J 14,4–6

Písně: 607, 638, 334, 366, 197, 379

Introit: Ž 95,1–6
Čtení: Sk 19,24–29
Text: J 14,4–6
Poslání: L 12,31

Milí bratři a sestry,

je to divný rozhovor, zjevně plný nějakých obrazných vyjádření. Cestu znáte… neznáme… já jsem cesta… Zjevně je potřeba opustit doslovné chápání, ve kterém by Pán Ježíš tak či onak šlapal sám po sobě. Podívejme se na ta tři slova – cesta, pravda a život – a zkusme odhalit, co se v nich tedy skrývá.

Cesta. V Bibli je na několika místech výrazem „cesta“ označena jakási „náboženská praxe“. Lid Staré smlouvy měl chodit po cestách Hospodinových. Králové buď chodili po cestách Hospodinových, nebo po cestách svých zpohanštělých předchůdců. V Novém Zákoně je pak slovo „cesta“ opět označením pro náboženskou praxi. Je to výraz pro křesťanství jako takové. Křesťanské učení, křesťanská víra. Apoštol Pavel bojoval proti „té cestě“ – tedy proti křesťanství.

Ježíšovo „cestu, kam jdu, znáte“ by pak znamenalo asi tolik: Znáte moje názory, moje postoje, můj myšlenkový svět. Znáte mě už několik let (ten rozhovor se odehrává těsně před Ježíšovým zatčením!) a tak víte, co pro mě je důležité a co pro mě důležité není. Víte, za co jsem lidi chválil a co jsem kritizoval. Viděli jste, komu jsem pomohl a také jak jsem mu pomohl. Také jste viděli, komu jsem nepomohl a proč se to stalo. A teď to hlavní – viděli jste, že jsem si na nic nehrál. Co jsem považoval za dobré, to jsem také dělal. Nedbal jsem na to, co si o mně myslí jiní, ale jen o to, co si o mně myslí Bůh. Přijal jsem, když mé nohy líbala jakási hříšnice a s bičem jsem šel na ty, kteří z chrámu dělali tržiště…

Dneska bychom řekli: „Ježíš byl autentický“. Obrazem Janova evangelia řečeno: „Šel po cestě, kterou byl on sám.“ Dnešním jazykem a bez obrazu řečeno: „To, co Ježíš hlásal, tím také žil.“ Nehrál si před lidmi na něco, čím není.

Cesta – to je tedy obrazné vyjádření pro nějaké názory, postoje.

Pravda. „Já jsem ta cesta, pravda i život,“ řekl Pán Ježíš. Nestačí mít nějaké názory a postoje a naplno podle nich žít. Sobec či vraždící maniak dělají totéž. Kleptoman, který se podvolí své touze a krade, je autentický. Proutník, který střídá jednu partnerku za druhou, tak také žije podle svých názorů a postojů. Dělat (byť naplno!), co mě napadne, zjevně nestačí. Tomu ještě něco chybí a to „něco“ je odlišení dobra a zla. Odlišení pravdy a lži. Odlišení toho, co chce Bůh a toho, co diktuje naše sobecké srdce. Pán Ježíš si mohl dovolit být autentický, žít podle svých názorů a svých postojů, protože byl nejen v plnosti člověk, ale i v plnosti Bůh. Tohle bude řešit jen o pár veršů dál. Filipovi řekne: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ (J 14,9) To je ale skrytě obsaženo již v tom slově „pravda“. Pán Ježíš je pravda. Je ztělesněním toho, co je dobré, co je správné, co je podle Boží vůle. Proto může být autentický. Může dělat, co ho napadne, protože ho napadne jen to, co je správné. Pravidlo „co na srdci, to na jazyku“ si může dovolit jen ten, kdo má v srdci jen to dobré a takových lidí žel není mnoho. Přetahovat toto pravidlo i do oblasti našich skutků, to je pak ještě riskantnější. Ježíš, který je „Pravda“, si tohle dovolit může. Může si dovolit říkat, co chce a dělat, co chce, protože to, co chce, to je podle Boží vůle.

Pravda – to je tedy obrazné vyjádření pro to, co je podle Boží vůle.

Život. „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Tahle slova ukazují až k životu věčnému. Jestliže je něco osobně prožívané, tedy jestliže si na něco nehrajeme, jsme v tom sami sebou a zároveň je to dobré, správné, pravdivé, podle Boží vůle – pak je to život, nad kterým nemá poslední slovo ani smrt. Takový život ukazuje k Bohu, který k nám přišel v Ježíši Kristu, aby nám přinesl věčný život. Takhle totiž věčný život vypadá. Tohle čeká i nás – tahle pravdivá autenticita. To, že si budeme moci dovolit být takoví, jací jsme, protože to bude vždy a za všech okolností správně. Že naše myšlenky, slova i skutky budou přesně podle Boží vůle. To nás čeká v nebi. To nás čeká, až budeme i my žít ten život, o kterém mluví Pán Ježíš. Tehdy se naplní to, za co se Pán Ježíš modlil: „…aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás.“ (J 17,21) Až budeme v myšlenkách, slovech i skutcích plně sjednoceni s Bohem, tak budeme mít i podíl na jeho věčnosti.

Do té doby je takto s Bohem plně sjednocen jen Pán Ježíš. Jen on. My nejsme vlastníky plnosti pravdy. Cesta, Pravda i Život – to je jen on. Pán Ježíš, kterého nemáme ve své moci. Je to něco, co nemůžeme ovládat ani vlastnit. V tomto světě nebudeme nikdy mít ve svých rukou, ve svém vlastnictví plnost křesťanského učení, konečné poznání dobra a zla či vládu nad smrtí. Křesťanství se totiž nedá omezit na nějaký soubor pouček. Na cosi, co se lze naučit nazpaměť a v pravou chvíli prostě vytáhnout jak eso z rukávu či králíka z klobouku. Zahlásit nějaký biblický citát a udělat na druhého dlouhý nos, protože naší pravdou nemůže nikdo a nic otřást.

Myslím, že tohle měl na mysli pan farář Halík, když psal knihu „Co je bez chvění, není pevné“. Píše v ní, že víra má vždycky podobu otázek, ne hotových dogmat. A že to tak Bůh chtěl a proto vložil do Bible paradoxy a hádanky, aby nechal volný prostor pro víru i pochybnosti, protože víra je ustavičná cesta, neskončené hledání.

Tohle je mi hodně blízké. To, že křesťanství je cosi v pohybu. Vyvažování pohledů z jedné a z druhé strany. To, že se křesťanství nevyčerpává ve správných postojích. Postoj – to je něco, když stojím. Křesťanství je cesta, po které je potřeba jít a stále hledat, kudy dál. Myslím, že víra, která se spokojí s poučkami, víra která se neptá, která nehledá, tak neroste. Nejprve neroste – pak dokonce začíná zakrňovat. Přestává být vírou. Z takového křesťanství se stává „náboženský postoj“. Příjemný a dobře známý svět pouček, hotových pravd a mravních naučení. Žijeme si šťastně a spokojeně, ta nejvznešenější nejdokonalejší pravda je ta naše… Na to, abychom své město přejmenovali na „Efes“ už mnoho nechybí… Přesně na takovýhle svět totiž Pavel v Efesu narazil. Na svět hotových pravd, které nepřipouští kritiku. Jakékoliv zpochybnění je tu vnímáno jako bytostné ohrožení, jako nepřátelský akt agrese.

Artemis sice uctívali pod tímto či mnoha jinými jmény v širokém dalekém okolí, ale v Efesu kdysi hrozně dávno spadl velký meteorit. Ale kdo by myslel na nějaký meteorit – to bohové sestoupili a přinesli dolů obraz té nejvznešenější a nejdokonalejší podoby samotné Artemis, prostě to, co máme my. A jestli se to někomu nelíbí, tak špatně dopadne, protože si v chrámu koupíme magický svitek a na něm je kouzelné zaklínadlo a to funguje na všechno – i na prokletí nějakého takovéhoto kacířského bezbožníka.

Mít tu nejlepší víru – protože je od bohů. Nejlepší náboženství – protože je zjevené. Nejlepší zobrazení té nejlepší bohyně – protože to není dílo lidské, ale dostali jsme ho z nebe. Co chtít víc. Nu, víc asi nic moc, ale hlavně je potřeba, aby nám do toho někdo nezačal šťourat. Tohle je problém každé dokonalosti a skvělosti – totiž když je dokonalé a skvělé právě a jen a pouze to naše. Je mi jasné, že v případě Demetria a ostatních zlatníků šlo jedním dechem i o peníze, ale bylo by špatné celou tu scénu osekat jen na to, že Pavel někomu šáhnul na peněženku. Peníze jsou důležitá motivace, ale ne všemocná. Brát někomu jeho víru, bořit mu jeho jistoty, to se snadno stane motivem mnohem zásadnějším. Vynechat tento motiv z našeho přemýšlení o tom, co Pavla v Efesu potkalo, to by znamenalo nejen nepochopení, o co tam vlastně šlo, ale také bychom se připravili o poučení.

Tahle efezská situace totiž nemusí být zas tak odlišná od toho, do čeho můžeme my uvrtat sami sebe. Pominu sebe samého a své farářské zaměstnání, protože jsem tu asi jediný, kdo by si musel hledat jinou práci, kdyby ze dne na den všichni lidé naznali, že křesťanství je blábol. Možná ještě Honza Dus by měl problémy, ale ostatní by si dál mohli pokračovat ve své práci. Když omezíme postoj efezských obyvatel na strach o peníze, tak nám ten příběh vlastně nic neříká. Nám v naší víře o prachy nejde, jim ano. Jenže co když ani tak nejde o peníze, ale o to, že se jim rozpadá pod rukama to, čím žili? Co když tu skutečně jde o to, že něčemu věřili v tom nejbibličtějším smyslu slova víra – že se na to spoléhali, že tomu vydali své životy, že uctívání Artemidiny sochy byl ten příslovečný pevný bod, díky kterému se všechno v jejich životě mohlo hýbat – a Pavel jim to začal rozbíjet?

V tu chvíli se vůbec nedivím té zoufalé reakci davu, který dvě hodiny řve: „Veliká je efezská Artemis!“ To je zkratová reakce lidí, kteří jsou zasaženi a cítí ohrožení v samé hloubi svého přesvědčení a je jen normální, že tou první odpovědí je vzdor. Protest. Odmítnutí. „Veliká je efezská Artemis!“ Co nám to tu bude kdokoliv vykládat, že to není pravda? „Veliká je efezská Artemis!“ Cožpak Pavel nevidí ten 120 metrů dlouhý chrám? „Veliká je efezská Artemis!“ Cožpak Pavel nevidí, kolik lidí se jí klaní, kolik lidí ji uctívá? „Veliká je efezská Artemis!“ Cožpak Pavel neví že ephesia grammata, magické svitky s šesti mocnými slovy, dokáží vyléčit každou nemoc, ba i mrtvé křísit? „Veliká je efezská Artemis!“ Cožpak Pavel neviděl její krásnou sochu v chrámu?

Je snazší skandovat hesla, než promýšlet vlastní postoje. Je snazší donekonečna opakovat naučené poučky, než o nich začít přemýšlet. Je snazší ucpat si oči, uši, pusu, nos, než si připustit, že v tomhle světě má spousta lidí jiné názory, než mám já. Než se s těmito názory nějak vyrovnávat.

Možná se v nás při těchto slovech něco bouří. S čím se také vyrovnávat?! My přeci máme pravdu! Jsme přeci křesťané! Já přeci (1) žiji podle svého nejlepšího přesvědčení, to přesvědčení je (2) správné a tak je to ten nejlepší ba (3) jediný možný život, jaký je možný žít. Cesta, pravda a život… A máme je pěkně pevně v rukou, držíme si je a nepustíme. „Veliká je efezská Artemis!“ a jestli se to někomu nelíbí, tak špatně dopadne. Žer, ptáčku, nebo chcípni! Chybí už jen nějaký ten magický svitek, kterým bychom proklínali kacířské bezbožníky, co nejdou po naší cestě, nesdílejí naši pravdu a žijí svůj život jinak. A někdy ani ten nechybí, křesťanství si v dějinách již mnohokrát poradilo s tím, jak se zbavit těch, kteří nesdílí tu naši pravdu nejpravdovatější.

Právě proti takovéto podobě křesťanství se postavil sám Kristus slovy „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Nemáme pravdu v rukou. Nejsme to my, kdo rozhoduje o tom, co je dobré a co je zlé, ale my sami se to musíme učit. Tam, kde se naučíme, co je dobré, tam je podle toho potřeba žít, protože to je cesta k životu věčnému. Stále je to ale cesta. Něco, po čem je třeba jít, pohybovat se, promýšlet, kudy dál. To, že jsme na minulé křižovatce odbočili vlevo a bylo to správné, to přeci neznamená, že až do konce života budeme na každé křižovatce odbočovat vlevo!

K nebeskému Otci nepřicházíme proto, že máme nejlepší náboženství a že žijeme podle pravidel, která toto náboženství stanovuje. „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne…“ říká Pán Ježíš. Neodkazuje nám soubor pravd, ale dává nám sám sebe jako vzor k následování. Není to tak jednoduché, jako mít nějaký seznam pouček a pomyslně si odškrtávat …splněno, splněno, splněno. Je to život naplněný hledáním Boží vůle, ale „…každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“ (Lk 11,10) Jsem přesvědčen, že to je život, který je nejpodobnější životu Ježíšovu, tak jak ho žil na tomto světě a bude mu podoben i ve vzkříšení a věčné radosti v Božím království.

Amen.