili život sobě, abychom ho nekazili ani druhým. Když si co nejčastěji vzpomeneme na Boha, on už nás v tom samotné nenechá. Bude nám pomáhat a povede nás, abychom žili podle jeho vůle a tedy v pokoji s ním, s druhými i se sebou samými.

Amen.