J 1,1–5.14

Písně: 640, 298, 261, 672, 703, 489

Introit: Ž 5,1–4
Čtení: Iz 9,1–5
Text: J 1,1–5.14
Poslání: J 14,27

Milí bratři a sestry,

máme před sebou další starozákonní proroctví, které se naplnilo na Ježíši Nazaretském. Prorocké čekání na světlo a Janovo zvěstování, že světlo už svítí v tmách a tma nemá moc toto světlo pohltit.

Jak cituje širší souvislost dnešního prvního čtení evangelista Matouš, to světlo začíná svítit na severu Izraele (Mt 4,15–17): Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: „Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů – lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.“ Od té chvíle začal Ježíš kázat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“

Když Izajáš prorokoval, asi se mu honily hlavou příběhy spojené s assyrským vpádem. Právě přes toto území vstoupily do svaté země jednotky Tiglatpilsara III., který pak celou severní část říše roku 732 připojil k Assyrské veleříši. Pohanská temnota vstoupila do života Božího lidu a zanechala tam zmatky a spoušť. Prorocká slova ale bývají vícerozměrná. Za touto jednou historickou událostí můžeme vidět i její hlubší smysl, který má mnohem širší dosah, než jen válečnou vřavu rozpínavé assyrské moci.

Motiv světla a tmy, říše světla a říše tmy, synů světla a synů tmy… to všechno jsou obrazy, které se používaly napříč kulturami a i v židovství byly velice oblíbené. Jan v tomto není nijak originální, ale to mu nemějme za zlé. Díky tomu byly jeho formulace dobře srozumitelné hned na první poslech. Když řekne, že „světlo přišlo na svět, ale lidé si více zamilovali tmu“ (J 3,19n), tak každý čtenář velmi dobře pochopí, o co pisateli šlo. Skutky temnoty, dílo noci – to všechno velice jasně rezonuje s pocity něčeho špatného, hříšného. Zamilovat si tmu, nechodit na světlo – hned je jasné, že to je špatná volba, byť si ji zvolila většina lidí.

Ba co většina! To světlo přichází do temnot, které pokryly celou zemi. Není ani jeden, kdo by si uchoval světlo, všechen lid chodí v temnotách a sídlí v zemi šeré smrti. Deprese, smutek, které Izajáš vykresluje různými obrazy: „jho břemene“ – tedy člověk musí dělat věci, které ho nebaví a tíží. „Hůl na jeho záda i prut jeho poháněče“, tedy jde o práci otrockou, kterou jsme si nevybrali, ale nemůžeme se z ní vymanit. Jsme trestáni a popoháněni. „Bota obouvaná do válečné vřavy a plášť vyválený v prolité krvi“ – aby toho nebylo málo, tak vedle dřiny a vedle otročiny tak je tu ještě válečné strašení.

V tomhle všem už bychom se mohli poznávat i my. Kolik lidí už jsem slyšel hudrat, že dělají práci, která je netěší, ale co s tím, někde se na ten nájem vydělat musí. Mluví se o moderní otročině nejen u lidí kdesi daleko na východě, kteří vyrábí v továrnách světoznámých značek, ale i u prodavaček za pokladnami supermarketů a dalších zaměstnáních. A aby toho nebylo málo, tak i ta bota obouvaná do válečné vřavy, plášť ušpiněný od krve, i to je něco, co se začíná týkat naší země a naší současnosti.

Do této temnoty ale zazářilo světlo. Světlo, které temnota nepohltí. Světlo, které nezhasne žádné jho, žádný prut či hůl, ani válečné běsnění. Do obav, do pronásledování i do trápení vstupuje Bůh a zahajuje změnu. Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda… Prorocká slova se naplňují, když začíná příběh o tom, že se naplnil stanovený čas a Bůh poslal svého Syna narozeného z ženy. (Ga 4,4) Vánoční evangelium, příběh o andělích zvěstujících radost, protože se narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Příběh o třech mudrcích, kteří vědí, že se narodil král a jdou se mu poklonit.

Světlo přichází na svět, přebývá mezi námi a působí ve třech prorokovaných krocích učení, napodobovaní a přijímání pomoci Ty v našem životě vedou ke čtvrtému, tedy k pokoji. Když rozpoznáme v Ježíši Nazaretském, že je Divuplný rádce, Božský bohatýr a Otec věčnosti, tak v něm poznáme i Vládce pokoje.

Divuplný rádce… Ony ty Ježíšovy rady jsou skutečně divné. V mnoha situacích se i jeho nejvěrnější podivovali a stávalo se, že mnozí odcházeli pryč, protože jim to připadalo nepoužitelné, co Ježíš učí. Všechno to milování nepřátel, zapomínání na sebe a spoléhání na Boha – jo, zní to divně. V tomto světě dost nepoužitelně. Jeho učedníci ale v těch radách rozpoznali světlo, které svítí ve tmě. Poznali, že ta pravidla vnáší do našeho světa něco nového, co konečně přináší změnu k dobrému.

Božský bohatýr… Když se tak člověk podívá na Ježíšův příběh, tak to není úplně příběh bohatýra. Jeho obdivovatelé by ho rádi vmanipulovali do postojů, jak si bohatýry představujeme – očekávali od něj úlohu vojenského velitele. Toho, kdo všechny přepere. Jenže Pán Ježíš je bohatýr, který se řídí podle svých vlastních divuplných rad. V tom je bohatýr, že si dokáže stát za svým. Když káže vodu, pije vodu. Když pije víno, pijí ho s ním všichni. Co je dobré pro něj, to je dobré pro všechny, co jiným zakazuje, tak sám nedělá. Je „konsistentní“ řeklo by to učené slovíčko. To je důležitá věc! Významný poznávací znak skutečného bohatýra, skutečného hrdiny, skutečné osobnosti. Nic na vás nehraje. Nemá to zapotřebí.

Proto stojí zato se u něj učit! Ježíšovy divuplné rady je dobré přijmout za vlastní. Ztotožnit se s nimi. Stát se jako on božským bohatýrem, tedy bohatýrem ne podle lidského rozumu, ale podle Boží vůle. Přijmout ty rady o lásce k lidem kolem sebe, ať už jsou jacíkoliv. Spoléhání na Boha, ať už to vypadá sebehůř. A žít podle těchto rad! Zkoušet to znovu a znovu. Žádný učený z nebe nespadl a žádný bohatýr se nestal bohatýrem tím, že luskl prsty a bylo to. I o Pánu Ježíši čteme, že procházel zkouškami a díky nim se učil poslušnosti. (Žd 5,8) Tak to možná ze začátku nepůjde úplně snadno, ale směr už je daný a stojí zato se ho držet.

Další přídomek nás dostane zase o kousek dál. Pán Ježíš není jen učitel, byť takový, který učí nejen slovy, ale i osobním příkladem. Křesťanství je víc, než jen soubor dobrých pravidel pro život. Proto je o Ježíši v Izajášově prorockém výhledu řečeno, že Otec věčnosti. Je to už na první poslech jasné označení samotného Boha. Izajáš svým prorockým pohledem vidě, že lidské síly i lidské možnosti jsou málo. To slovo, které se stalo tělem a které (než začalo přebývat mezi námi!) tak přebývalo u Boha, tak to Slovo byl Bůh. Bůh sám. Sám Otec věčnosti sestoupil do našeho lidského času. Už na to učení a život podle něj nejme sami. Nedostali jsme to za domácí úkol, ale učitel s námi sám zůstává a pomáhá nám tu látku zvládnout a zažít.

Tak už máme tři kroky – Pán Ježíš nás učí. Dává nám divuplné, tedy nepochopitelné a zvláštními rady, které ale vnáší do našeho života světlo. Když se podle těchto rad zařídíme a dejme tomu se snažíme i lidem, kteří nás štvou, přát dobré, tak přichází světlo do tmy. Něco se mění. Kolotoč, který nás bez ustání vracel znovu a znovu na stejné místo, tak se zastavil. Temný řetěz hádek, odplat a zloby, řetěz neúprosných příčin, následků a z nich plynoucích dalších příčin, se přetrhl. Už nemusíme donekonečna bloudit v temnotě jakéhosi statu quo, v nějakém „tady a teď“. Zazářilo světlo a vidíme, že z toho je cesta ven, cesta dál, cesta, ve které se otevírá nová budoucnost. Tohle jsme rozpoznali v Ježíšově učení, tedy když jsme v Pánu Ježíši poznali prorokovaného Divuplného rádce.

Zároveň jsme poznali, že Pán Ježíš je nejen Divuplný rádce, ale že také podle svého učení sám žije. Že je nejen Divuplný rádce, ale i Božský bohatýr. Tedy takový člověk, který si zaslouží obdiv a následování, protože je dobrým příkladem lidem kolem sebe. Choval se podle toho, co hlásal a skutečně to měnilo lidi kolem něj.

V označení „Otec věčnosti“ pak poznáváme, že v tomto následování Ježíšova příkladu nejsme ponecháni sami sobě. To by to móc rychle skončilo! Bůh zůstává s námi a chce nás v tomto následování Pána Ježíše sám vést. To vystoupení z kruhu a nový začátek – to není naše zásluha. To do našeho bloudění v kruhu hříchu a lidské slabosti vstoupil Ježíš Nazaretský. Zároveň člověk podrobený lidským pokušením a slabostem a zároveň Otec věčnosti, Bůh sám, který přišel, aby nám lidem pomohl, když už my sami si pomoci neumíme a nejspíš ani nemůžeme.

V tomto světě (1) platí nová pravidla, která Pán Ježíš lidem předal. Sám (2) podle nich žil, aby nám byl příkladem k napodobování a (3) neopouští nás a pomáhá nám, abychom podle nich sami také dokázali žít.

Posledním krokem, posledním izajášovským prorockým pohledem na naši lidskou existenci vidíme, dar pokoje. Vládce pokoje je poslední přídomek, který má Pán Ježíš coby světlo vcházející do světa. Dává pokoj. Všem těm, co projdou ty tři kroky, tak dává pokoj. Stačí jen rozpoznat, že (1) jeho učení je dobré, že (2) stojí zato napodobovat Pán Ježíše v tom, co učil i jak žil a do (3) třetice přijmout Boží pomoc v tomto následování, spolehnout se na ni, tak odměnou nám bude (4) pokoj. Klid a smíření.

O nás už tu nejde. My nejsme tím světlem a bohatě stačí, když se tím světlem necháme osvítit a hřát. Tedy: když přijmeme, že v Ježíši Nazaretském přišel na tento svět (1) učitel, (2) vzor i (3) stálý průvodce, který nás provede tímto světem tak už (4) není čeho se bát. Máme po svém boku posilu a to nás může naplnit pokojem. „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“

Tím se ocitáme ve světle. Tím, že porovnáváme svůj život s Ježíšovým, tak rozpoznáváme, co je dobré a stojí zato zachovat a s čím bychom měli raději přestat. Zbavíme se toho, co stejně v našem životě působilo nepokoj, protože to do našeho života nepatřilo. Ty způsoby chování, které jsme sice dělali, ale ke kterým jsme jak lidé stvořeni nebyli. To byla jen tma, která ovládala naše života, prut poháněče a hůl na naše záda, které nás honily tahat se s kdovíjakým břemenem. Tohle skončilo. Už jsme ve světle a učíme se v tomto světle žít. Učíme se žít podle Ježíšova vzoru.

Tím tomuto světu svědčíme, že jsme porozuměli starozákonnímu proroctví i jeho novozákonnímu naplnění. To, co Izajáš prorokoval, to se naplnilo na Ježíši Nazaretském. V něm přišel Bůh sám, aby nám svoji moudrost (1) ukázal, aby nás této své moudrosti (2) naučil a aby nám dal i sílu (3) podle této moudrosti žít, abychom tak již v tomto světě mohli (4) prožívat jeho pokoj.

Amen.