J 12,20–27

Introit: 1Pt 4,12–13
Čtení: Iz 19,18–25
Text: J 12,20–27
Perikopa dnešní 4. postní neděle, která se jmenuje Laetare, Raduj se, nám dává slyšet Ježíšova slova: „Kdo miluje svůj život, ztratí jej a kdo nenávidí svůj život na tomto světě, uchrání jej pro život věčný“. Sotva nám to udělá radost, spíše jsme nad tím v rozpacích protože my to vidíme docela jinak. Život je přece statek nejvzácnější, copak jej milovat a být s ním spokojen je něco špatného? Není naopak špatná nenávist, ať už směřuje k druhým nebo k sobě samému? Vždyť abychom mohli mít rádi druhé, musíme přece v lásce přijmout sami sebe, jinak to bude s námi k nevydržení. Ostatně míra lásky k druhému je určena mírou lásky k sobě: miluj bližního jako sám sebe, tak to přece žádá ten základní zákon Písma. Proč potom Ježíš mluví o nenávisti k vlastnímu životu, abychom jej uchránili pro život věčný? Copak On drží s těmi, kteří se nenávidí natolik, že skočí z mostu či si vpálí kulku do hlavy? Není to jeho slovo, jež slyšíme dnes, nakonec nesmírně nebezpečné pro všechny, kteří jsou v psychické níži či depresi a už tak balancují na samé hraně?

Tyto otázky nás napadají a nikoliv bezdůvodně. Je to skutečně nebezpečné slovo – jako mnoho dalších výroků Písma – pokud je vytrhneme ze souvislosti či nesestoupíme až do hlubin k jejich skutečnému smyslu; ten málokdy bývá zachycen v jednom verši z něhož si uděláme zbožný slogan. Spíš musíme slyšet i další hlasy a a důrazy Písma. Vždyť i sám Pán říká v kázání na hoře, že život je víc než pokrm a oděv. Bere jej tak vážně, že uzdravuje nemoci, jež životu berou jeho krásu a ohrožený život zachraňuje, jak o tom čteme v evangeliu. Proto z nás určitě nechce mít ty, kteří zapomenou za tento dar svému Stvořiteli děkovat nebo jím dokonce pohrdnout.

V původním textu ostatně Ježíš nemluví přímo o životě, ale o duši, o našem vnitřním já, které je středem našeho života. A chce nám říci, že ten kdo toto své hodně rozpínavá ego miluje natolik, že se je snaží stále uspokojovat v jeho nespočitatelných touhách a přáních, kdo se stále jen točí kolem sebe, v této sebelásce si nakonec ublíží, protože ztrácí skutečný život s Bohem. Zatímco nenávidět svůj život znamená nikoliv ubližovat si a skončit v zoufalství, ale mít stále k svému sobeckému já zdravý odstup, nepřijmout jeho nárok, nepřiznat mu první místo. To přece má mít Ten, jemuž smíme sloužit a v němž dostáváme už teď věčný život. Abychom na to pamatovali i v dnešní době, kdy vlastní prospěch a sebeprosazení je na prvním místě, slyšíme slova svého Pána: „Kdo miluje svůj život ztratí jej, kdo nenávidí svůj život tomto světě, uchrání jej pro život věčný.“

Tato slova, která ukazují skutečnost z pohledu té poslední pravdy, jsou zařazena do určité dějové souvislosti. Blíží se velikonoce a do Jeruzaléma přichází mnoho poutníků. Někteří nich, jak nám evangelista zmiňuje, jsou Řekové, patrně proselyté; tak se říkalo pohanům, kteří se připojili k Božímu lidu. A právě oni se obracejí na Filipa, aby jim umožnil setkání s Ježíšem. Pro učedníky to byla určitě veliká radost: svět se zajímá o jejich Mistra! Svět řecké kultury, svět velikých možností, do něhož teď pronikne jeho učení. Ta mimořádná chvíle, k níž vyhlíželi proroci, že pohané z Egypta a Assyrie poznají živého Boha, teď nastává, je na dosah! Už je to tady! A Ježíš jakoby k tomu přitakal, když řekne: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.“

Jenomže on to myslí docela jinak než učedníci. Jeho sláva nebude v tom, že se stane populárním mezi lidmi, že zaimponuje chytrým Řekům, ale že půjde v poslušnosti Božího Syna až na kříž. Nemluví o svém misijním celosvětovém úspěchu, ale o své smrti. A užívá tu obrazu: zrno padá do země, aby vydalo užitek. Jen tím, že položí život za své učedníky stejně jako za ty řecké proselyty, vznikne z Židů i pohanů jeden jeho lid. Jen jeho vítěznou smrtí která přinese skutečné smíření mezi Bohem a lidmi i mezi lidmi navzájem, bude možný zázrak Církve, k níž patříme i my tady v tomto kostele. Také my jsme ten užitek o němž Pán mluví: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“

A on, který takto mluví o sobě, mluví zároveň i k nám. K nám, kteří jsme přímo zařízeni, abychom sloužili sami sobě, abychom mysleli jen na sebe a to jeho slovo o nenávisti k svému sobeckému já nebrali moc vážně. Ale on stojí o to, abychom byli tam, kde je on, chce nás mít u sebe. Vždyť je možné nesloužit sobě, ale jemu. To Ježíš nechává jen a jen na nás. Není to ovšem nic lehkého: kdo mu slouží, musí počítat s tím, že jeho cesta není cestou slávy ale oběti vlastního života. „Kde jsem já, tam bude i můj služebník“. Jsme ochotni být se svým Pánem i v jeho utrpení? Není naše křesťanství příliš snadné, protože nás nic nestojí?

Minulý týden proběhla tiskem zpráva, že hrozí hrdelní trest afgánskému muži, který – původně muslim – se stal křesťanem. Právě za to má zemřít. Tento náš bratr Rahman asi rozumí tomuto oddílu jinak než my, kteří nejsme ohroženi a pronásledováni pro Krista a žijeme v plné náboženské svobodě. On pro Krista trpí a pro něj může ztratit život. Pane, smiluj se nad ním a nad námi všemi, abychom šli cestou, kterou nám ukážeš!

Amen.