J 10,11–16

Introit: 1 Pt 2,21–25
Čtení: Ez 34,8–14.23–24
Text: J 10,11–16
Z proroka Ezechiele jsme slyšeli, jak smutně může vypadat Boží lid: jako ovce, které nemají skutečného pastýře. Těm, kteří stáli v čele Izraele a měli se o něj starat, šlo jen o vlastní zájmy a o vlastní prospěch; „pasou sami sebe“ – tak vidí Panovník Hospodin způsob izraelských duchovních vůdců, kněží a králů, kteří hanebně zklamali. A proto Pán Bůh slíbil, že o své ovce bude pečovat sám a své stádo svěří tomu, kdo nebude sloužit sobě, ale jemu samému: „Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, který je bude pást, Davida, svého služebníka. Ten je bude pást a bude jejich pastýřem.“ (Ez. 34,23)

Ten slib se stal skutečností v tom, který říká: „Já jsem ten dobrý pastýř.“ Jsou to slova, jimiž náš Pán chce ukázat něco z tajemství svého poslání; nepřišel, aby jako ti pastýři z Ezechiele se staral o sebe, ale pozná mezi všemi ostatními, kteří to mají jako obživu: „Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.“ Dát život za ovce – v pohled střízlivého člověka, který si života váží, je naprosto nepochopitelní. Stejně tak by přece nikdo neriskoval setkání s vlkem, který se vrhá na ovci. Nejlepší je přece vzít nohy na ramena a co nejrychleji být v bezpečí; „tomu, kdo je najat za mzdu, na ovcích nezáleží.“

Dobrému pastýři na ovci naopak záleží tak, že může říci: „Svůj život dávám za ovce.“ Není to nadsázka: Pán Ježíš dává sám sebe za nás. Za nás, kteří mu patříme jako ovce svému pastýři. Je to jistě určitý obraz, však jsme lidé stvořeni k Božímu obrazu – ale jako ty ovce jsme na něj odkázáni, protože v těch nejdůležitějších věcech si sami neporadíme, nenajdeme sami pastvu Božího slova, nestačíme sami na to, co ohrožuje naši duši jako vlčí zuby. Nevíme, jak jít k Bohu, který je naším Otcem – ten směr zná jen On sám. Ale co víc: jako ten dobrý pastýř zná své ovce, tak On dokonale zná každého z nás. „Znám své ovce a ony znají mne.“

Zná nás až do hlubina naší bytosti, ví, co máme v sobě a čeho jsme schopni. Nedělá si o nás iluze, protože zná všechno. A přece za nás, které zná a přesto miluje, dává svůj život. A my máme k němu týž osobní vztah lásky: kde není, tam člověk stojí dosud mimo křesťanství, i kdyby byl v dětství pokřtěn. On zná nás a my známe jeho – to je tajemství Církve, který je obrazně řečeno společenstvím jeho ovcí.

Pán ježíš začal v Izraeli, kde měli tak bídné pastýře, jako ten jediný slíbený dobrý pastýř. Těm ovcím ztraceným z domu Izraelského věnoval všechno svou péči a k těm byl poslán, jak sám řekl. Ale jeho láska myslí i na ty, kteří nepatří do lidu smlouvy, a přece budou patřit do jeho stáda. Však církev Nového zákona tvoří Židé i bývalí pohané, které si Vzkříšený Pán povolal do svého království. Ten dobrý pastýř jde pro cizí, aby se stali jeho vlastními: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince, i ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.“ Když slyšíme tato slova Páně, tím bolestněji vnímáme rozdělenost křesťanů do nejrůznějších církviček a církví. Je to pohoršení pro svět, který má slyšet Ježíšovo slovo a často slyší jen zdůrazňování pravosti té či oné církevní pospolitosti. Ano, za takové ovce, hloupé, tvrdošíjné a bloudící dal dobrý pastýř svůj život. A třebaže my svým hříchem tomu bráníme, jeho hlas nemůže umlčet ani dnešní doba; a to co slíbil se stane viditelnou skutečností. „Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.“

Amen.