J 14,15–18

Introit: Ž 27,7–10
Čtení: Sk 1,4–14
Text: J 14,15–18
Než Ježíš vstoupil na nebesa, jak jsme slyšeli ze Skutků, slíbil svým učedníkům, že dostanou sílu Ducha svatého a půjdou se zvěstí evangelia do celého světa. Ale dříve, než se to stalo, jdou učedníci domů, aby se na tuto událost připravili. „Všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou a s jeho bratry“ (Sk 1,14). Dnešní neděle, v církevním kalendáři nazvaná Exaudi, poslední před svatodušními svátky, připomíná církvi, že Ducha svatého dostávají právě modlitebníci, kteří po něm skutečně touží.

Ale i to by bylo málo, kdyby tu nebyla prosba Ježíšova, o níž slyšíme v našem oddílu z Jana. Loučí se svými učedníky, protože teď půjde cestou utrpení až na kříž. Až dosud jim pomáhal, zastával se jich, utěšoval je, teď však budou sami. Mohou se rozpomínat na to, k čemu je vedl a z lásky k němu budou jeho slova brát vážně ve svém životě, budou se snažit jít po jeho cestě. „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.“ Ale jejich Pán ví, že i tak na ně dopadne pocit opuštěnosti. A proto se obrací k Otci, aby jim pomohl zaplnit to prázdné místo, které po něm zůstane. Musí od nich odejít, ale nemůže je nechat osamělé: „já požádám Otce a on vám dá jiného přímluvce, aby byl s vámi na věky.“

Ježíš byl se svými učedníky krátký čas, pak byl ukřižován, pohřben a vstoupil na nebesa, kde je na pravici Boží. Ale Otec vyslyšel jeho modlitbu, a ten darovaný Přímluvce vstupuje na jeho místo. Je s Ježíšovými učedníky všech dob, i s námi. Ne na chvilku, ale navždy. Pán Ježíš ho vyprosil i pro nás, aby nás hájil, zastával se nás, utěšoval nás, pomáhal nám v naší slabosti a únavě. To všechno je obsaženo v jeho jménu Paraklétos, Přímluvce. Není to přelud, výplod zbožné mysli, je to sám Duch pravdy, který k pravdě vede a dává jí poznat, takže i v tomto světě, plném lživých reklam, lživých slibů a lživých nadějí, je možné uvěřit Božímu slovu, které neklame.

Pán Ježíš prosí Otce o tohoto Přímluvce, aby s námi zůstal na věky. A zároveň dává i nám svůj slib: „Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám.“ Zde se nám otevírá tajemství, z něhož žije modlící se církev. Náš Pán, který vstoupil k Otci, k nám přichází právě v Duchu svatém. Tento Přímluvce je zároveň i způsobem jeho existence mezi námi. Jeho přítomnost, kterou učedníci prožívali viditelně a hmatatelně, je teď neviditelná, ale neméně skutečná. I po svém vzkříšení se ukazoval Pán Ježíš učedníkům jen v Jeruzalémě nebo v Galileji, v Duchu svatém však může být přítomen každému společenství svého lidu na celém světě. Kdykoliv se scházíme v lásce k němu, s touhou zachovávat jeho přikázání, abychom slyšeli jeho slovo a slavili jeho Večeři, zní k nám jeho hlas: „Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám.“

Amen.