J 1,(22–)23

Písně: 269, 610, 276, 469, 684, 485

Introit: Iz 40,1–5
Čtení: L 1,57–80
Text: J 1,(22–)23
Poslání: 1Pt 3,15–17

Milí bratři a sestry,

čtvrtá adventní neděle nám přináší čtvrtého hlavního protagonistu předvánočních událostí. Když si připomeneme první čtení, tak i skutečně docela těsně předvánočních, protože v rámci biblického vyprávění zbývá do Ježíšova narození jen čtvrt roku. Pro nás ale budou dnes zásadnější události, které následovaly o nějakých 30 let později. Události Janova veřejného vystoupení. Události, které těsně předcházely Ježíšovu veřejnému vystoupení.

Tehdy se naplnilo to, co prorokoval jeho otec Zacharijáš při Janově narození. Připomeňme si to, protože to je důležité. Zacharijáš předjímá příchod mesiášského věku. Mluví o Mesiáši z rodu Davidova, ve kterém se Bůh rozvzpomněl na své zaslíbení vysvobodit lid ze strachu. Díky Mesiáši budou lidé moci Boha zbožně a spravedlivě ctít po všechny dny svého života. Této události pak bude Jan připravovat cestu. Bude o Mesiáši informovat, bude lidi připravovat na to, aby ho přijali. Aby lidé poznali, že jejich spása je v odpuštění hříchů. Aby vyšli z temnoty do světla, ze smrti do života.

Tohle je Janův úkol a my dnes budeme sledovat, jak se s tímto úkolem vypořádal. Pokusíme se pomyslně zařadit do těch zástupů, které Janovi naslouchaly a zjevně dobře pochopily, co jim Jan chce říct. Vysvobození ze strachu z budoucnosti a možnost zbožného a spravedlivého života nějak souvisí s odpuštěním hříchů. Toto odpuštění hříchů vyvádí ze tmy do světla. Lidé, kteří se chtěli dostat ze tmy do světla, lidé, kteří se chtěli zbavit strachu, tak to v Janově přítomnost vyjádřili tím, že vyznávali své hříchy. Pochopili, že v utajovaných hříších se skrývá ten hlavní zádrhel toho, že pak člověk nemůže ctít Boha zbožně a spravedlivě po všechny dny svého života. Pochopili, že je to hřích, co vnáší do našeho života temnotu, ve které pak bloudíme a nenacházíme Boha. Nedojdeme na cestu pokoje, na kterou nás Boží milosrdenství chce dovést.

To je ale jen jeden okruh myšlenek, kterému se dnes budeme věnovat. V čem si můžeme vzít příklad z lidí okolo Jana. Je to okruh přemýšlení, který naši pozornost obrací do našeho nitra. Jasně – je potřeba se podívat do vlastního srdce. Čas od času vstoupit „do domu srdce svého a zavřít za sebou dveře“, jak to udělal poutník z Komenského Labyrintu. I ten poutník ale nakonec vyšel ven a šel za druhými lidmi.

To je druhý okruh myšlenek a připadá mi přinejmenším právě tak důležitý – v čem si můžeme vzít příklad ze samotného Jana?! To, že máme změnit svůj život, to už jsme slyšeli mockrát. Myslím, že tou rozumíme docela dobře a s Boží pomocí to aspoň nějak čas od času děláme, že nějak zpytujeme své svědomí. To, čemu rozumíme výrazně méně, je cosi, co bych nazval „Janův misijní úspěch“. Jak to, že za ním ty zástupy fakt šly? Hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš – a ejhle, ten hlas nezanikl mezi skalami či písečnými dunami. Naopak – přivedl lidi ke změně. Přivedl je k tomu, že sami vstoupili do domu srdce svého, hledali, co tam nepatří a vyhazovali to. Že sami zpytovali své svědomí. Čím to?!

To první, co mne napadlo – vypadal jako exot. Známe to už z nedělní školy, ty obrázky jurodivého muže s rozcuchanými vlasy a vousy, velbloudí plášť přepásaný řemenem, jak s planoucím zrakem dští oheň a síru na plemeno zmijí. Tenhle výklad má ale hned několik vad na kráse. Předně – takových exotů bylo v Izraeli dvanáct do tuctu. Doporučuji vám film „Život Briana“, kde je to nádherně ilustrováno. Mesiášské očekávání bylo v Izraeli už od Makkabejských válek velice silné a každou chvíli se objevil někdo, kdo byl za Mesiáše považován, nebo se přímo za Mesiáše prohlásil a začal kolem sebe shromažďovat následovníky. To, že za Janem už farizejové jen poslali své služebnictvo se vzkazem, za koho že se pokládá on, to je dost příznačné. Už jim to zato nestojí se za každým z těch pomatenců hnát.

A pak – takovíhle lidé zas na tak dlouhou dobu nikoho nezaujmou. V Janovi muselo být něco víc, než jen to, že vypadal divně

Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?“ Řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš.“

Hlas volajícího na poušti… Je v tom nějaká samota. Tady jsem, to jsem já, mluvím za sebe. Tohle je první co mi připadá důležité. Chceme-li, aby naše svědectví o Kristu mělo váhu, musíme do toho jít za sebe. U Jana se to projevilo tím životem na poušti, nejjednodušším možným oblečením a jedením prostě toho, co Pán Bůh dává – ale už víme, že to není zas tak neobvyklé. To je běžný kolorit tehdejších potulných kazatelů. Ježíš putující od místa k místu nevypadal příliš jinak. Potud nám příklad Jana Křtitele říká, že nemusíme nijak moc vybočovat svým zevnějškem, ale musíme zůstat sami sebou. Nehrát to na jednoho tak a na druhého onak. Jan Křtitel byl člověk v nejlepším slova smyslu předvídatelný. Čitelný. Člověk u něj velice rychle věděl, na čem v jeho očích je. Tohle nakonec stálo Jana život, protože si nebral servítky ani před hlavami nejpomazanějšími. My si ale zapamatujme důležitou „janokřtitelovskou“ poučku: Nedovedeme lidi k tomu, aby vstoupili do domu srdce svého a začali tam dělat pořádek, jestliže to nebudeme sami dělat ve svém životě.

Druhá „janokřtitelovská“ poučka pak také připomene již zmiňovanou Komenského knihu. Poutník, poté, co vyšel z labyrintu světa, vstoupil do domu srdce svého, zavřel za sebou dveře a sledoval, kolik harampádí tam stihl natahat – tak „Krista za hostě dostal“. Kristus k němu přišel jako host. I když dveře byly zavřeny, přece se tam zjevil Pán a řekl „pokoj Tobě!“ Poutník prožil svůj osobní velikonoční zázrak setkání se vzkříšeným Kristem. O tom, co toto setkání způsobilo, je pak celá druhá část Komenského knihy.

Jan řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně! Jde o to, aby přišel Pán. Jde o to jemu připravovat cestu. Tohle je leitmotiv celého Janova života! Od okamžiku narození, kdy jeho otec prorokoval: A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu! Při svém veřejném vystoupení, kdy znovu a znovu opakoval, že za ním přichází někdo silnější, komu on, Jan, není hoden ani rozvázat řemínek obuvi. Když pak Ježíšova popularita rostla a za Janem přišli lidé a vysvětlovali mu, že Ježíš je konkurent, který přetahuje klientelu, Jan odpověděl (J 3,26nn), že … on musí růst, já však se menšit. Ještě ve vězení, krátce před smrtí Jan neřeší sebe. Jeho jediná otázka je na Ježíše: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ (Lk 7,19). Právem o něm Ježíš řekl, že mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan. (Lk 7,28) Tohle řekl o Janovi, který se umenšil tak, že už to snad ani víc nejde.

Je potřeba se umenšovat. Napadl mne k tomu takový „chestertonovský paradox“: Jestli něco je překážkou našeho misijního úspěchu, tak jsme to my sami. Abychom mohli úspěšně misionařit, tak u toho nesmíme být. To je myšleno jako bonmot a určitě to neberte jako věroučnou poučku! Je v tom ale obsaženo to pravdivé „janokřtitelovské“ jádro – čím víc budeme tlačit sebe, tím méně dostane šanci působit Ježíš.

Jenže o něj jde! O to, aby on přišel, to je ten nejvlastnější cíl celé práce. Ta nepřímá úměra je ale neúprosná. My se musíme menšit, on má růst. Budeme-li my růst, on se bude menšit. Ten nejzřetelnější duchovní růst se projeví tím, že si člověk stále víc uvědomuje, jak málo toho zvládne a jak moc potřebuje Boží milost. Jak ji potřebuje, aby se v jeho vlastním životě něco změnilo. Tím spíš, jak ji potřebuje, aby něco změnil v životech těch druhých. Janovi tohle došlo. Z toho slavného Jana, za kterým přicházely zástupy, za kterým vycházel celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu (Mt 3,5) vyrostl Jan, který má kontakt jen s pár svými nejbližšími a sedí ve vězení. Opakuji a podtrhuji – vyrostl! Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan! – protože dokonale upravil cestu Pánu. Dokonale se umenšil, aby Kristus mohl růst. Krásně to vidíme na tom, jak jeho učedníci plynule přechází a stávají se Ježíšovými učedníky. A Jan nemá problém. Připravuje cestu Páně. Nebuduje si vlastní pomníček pro budoucí generace.

Spolu s Janem jsme i my upravovači cesty. Nejprve do svého srdce a pak i do srdcí jiných. Už díky Zacharijášovu prorokování víme o tom, že základní činností této přípravy je dostat ze srdcí to, co tam nepatří. Vyčistit pokáním své srdce, aby se tam dostalo světlo. Jan se dokázal stát spoustě lidí tím uchem, do kterého mohli říct to, co je v životě tížilo. A nejen uchem, ale i zprostředkovatelem Božího milosrdenství. U něj se toho dokázali zbavit. Nechali to odtéct s vodou Jordánu někam do pryč.

Zároveň jim Jan dokázal poradit a radil velmi jednoduše: Máš-li přebytek, rozděl se s tím, kdo má nedostatek. V tom zaměstnání, ve kterém jsi, tak dělej pořádně svoji práci. Nespoléhej na své postavení a nezneužívej ho. To nejsou žádné psychologické trháky. Myslím že na tohle by přišli sami.

To podstatné totiž není v tom, co dělá Jan a dokonce ani v tom, co udělají ti lidé kolem něj. To podstatné dělá Kristus, který vstoupil do Janova života a chce vstoupit i do života jeho posluchačů. Janovo volání – to není výzva k nápravě světa, k mravní dokonalost, ale k tomu, aby člověk vpustil do svého života Boha. Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně! Jistě, že se to projeví v normálním životě, ale neobracejme to pořadí. Janova výzva není chovejte se slušně a Pán Bůh přijde, ale Pán Bůh právě teď přichází, tak ho vpusťte do svého života a tím se začnete chovat slušně.

To první by totiž znamenalo: pojďte ke mně a já Vám ukážu, jak se máte chovat. To druhé znamená: Za mnou přichází někdo důležitější než já. O mě tu nejde, já jsem jen ten hlas volajícího na poušti.

Možná, že tohle chybí našemu zvěstování – tahle schopnost zapomenut na sebe, umenšovat sebe. Že z toho našeho zvěstování trčíme my sami jak sláma z bot a protože nás lidé znají jak svoje boty, tak nám nevěří. A právem. Vidí, že je zveme, aby přišli na bohoslužby a na biblickou a na sborovou dovolenou a kdo ví kam ještě… Budeme jim ukazovat, kolik dobrého toho dělá Diakonie a Charita a Armáda spásy a ADRA… Jo, to jsou dobré věci které děláme! Jenže to všechno jsou důsledky čehosi, co se v nás lidech změnilo, když Kristus vstoupil do našeho života.

Chceme-li „janokřtitelovsky“ zvát, pak toto pozvání musí mít jiný obsah. Ne „pojďte a podívejte se co děláme a uvidíte jak je to skvělé“, ale „urovnejte cestu Páně!“ Tedy: Podívejte se na svůj vlastní život, jestli Vám připadá, že to je život dobrý a správný. A když odhalíte, že v něm je něco špatného, nějaká ta jáma, nebo kopec, tak to zkušte srovnat. Ne tím, že byste dali výpověď z práce, opustili rodiny, rozdali majetek. Prostě se jen otevřete Kristu, který tu je a chce přijít i k Vám, do vašeho srdce. Tak – ve vaší práci, ve vaší rodině ve vaší ekonomické situaci. Otevřete se mu, urovnejte mu cestu tím, že se popasujete s tím, co je vám samotným jasné a on přijde a dá vám poznat, co je v tom srdci ještě navíc a co tam naopak chybí.

Nejspíš zjistíte, že spoustu věcí už srovnat nedokážete, ale nebojte se! Už Zacharijáš o Kristu prorokoval, že dá lidem poznat odpuštění hříchů, ve kterém může každý najít pokoj i v tom, co ve svém životě změnit v tu chvíli nedokáže. Vysvobodí ze strachu z budoucnosti a otevře možnost zbožného a spravedlivého života.

Tohle chtěl říct lidem Jan Křtitel. Říkal to jinými slovy. Nejde ani tak o konkrétní slova, jako o to, co budeme my sami cítit za nimi. O co nám jde. Jestli o to dostat kámoše do kostela, udělat si čárku za misijní aktivitu, dostát nějak té křesťanské povinnosti zvěstovat evangelium – anebo urovnat cestu Kristu, aby si už v srdcích druhých udělat, co on uzná za vhodné.

Slovy je klidně můžeme zvát do kostela na bohoslužby, na biblickou či na sborovou dovolenou. Důležitý ale je náš vnitřní postoj, protože na něm se rozlišuje, jestli nám jde o náš úspěch, nebo o Boha. Když nám půjde o Boha, mám dobrou naději, že se k takovému zvěstování Bůh přizná.

Amen.