J 12,12–19

Introit: Ř 8,31–34
Čtení: L 10,13–16
Křest: Mt 28,18–20
Text: J 12,12–19
Svět, v němž žijeme, je přeplněn hlasy, které nám stále něco nabízejí, někam nás zvou, něco nám slibují. Lákadla reklam usilují o naše peníze, politici touží po naší důvěře. Jeden hlas překřikuje druhý. Některý je až směšný, jiný usiluje o naši duši. Cítíme, že všechno je určeno sobectvím a touhou mít nás v hrsti.

Hlas, který teď zní k nám z evangelia, je jiný. Je to hlas, který nezmlkl ani po dvou tisíci letech, nemůže být přehlušen ani řevem dnešní doby. Je to hlas dobrého pastýře, jak se zde sám Pán Ježíš nazývá, hlas velice tichý a přece slyšitelný a srozumitelný jeho ovcím. „Mé ovce slyší můj hlas“. Je to skutečně zázrak, že Ježíš má i dnes ty, kteří ho znají a naslouchají jeho slovům a jdou za ním. Pán Ježíš nemluví v minulém čase, ale je to naše přítomnost, v níž svého Pána slyšíme a věříme mu. Tím jsme jeho ovečkami, ale je to přece jen obrazné přirovnání: Ježíš nám nevnucuje bezmyšlenkovitou mentalitu stáda. V každém z nás vidí člověka, jehož Bůh stvořil jako rozumnou bytost s možností se rozhodovat. Víra neznamená to všechno popřít a už nemít žádné otázky, pochybnosti a problémy. Víra naopak znamená s tím vším slyšet Ježíšův hlas a důvěřovat mu. Jeho ovečkou se nestáváme tím, že jdeme s ostatními v nějakém houfu, ale že jdeme za ním i v tom houfu, v církvi, kde to vůbec nemusí být ideální. Nejdu za Ježíšem proto, že mně strhli druzí, ale jdu za ním dobrovolně a svobodně, i s těmi ostatními, ať už se loudají či předbíhají, se svými bratřími a sestrami, ovečkami dobrého Pastýře.

Když Ježíš mluví o sobě jako o dobrém pastýři a o svém lidu jako o stádu ovcí, je to obraz, ale obraz velmi výmluvný. Pastýři bývají různí: nespolehliví a bázliví, když jde do tuhého. Raději nechat vlkovi ovce, než ohrozit sebe. To je normální a logické. Dobrý Pastýř jedná jinak: ovce jsou mu cennější než vlastní život. „Svůj život dávám za ovce.“ Ovce byla ve starozákonní bohoslužbě obětována za člověka, zde je to naopak: pastýř se obětuje pro ovce. Apoštol Pavel tuto jistotu vyjádřil slovy: „Bůh neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všechno?“ Každý křest to potvrzuje jako znamení Boží lásky k nám. Tak jistě jako je vylita voda na naše tělo, tak jistě tekla krev Kristova za nás k věčnému životu.

A právě o něm mluví i náš evangelijní oddíl. Každý pastýř vypiplává své ovce nakonec na porážku. Ale Dobrý pastýř, který šel na porážku za nás, nás svým slovem chová a vykrmuje pro budoucnost Boží slávy. Pro věčný život, který vírou v něho začíná, ale přesahuje všechny naše představy a bude plností lásky Otce, Syna i Ducha svatého. „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život. Nezahynou na věky a nikdo je z mé ruky nevyrve.“

Amen.