Hoří moje srdce?

písně: 667, 694, 699, Svítá – Když šel Ježíš přes tu Judskou zem, 680
vstup: Kol 2, 6-7
1. čtení: Ž 34,9 + 15,2
kázání: J 2,1-7

Bratři a sestry, milí hosté,

dnešní zamyšlení nebude výklad tohoto biblického textu, ale bude s ním volně souviset. Chci se s vámi rozdělit o svoje přemýšlení o jedné osobní otázce. Při svém pobytu v cizině jsem v jedné knížce našla záložku a na ní byla výzva: Vytvořte si svoji vlastní bibli – dejte si dohromady ty části knih, kde vám při čtení hořelo srdce, a vytvořte si vlastní bibli. K tomu vás nevyzývám. Zůstala mi z toho v hlavě dvě spojená slova – bible a hořelo srdce….

Byl to podnět, který mě vedl k zamyšlení, jaké příběhy v bibli, třeba v Novém zákoně, mi jsou skutečně blízké, kde hoří moje srdce a proč? V kterých příbězích bych chtěla být a jako kdo? Ke komu bych se chtěla připojit?

V té době jsem četla knížku o Terezii z Ávily, kde říká: Učedníci s ním (s Ježíšem) strávili tři roky života, mohli s ním rozmlouvat, naslouchat mu, pozorovat ho, jak se modlí, jak jí, pije, spí, jak reaguje, co si myslí a co je pro něj důležité. Máme se připodobňovat Jemu a tak je potřeba vstoupit dovnitř příběhu, ztotožnit se s nějakou postavou a jakoby se setkat s tím, jak Ježíš jedná a jak chce s námi být ve společenství.

Tak vás pozvu do svého příběhu. A zaměřím se na Ježíšovo lidství a jeho dobrotu.

Vybrala jsem si příběh o svatbě v Káni. Ale proč? Hostina. Víno. Zázrak. Stále jsem se k tomu vracela. Ten důvod byl, že jsem si uvědomila, že by mě moc zajímalo vidět a poznat, jaký byl Ježíš jako člověk a být tam v jeho přítomnosti. Ještě předtím, než by mne ohromil svými zázraky.

Když myslím na Ježíše, jsou moje představy vizuálně svázány s obrazy a sochami, které jsou takové velmi svaté, vážné, některé strnulé a neživotné. Jsou vyobrazení, kde Ježíš vypadá trochu divně, uměle nebo naopak se sladkým úsměvem, takové sentimentální církevní umění. A někdy je to dokonce takový jakoby plakátový Ježíš. Neviděla jsem obraz, kde by Ježíš byl unavený nebo uvolněný, odpočíval, seděl s nohou přes nohu, nebo měl ruce za hlavou apod., maximálně s dětmi na kolenou. Ano, jsou i překrásné artefakty, ale většinou nám nepřibližují Ježíše jako člověka.

Vím, jak mne dojalo, když jsem v národní galerii viděla dřevěnou gotickou sochu, kde Marie kojí Ježíše. Tak pravdivou a známou situaci. Ježíš, malé miminko, závislé na lásce a péči a přitom Král králů, Pán pánů.

Bůh, který se stal skutečným člověkem, to není to panenka na hraní, bez potřeb, neplačící.

Jeho lidství bylo reálné – 9 měsíců v bříšku, musel se naučit chodit, mluvit, pracovat se dřevem, jít pěšky 4 dny do Jeruzaléma.

Na svatbě v Káni bych chtěla být, abych mohla potkat a poznat Ježíše jako blízkého člověka.

Jako člověka, který byl člověkem podle Božího obrazu, takovým, jakým nás Bůh zamýšlel.

Dokonalý člověk, ale ne svatoušek a suchar, a už vůbec ne nudný, ne sladký. Ježíš byl určitě člověk zajímavý. Připomeňme si co víme o jeho lidství, člověčenství z bible….

hladový po 40 denním půstu

unavený u studny

chytrý, když ho chtěli nachytat ohledně daní – odkazuje na peníz a co je císařovo císaři, co Božího Bohu

rozhodný a rozzlobený, když převrací stánky penězoměnců v chrámu

vychutnávající jídlo a pití, jeho nepřátelé tomu říkají – žráč a pijan vína

soucitný – a zasahuje svojí mocí, uzdravuje, osvobozuje, odpouští hříchy

přátelský – schopný si okamžitě někoho oblíbit – bohatého mládence

přímý a jasný – farizeům řekne: umýváte se zvnějšku, ale vevnitř jste plni lakomství, Ježíš to říká, aby je zachránil, vytáhl z té nafoukané náboženské pýchy a představ

pokorný – u Jana Křtitele se nechá pokřtít a čeká ve frontě

smutný- když je zabit Jan Křtitel, jde na osamělé místo

potřebný a žadonící – zůstaňte se mnou, prosí o podporu a blízkost v Getsemane,

opuštěný a zkrušený tak, že cedí krvavý pot

a protože jsme v Káni, tak i skandálně štědrý – 682l, 908 lahví

Proč Ježíš udělal zázrak v Káni? Nemám na to jinou odpověď, než velmi prostou. Je plný dobroty a na lidech mu záleží. Líbí se mi i důvěra Marie, když říká jen: už nemají víno. Marie Ježíšovo srdce zná. A dobrota je na Ježíši to, co mne oslovuje. Myslím, že na Ježíši bylo možné rozpoznat jeho dobrotu, vnitřní laskavost, milosrdenství i ve způsobu jak mluvil, jednal, reagoval. A u toho bych chtěla být. A od něho bych se chtěla učit. Určitě to znáte také, něco vám vadí nebo nesedne, nebo vás něco trochu naštve a jiný člověk na to reaguje lépe, moudřeji, vyspěleji. Vy to nahlédnete a můžete si to vzít za příklad a osvojit si to.

Právě ta Ježíšova dobrota mne přitahuje a je pro mne, jak jsem si uvědomila při psaní tohohle zamyšlení, základním Božím atributem. Bůh je láska, to je o vztahu, že mu na mě, na nás záleží. Ale pro mne, pro moje porozumění, pro sebe přijímám, že Bůh je plný dobroty.

Jeden muž v nějaké debatě o sobě řekl, že má v sobě takový detektor dobroty. Myslím, že ho mám také. Uvědomila jsem si dokonce, že si archivuji v mysli situace, životní příběhy, které jsem prožila nebo o nich četla, které jsou o hluboké dobrotě srdce a zapamatuji si je navždy. Protože to je to, čemu dávám nejvyšší hodnotu, s tím rezonuje můj tlukot srdce a to tom toužím a při tom hořím.

Rozdělím se s vámi o své tři krátké příběhy, které zrcadlí Boží dobrotu.

První je příběh Ruth, dcery Billyho Grahema, to byl známý evangelista a zazněl při jeho pohřbu. Ruth byla maminka dvou dětí a po 20 letech manželství se rozvedla kvůli dlohotrvající nevěře manžela a potom se velmi, velmi rychle znovu vdala. Rodiče s tím nesouhlasili, radili jí, aby nespěchala, počkala a víc ho poznala. Ale ona byla zraněná, potřebovala, aby se o ni někdo staral, aby se tím zbavila bolesti. A během 24 hodin svého druhého manželství věděla, že udělala velkou chybu. Zůstala v tom vztahu ještě pár týdnů, ale když se manžela začala bát, tak ho opustila a jela domů. Cesta trvala dva dny a každou mílí se stupňovaly její obavy. Co rodičům řeknu, co řeknou oni, jaká bude moje budoucnost…. Vjela do poslední zatáčky na kopci a viděla, že tatínek stojí ve vratech a čeká na ni. Když vystoupila z auta, tak přišel, objal ji a řekl: Vítej domů. Žádné obviňování, žádné výčitky.

Ruth řekla, že tatínek byl neuvěřitelně odpouštějící milosrdný muž.

Druhý příběh je z dávné televizní debaty. Kulatý stůl, známý kněz a na něj nesmlouvavě útočící mladý radikální muž, který vyhrocoval diskuzi a jednal konfrontačně. A v jedné chvíli se ho kněz zeptal, kolik je mu let a muž odpověděl, že 39. A kněz to laskavě okomentoval, asi takhle….každý muž má do 40 let právo na pubertu. Nebylo to ironické. Byla v tom dobrota, pochopení a nějaký souhlas s tím vymezováním a.. respekt. A tohle úplně změnilo tu debatu. Bylo to trochu jako ..my se tu snažíme zformulovat, jak vidíme svět…. a náhle to bylo o spolupráci..

Třetí příběh je z Německa. Chlapec, asi 12-tiletý dostal ve škole špatnou známku a pořídil si druhou, falešnou žákovskou knížku a nějaký čas to hrál na obě strany. No a jednoho dne šel tatínek do školy a všechno vyšlo najevo. Když se vrátil domů, tak chlapec utekl do svého pokoje, do postele. A plakal. A v době, kdy chodíval spát, slyšel kroky a tatínek mu, jako vždycky, přišel dát dobrou noc. Klekl si u jeho postele, položil ruku na jeho hlavu a tiše řekl: To muselo být pro tebe hrozné …A nebyla tam výčitka. Ale porozumění všemu tomu strachu a studu a vině a obavám….

To je zrcadlení Boží dobroty v praxi.

Ježíš, Slovo, které se stalo tělem, je zhmotněním Boží dobroty, její stopu můžeš poznávat v druhých lidech.

Boží láska a dobrota je kompletní, nemůžeš k ní nic přidat.

Nemůžeš udělat nic tak dobrého, aby sis ji zasloužil.

Můžeš se z ní radovat, spočinout a odpočívat v ní.

Nemůžeš udělat něco tak špatného, aby tě odmítl – s výjimkou, že ho odmítneš.

Vidět Ježíše a být s ním..

Člověka Ježíše, který je tady na zemi plně v Boží přítomnosti, rozpoznává pokušení a volí správně.

Člověk a Bůh zároveň.

Příběh o svatbě v Káni je i setkání s Božím Synem a jeho mocí, která přesahuje veškeré naše představy…. Svatý, svatý, svatý, Pán zástupů…. od počátku věků a navěky …..trojjediný.

Který toto vše odložil a vzdal se toho, aby nám byl blízko a přivedl nás blíž Bohu.

A proto, i dnes, byť jinak, díky vzkříšení a přítomnosti Ducha Svatého, můžeme být s ním a být proměňováni jeho dobrotou,…

Můžeme ho pozvat, aby s námi večeřel jako přítel. Můžeme se přinést naše otázky, to, co máme na srdci, i to, co si bojíme přiznat, to, za co se stydíme, to, co tajíme, to, co nás trápí, čemu nerozumíme, nechápeme, to, nad čím žasneme….nad čím pláčeme. Jeho dobrota unese všechno, nemá limity.

A mě zůstávají otázky, kde bych byla já v dalších biblických příbězích?

Měla bych kámen v ruce při kamenování cizoložné ženy?

Rozlila bych vzácný voňavý olej a pomazala Ježíše?

Na co by se mne Ježíš zeptal u studny?

Na co bych se já zeptala jeho jako bohatý mládenec?

Byla bych mezi těmi uzdravenými malomocnými, co přišli poděkovat?

A kdyby se objevil dnes, ne ve slavném příchodu, ale jako předtím, co by mi řekl… co nevidím, nebo nechápu, nebo pomíjím..

Co by řekl v našem sboru, na našem staršovstvu, našim farářům, naší církvi…

Kdo by mu ležel na srdci, koho by se zastával…

Kde by bořil bariery špatné tradice a nedostatku lásky, a kde by stál pevně jako kámen?

Jak má vypadat Ježíšova konkrétní dobrota a přímost a moc v roce 2020?

A co oslovuje vás a v kterém příběhu jste vy?

Nechám vás, abyste odpovědi hledali s otevřeným srdcem.

Amen.