J 10,11a

Písně: Písně: 23; K nebi zvedal těžký meč; Ti, kdo Pána čekají, 417, 700

Introit: Ž 23
Čtení: 1S 17,32–40
Text: J 10,11a
Poslání: 1Pt 5,2–4

Milé děti, milí bratři a sestry,

dvě biblická čtení nás v myšlenkách mohou tak trochu přenést na Pecku, kde se větší účastníci věnovali Davidovi a tak trochu do Plichtic, kde se menší účastníci věnovali Ježíšovým výrokům „já jsem“. Tím že to ale prokombinuji, bude to pro všechny účastníky nejen opakování, ale bude tam i něco nového.

Oba příběhy spojuje společný motiv pastýře. Proto bude hodně řeč o tom, co pastýř dělá, co musí umět a tak. Tím se dozvíme, (1) co asi tak uměl pastýř David a co to znamenalo, když šel proti Goliášovi a také (2) co to říká o Pánu Ježíši, když o sobě mluvil jako o dobrém pastýři.

Pastýř tedy pase. Pase ovce (a někdy kozy). Ovce je velmi hloupé zvíře. Hodné, naučí se poslouchat na vlastní jméno, ale nečekejte od něj, že něco vymyslí. Je to zvíře poddajné. Bude poslouchat. Ale to také znamená, že poslechne kdekoho. Proto nebyl problém pastýře najmout a jeden pastýř pásl ovce několika majitelů v jednom stádu. Případně si mohl někdo vzít ke svým ovcím ještě pár cizích.

Jak takové pasení vypadá? Stádo ovcí nemůžete hnát, musíte je vodit. To znamená, že pastýř musí jít před stádem a stádo jde za ním. Jinak bude popocházet na místě a časem se každá ovce rozejde na jinou stranu, jak kde zahlédne něco k snědku. Tenhle fakt si zapamatujme, k tomu se určitě ještě dnes vrátíme, že pastýř jde před ovcemi a vede a že ovce bez pastýře nemá moc šancí ani zůstat se stádem, ani najít pastvu a vodu.

Na jaře to šlo. To je zelené trávy dost a nebylo třeba odcházet daleko od vsi. Rodila se jehňata, stříhala se zimní srst – jedno i druhé byl důvod k oslavám. V letních vedrech to bylo horší. Bylo potřeba jít výš do kopců, kde je chladněji. Jenže tam se hůř hledá voda. Na začátku léta se ještě tu a tam najde, ale později to znamenalo čerpat vodu z hlubokých studní a cisteren.

Pastýř se už také nestíhal vracet na noc domů. Ovce je zvíře neschopné bojovat. Je vydané v šanc šelmám – vlk, hyena, šakal, lev, medvěd… Tady nastávala asi nejnebezpečnější část pastýřské práce – ochrana stáda. Být pastýřem nebyla vždycky švanda. Pastýř byl za ovce odpovědný. Jejich ztrátu musel nahradit. Pokud mu ovci zadávila nějaká šelma, musel to prokázat, protože jinak by to vypadalo, že si prostě beránka upekl někde v horách, snědl ho a teď se vymlouvá na lva. Když už tedy šelmu nezahnal, tak musel jít za ní a vyrvat jí maximum z toho, co z ovce zbylo. Čteme u proroka Amose (3,12) takové přirovnání: Jako pastýř vyrve lvu z tlamy dva hnáty či boltec, tak budou vyrváni izraelští synové… Ty dva hnáty a kus ucha – to je jediné, co pastýři zbylo a to pak přinese majiteli, aby dokázal, že se přece jen aspoň trochu snažil.

Pastýřská výbava nebyla složitá. Sandály s pevnou podrážkou, přes oblečení tlustý plášť, protože v noci je zima. Na hlavu nějaký šátek, protože ve dne pálí slunce. Přes rameno mošnu s měchem s vodou (na pití) a skládacím vakem na vodu (na čerpání ze studně) a jídlem. V ruce pořádnou hůl. Dá se o ní opírat, zahnutým konce se dá vytáhnout jehně zapadlé do jámy, dá se s ní potrestat zlobivá ovce, dá se s ní bojovat proti zvířatům. Právě tak poslouží i prak – dá se s ním zahnat šelma i hodem kousek za ovci přihnat zvíře blíž ke stádu. A třeba také rákosovou píšťalku. Tak – prostě pro radost.

O pastýřích už toho víme docela dost, tak se můžeme přesunout k pastýři Davidovi. Slyšeli jsme příběh, který moc pastýřský nebyl. Přesto v něm David řadu svých pastýřských zkušeností využil.

Nebyl žádný strašpytlík či nemehlo. Jako pastýř už se setkal i s divokými šelmami, také se s nimi utkal a vyhrál.

Má s sebou i kus své pastýřské výbavy – pastýřskou torbu, hůl a prak.

Nad šelmami nevyhrál jen proto, že byl obratný a odvážný. To říká Saulovi docela jasně: „Hospodin, mě vytrhl ze spárů lva a medvěda…“ Proto se nebojí ano Goliáše. Vlk a medvěd jsou nepřáteli stáda ovcí, Goliáš je nepřítel stáda Božího lidu. Všech těch Božích oveček – Izraelců, kteří se teď tolik Goliáše bojí. David se nebojí a má proto dva důvody – ví, že ho v tom Pán Bůh nenechá a ví, že jde dělat to, co umí. Má v jedné ruce hůl, v druhé prak, v pastýřské torbě oblázky vybrané z potoka. Jedno i druhé je potřeba. Jako pastýř se naučil metat prakem. Jako věřící člověk se naučil důvěřovat Pánu Bohu.

Teď se ale podívejme, co nám to řekne o Pánu Ježíši, když on o sobě řekl, že je pastýř. Co z těch pastýřských vlastností využil on?

Víme, že pastýř má hůl. Jasně, že na obranu sebe i ovcí před šelmami. Ale slyšeli jsme, že se dá použít i jinak – na záchranu ovce, která spadne do jámy. A také na výchovu ovcí. Dobrý pastýř není ten, který nechá ovce dělat cokoliv je napadne. Jistě, že jim zajistí jídlo, pití a bezpečí, ale když začnou dělat lumpárny, tak jim tou holí také rázně ukáže, že takhle tedy ne.

Rozumná ovce ale nic takového nepotřebuje, protože slyší pastýřův hlas, zná ho a ví, že stojí zato jít za pastýřem. Pak bude v bezpečí a bude mít co jíst i pít. Pán Ježíš svým učedníkům často říkal: „Následuj mne!“ „Pojď za mnou!“.

V jedné historce je to docela zvláštní. Dokonce i apoštolu Petrovi, když mu jednou Petr velmi špatně radil kam jít a kam nechodit a Pán Ježíš tehdy nazval Petra „satanem“. Myslím, že to Petra dost zabolelo – asi jako by ovci zabolela rána holí. Tehdy mu řekl „jdi za mnou, satane“. Často se to překládá „jdi mi z cesty, satane“ a vykládá se to jako „vypadni!“. Ale to není dobré pochopení. Doslova tam je „jdi dozadu“, nebo „jdi za mne“.

Zase v tom vidím Pána Ježíše jako dobrého pastýře, který nevyhání tu bloudící ovci – Petra, ale vysvětluje mu, že Petr tu není od toho, aby vedl. Je hloupá ovce a potřebuje se nechat vést. Potřebuje, aby Pán Ježíš byl jeho pastýř a pastýř jde vždycky před ovcemi. On rozhoduje, kam se má jít.

Pastýř Ježíš jde před námi. Nemusíme se bát toho, co nás čeká, protože i když bychom měli jít sebehoršími místy, tak víme, že on už to prošel, čili projít se to dá. Z 23. žalmu jsme slyšeli, že se nemusíme bát jít ani „roklí šeré smrti“ a v apoštolském vyznání víry vyznáváme, že Ježíš „sestoupil do pekel“. Není proč se bát smrti a ni toho, co nás čeká po ní – to všechno už Pán Ježíš zná. Jen je potřeba jít za ním. Dělat to, říká, abychom dělali. Když se ovce nechce ztratit, tak se nesmí toulat, kde jí napadne, ale poslouchá pastýře a chodí jen tam, kam on jí vede.

Můžeme opakovat. Tři věci jsme si dnes připomněli:

Díky pastýři Davidovi jsme si připomněli, že máme používat své schopnosti a věřit Pánu Bohu. Díky pastýři Ježíšovi jsme si připomněli, že se máme od něj nechat vést.

Tři důležité věci, které je velice užitečné si pamatovat.

Amen.