J 14,1–6; J 10,1–7

Písně: 415, 413, 218, 662, 391

Introit: Ž 112,12–14
Čtení: Ž 23
Text: J 14,1–6; J 10,1–7
Poslání: Ko 3,1.3–4

Král, který svůj lid přivedl k věhlasu mezi národy východního středomoří, prohlašuje smrtelníkům kolem sebe: „To Hospodin“ ON je můj pastýř.“

Ví, o čem mluví. Býval pasáčkem stáda svého otce, Izai Betlémského. „Je o mě dobře postaráno,“ vyznává, „ON mě živí, On rozptyluje všechny moje chmury. V malomyslnosti a úzkostech, ve strachu, když jsem na dně, Hospodin mou duši občerstvuje. Na temných rozcestích mi svítí, je u mého rozhodování a nasměrovává mne k PRAVDĚ. Vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své. ON je za tím, že se mi daří.“

Léta tomuto psanci krále Saule šlo o život. Kde kdo ho mohl zabít. Než, i kdyby. Na samém prahu časnosti, v údolí stínu smrti, TY se mnou jsi.“ Vyznavačské „já–ON“ střídá důvěřivé osobní „já–TY“. A léta míjejí. Nejeden stín králi tvář Boží zacloní. „Proti vtírajícím se přízrakům TY obnovuješ průzračnost jistoty: I při mém skončení TY se mnou jsi.“

Starý David spíná ruce, žádný svatoušek. Požádal ženu svého bližního a úskočně jej připravil o život… “Prut tvůj a hůl tvá…, ach, Bože!…“

Umřel prvorozený z milované Betsabé. Vzpoura na život a na smrt propukla v rodině. Jeruzalémští se dívají hanbě krále, přihlížejí incestu syna se ženami otce…

„Absolone, synu můj…!“

Hořce, ach hořce ho oplakává jako navštívení svých vlastních nepravostí:

„Prut tvůj a hůl tvá… Ach, ano! Ze zahynutí jsi vytrhl, z propasti svévole jsi vykoupil duši mou. Prut tvůj a hůl tvá, toť mně potěšuje.

Strojíš stůl před mým obličejem, rozezleným vůči mým nepřátelům. Bojištěm činíš prostřený stůl? Dech mi to bere, ale TY se dotýkáš olejem mé hněvem okoralé mysli, olejem ŠÁLÓM, Duchem pokoje. A kalich, který podám kolem stolu, aby z něho pili všichni, naléváš, až oplývá…

NADTO! Ano, výš, ještě výš směřují tvé stezky, Hospodine. Dobrota a milosrdenství mne budou následovat po všecky dny mého života…“

O čem to mluví ten stařec? Stále o Pastýři, o svém rozum přesahujícím dobru:

„ON je mi sebe neznalou a na sebe zapomínající přízní a milostí. ON mne provází a inspiruje, že tu a tam ta chvíle nastává, kdy se pohnu k milosrdenství…“

Aramejský ekvivalent tohoto slova, RACHAMIM, prý spíše než akt srdce, někdejšího centra osobnosti, rozumu a vůle připomíná RACHEM, lůno. Rachamim evokovalo těm dávným lidem pohyb rodidel, spontánní příchod jedinečného, nového, živoucího na svět, v tom kterém konkrétním činu a skutku:

Milosrdenstvím hnut slézá Samaritán z osla, aby dal průchod dobru a ošetřil raněného u cesty. Milosrdenstvím hnut spěchá otec, aby objal odraného navrátilce, škůdce rodiny, syna, který prohýřil polovinu jeho statku… Známe ta Ježíšova podobenství. Milosrdenství je konkrétní událost dobra. Je překvapení dobrem. Dobrotou a milosrdenstvím si David připomíná domov: „Přebývati budu v domě Hospodinově do nejdelších časů“ (ČEP).

Přešla staletí a v jiné době Davidovec Ježíš na žalmistovo „Hospodin je můj pastýř“ navazuje zřetelným poznávacím znamením. Jsou totiž také zloději, jsou lotři, kradmo se vlamující ovečkožrouti (Ez 34 Zch 11, 17). Dobrý pastýř vchází dveřmi, vrátný mu otvírá a ovce ho po hlasu znají (J 10, 4).

Učedníci se po sobě dívají… „Nevěděli, co jim tím říká,“ čteme v desáté Janově. Jak mohli ti dávní vejít správnými dveřmi, jestliže teprve teď jsou, Mistře, ty jediné v tobě k nalezení? Nechápou.

Nuže, „JÁ JSEM“ vysvětluje kazatel Božího království. „Jsem dveře ovcí (v. 7.), a onen dávný Davidův pastýř. Syn ve slávě Otce před ustanovením světa a přece přítomný v čase, a jsem i dveřník, vrátný ovčince. JSEM Duch Utěšitel od Otce, který vás naučí a připomene vám všecko. Duch, jehož svět nezná. Nevidí ho a nepřijímá… Ale vy jej znáte. Ve vás přebývá a ve vás bude“ (J 14,17).

Tak těší své přátele člověk Ježíš, zjevení sebe neznalé, na sebe zapomínající přízně a milosti. Písma znalí, ti z nejzbožnějších jeho vlastních (J 1, 11), ho odmítnou a vydají katům, a ON to strpí na svědectví. Na svědectví PRAVDĚ o naší zaťatosti ve zlém. Na svědectví, co je člověk, co jsme zač, a jaká že je proti tomu PRAVDA Stvořitele. PRAVDA Boha, který nevratnost našeho zla-činění přemáhá vzkříšením. Hřích je tím, čím povstáváme proti němu, ne ON následně trestem proti nám. Odcizeni hříchem křižujeme Krista a sami jsme jako v rakvi. Vstaň z mrtvých a zasvítí se ti Kristus! Vzkříšení je zázrakem smíření.

„Jdu, abych vám připravil místo… V domě Hospodinově; v domě mého Otce je mnoho příbytků (bezpočet spolubydlících Božích). Když odejdu a místo vám připravím, zase přijdu s darem nového bytí: Poberu vás k sobě, abyste, kde jsem já, i vy byli se mnou. Však víte…!“

„Nevíme,“ přiznává skeptik Tomáš za všecky. „Nevíme, o co jde,“ reagují národy na slovo kříže.

„Nevíte?“ říkají obchodníci s PRAVDOU, „no přece zaplatit, aby se dlužníkům ulevilo. Jde vytrpět trestání všech Božích trestanců, aby jim šťastně otrnulo tady i věčně…“

Vyhroťme takto nebezpečí zjednodušující, všem srozumitelné a všem tak přijatelné zkratky, pro jejíž psychologickou sílu se jí chopilo zvláště západní křesťanstvo, ačkoli stojí na vratkých nohou“ (P. Tillich).

Ježíš na Tomášovo: „Pane, nevíme, kam jdeš a cestu neznáme,“ otvírá perspektivu, vykoupení k novému, k tomu před námi: „JÁ JSEM TA CESTA I PRAVDA I ŽIVOT.“ Vedu k Otci, ale cestou musíš jít, abys došel. Jiný za tebe k cíli nemůže…

V čem tedy spočívá ona příprava přebývání s ním, o které mluví, příprava jeho přátel i nás, kteří skrze jeho slovo uvěřili, věří a uvěří?

„Vy jste dům Boží. Jde o místo ve vás. Vy jste chrám Ducha svatého, jeho živé kamení,“ shodují se apoštolé. A Ježíš?

„Jestliže mne kdo miluje, bude si hledět mého slova a můj Otec ho bude milovat. K němu přijdeme a příbytek u něho učiníme“ (J 14,23).

Jak se to stalo a děje? „… znovu nás zplodil požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, k živé naději skrze jeho vzkříšení z mrtvých,“ vzpomíná Petr (1.P. 1,3).

A Pavel? „Bezpochyby jsme svým hříchem proti Bohu. Kvůli nám všem zemřel… Všichni jsme vinni jeho bolestí (a Boží bolest čas nehojí). Jeho utrpení není vzpomínkou a dávnou minulostí. Ještě otřásá těmi, kteří si to uvědomují a věří. Ještě se nebe raduje nad jedním, který činí pokání. Ještě Bůh rodí nová stvoření v Kristu, ale také vždy znovu naším hříchem trpí. Ano, trápíme Boha.

Jan vidí chodící v jeho světle: Máme spolu obecenství a Ježíšova krev nás očišťuje od všelikého hříchu. Jen v Božím světle jsme s to doopravdy vzít, že kvůli nám, naší vinou z ran znovu stéká a myslet na bolest, s níž Otec odpouští, vzpamatovává nás a čistí. Jen pošetilec soudí, že ho to nic nestojí. „Ať víc nekřižuji tebe, dej mi k tomu pomoc z nebe,“ modlí se v písni „Pane, jenžs mne koupil sobě…“ J. A. Komenský. Blažej Pascal věděl, že Kristus je v agonii do konce věků“ (Myšlenky), „Beránek ten zabitý od počátku světa“ (Zj 13,8;5,6).

Stvořitel časnosti svým stvořením vymezený není. Vstupuje živě do našich poměrů, aby své protivníky změnil k obrazu svému. Nejsme před jeho tváří určeni svou minulostí, jako před spravedlností tohoto světa. Jsme s PRAVDOU, v Kristu „učiněni spravedlností Boží v něm“ (2. K 5, 21), a plnost toho BYTÍ je před námi. Pracujeme na tom, abychom ho na prahu své časnosti bezpečně poznali, trefili k němu a byli s ním.

Amen.