J 14,12–18

Písně: 167, 246, 370, 409, 417
Introit: Ž 27,7–10
Čtení: Sk 1,1–14
Text: J 14,12–18
Dnešní neděle Exaudi navazuje na událost Nanebevstoupení Páně a připravuje nás na svatodušní svátky. Je naplněna očekáváním na to, co Pán Ježíš slíbil svým učedníkům, když od nich odcházel. A toto očekávání se projevuje tím, že „všichni se svorně a vytrvale modlili“, jak nám poznamenal Lukáš ve Skutcích.

Jestliže básník o svém životě říká se smutkem: Daleká cesta má, marné volání… pak Pán Ježíš svým přátelům, s nimiž se loučí, dává radost, že jejich modlitebné volání není marné. Tak jsme to slyšeli z Janova evangelia. Modlitba není psychologická úleva, kdy své touhy, přání, úzkosti a trápení vykřičíme do prázdna a nic se neděje. Pán Ježíš naopak slibuje učedníkům, že učiní to, oč jej budou prosit v jeho jménu. Je to velký slib, za nímž stojí všechna jeho moc a jeho láska. Kdo v něho věří, smí počítat se zázraky. Až se nám nad tím točí hlava, co On říká: věřící v něho bude činit jeho skutky a dokonce ještě větší, než On. Ne z vlastní síly, ale právě z té víry v něho. A společenství učedníků, jež se ho dovolává a předkládá mu své prosby, nemusí jen volat „Vyslyš!“. ale může s vyslyšením počítat: „Začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu.“

Prosit v jeho jménu – a to je podmínka vyslyšení – vůbec neznamená jen vyslovovat jménu Pána Ježíše jako kouzelné zaklínadlo, jež automaticky působí. To by bylo jednak velmi pohodlné a potom zcela proti duchu jeho slov. Však On mluví o víře a také o lásce. Věřit v něho znamená mít k němu neomezenou důvěru jako k tomu, v němž je oslaven Otec. Všechna Boží sláva, o níž vypravuje celé stvoření, je v plnosti zjevena v něm samém. Věčný a všemohoucí Bůh přichází k tobě ve svém Synu – jen On je jedinou záchranou, nadějí a budoucností tvého života. Teprve tato důvěřivá víra může prosit v jeho jménu.

Ale v souvislosti s tím je i láska k němu: „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.“ Láska k Pánu Ježíši není jen cit, ale čin, poslušnost, snaha žít tak, jak to chce on. Milovat Ježíše znamená uznat, že má právo nám mluvit do života, že jeho přikázání platí i v dnešní době, i tehdy, když nám jdou proti srsti a připadají nám příliš náročná. Jen to jediné, jež stanovil – jsou i jiná – „abyste se milovali navzájem, jako já miloval jsem vás“ je v určitých situacích až nadlidsky těžké. Ale zachovávat je, stát pod jeho autoritou, je projevem lásky k Ježíši. A teprve tato láska může splnit podmínku vyslyšení modlitby, protože ta je pak skutečně v jeho jménu.

Tato jistota zůstane učedníkům, když Ježíše od nich odejde. To se stalo, když v den Nanebevstoupení „byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.“ Ale do světa, který s Ježíšem nemá nic společného a jeho společenství bude nenávidět, nepůjdou sami. To je ta druhá jistota, kterou Ježíš posiluje učedníky: „já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky.“ Řecké slovo, jež Kralická bible překládá „Utěšitel“ a ekumenická bible „Přímluvce“, znamená doslova „ten, který je přivolán“, přivolán ku pomoci, aby se zastával jako advokát svých klientů na soudu. Ten slíbený a vyprošený bude vést Ježíšovo společenství, bude pomáhat, když budou v úzkých a nebudou si vědět rady.

Až dosud se učedníků zastával jejich Pán, přimlouval se za ně u Otce, tak jako dělá stále i za nás: apoštol Pavel ví, že „je na pravici Boží a přimlouvá se za nás.“ Ale tento Přímluvce, Duch svatý, je bude provázet jako zastánce do světa nepochopení a odmítání, aby mu mohli zvěstovat evangelium. Ježíš byl s nimi jen do určité doby v plnosti svého lidství, pak čtyřicet dní v oslaveném těle Vzkříšeného, než odešel k Otci, ale Přímluvce bude s nimi stále, na věky.

Je to Duch pravdy, který umožní, aby v temnotách nejrůznějších lží, z nichž se člověk sám nedovede vymotat, zářilo světlo pravdy Božího slova. Bez Ducha svatého by ani společenství učedníků tuto zachraňující pravdu o naší bídě a Boží milosti v Ježíši Kristu daleko neproneslo. Ten Pomocník však stojí za každým zvěstováním, jež tlumočí slabý člověk, jež v Ježíše věří a miluje jej. Duch svatý je Ten, jehož Ježíš vyprosil pro nás, aby byl s námi a v nás. „Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“

Náš úryvek z evangelia končí ujištěním Páně: „Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám.“ Jak to asi Pán Ježíš myslel? Je to slib, že po Vzkříšení se s nimi zase shledá? Nebo se jedná o jeho příchod v slávě na konci dějin? Když však mluvil o Přímluvci, jehož příchod svorně a vytrvale očekávají v modlitbě apoštolové, může to znamenat prostě to, co se týká právě nás, když se shromažďujeme jako jeho církev: že v Duchu svatém On přichází mezi nás. Nejsme téměř dva tisíce let opuštění sirotkové, jsme tu s ním a On s námi. Duch svatý je trvalá Ježíšova přítomnost mezi těmi, kteří mu věří a milují jej. Voláme „Vyslyš!“ a víme, že kdo volá v jeho jménu, je vyslyšen. Duch svatý nás ujišťuje – a tak to prožívá apoštol Pavel – že jsme Boží děti, které mohou volat Abba, Otče.

„I kdyby mě opustil otec můj a matka, Hospodin mě k sobě přivine.“ (Žalm 27,10)

Amen.