J 14,6–16

Písně: 25, 602, 192, 158, 684, 367

Introit: Ž 25,4–5
Čtení: 1Kr 21,1–11
Text: J 14,6–16
Poslání: Ef 1,5–10

Milí bratři a sestry,

slavíme trojiční neděli. Neděli, ve které máme obzvláštní možnost dotknout se zase jednoho tajemství víry, totiž jaký je vztah mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Bohem Stvořitelem, Spasitelem a Posvětitelem…

Pro tento dotyk s tajemstvím máme v posledku dvě možnosti. Ta první je řeč filosofických spisů. Jazykem té které doby se pokoušeli moudří a zodpovědní křesťané postihnout, jak to tedy je s Božskými osobami a Božskou vůlí. Jak vyjádřit, že Bůh k nám přišel na tento svět v Ježíši Kristu, Bůh se nám dává v daru Ducha svatého – a přeci nejsou tři Bohové, ale stále jen jeden. Je to všechno navýsost propletené, v řeči filosofických termínů přísně logické a přeci složité a zvláštní. Po mém soudu nepoužitelné v kázání, protože je to cosi odtrženého od našeho života, od našich starostí, od naší životní zkušenosti.

Zkusím Vás pozvat do příběhu, snad se v něm ukáže víc. Příběhu, který jsme slyšeli v prvním čtení, příběhu o Nábotovi Jizreelském a jeho vinici. Tedy spíš příběhu o Achabovi a Jezábel, protože jejich vztah je to, co je pro mne v tomto vyprávění důležitější. Je to vztah muže a ženy, vztah manželů, kteří spolu už nějaký ten pátek žijí. Docela dlouho, určitě jsou to roky! Deset, patnáct…? A nevíme o žádné další manželce, vypadá to, že Achab měl jen tu Jezábel.

Manželství je zvláštní vztah. Je odlišný od jakéhokoliv jiného mezilidského vztahu. Bible pak v hledání toho, jak vysvětlit vztahy tak říkajíc „uvnitř Boha“ sahá právě do pojmů, které používáme v manželství a v rodinném životě. Již výrazy jako „Otec“ a „Syn“ navozují jakousi „rodinnou atmosféru“. Připomínám, že „Duch“ je v hebrejštině ženského rodu, čehož si žel všímají jen feministické teoložky, ale tu představu rodiny to jen podtrhne. I toto zase trochu nabourá tradiční představu „chlapáckého Boha“. V Bohu je cosi ženského, vnímavého, empatického – a je to právě Duch svatý! Bůh v akci, Bůh, který působí v nás, Bůh, který působí v tomto světě, Bůh, který udílí každému dary, jak uzná za vhodné…

Vztahy mezi Otcem, Synem a Duchem svatým teologické knihy popíší, jako vztah lásky. Je to pěkné, pravověrné… Má to jen tu drobnou, leč podstatnou vadu, že si pod tím člověk nic moc konkrétního nepředstaví. Tady nám ale právě přijde na pomoc obraz manželského života. Achab, Jezábel a příběh jejich života. Je to dobře, že to není žádný příkladný pár. Ono totiž mnohem lépe vyplyne na povrch, jak takový vztah funguje, jak působí. Jak sjednocuje. To je to podstatné slovo. Možná vůbec nejpodstatnější, když budeme přemýšlet o manželství i o vztahu v Trojici – jde o jednotu, o sjednocování.

Manželství je v Bibli popsáno na několika místech známým obrazem, že dva se stanou jedním tělem. O této zvláštní jednotě se ale nemluví jako o nějakém ideálu. Jako o cíli, ke kterému by mělo manželství směřovat. Jednota je předpoklad! Ta je dána manželům do vínku. Tato jednota je výchozí bod pro další vývoj. Dobrý příměr je k zámku a klíči. Nekoupíte si zámek a k němu klíč, s tím, že se to teda nějak zaběhne a za pár let (když to všechno pěkně klapne, tak si možná už za rok či dva!) budete moci i zamknout či odemknout. Klíč a zámek – jakkoliv vypadá každý jinak – tak tvoří jednotu. Ta jednota je výchozí pozice, ta se předpokládá od samého začátku.

Jasně, nefunguje to vždycky tiptop. Mám klíč od přední místnosti v kostele trochu ohnutý a odemyká se s ním fakt dost špatně. Na té jednotě to ale nic nemění. Tenhle klíč patří k tomuto zámku a k žádnému jinému. Je jen poškozený. Odpadl od původní jednoty. Pro plnost jednoty je potřeba něco udělat – vrátit klíč do jeho původního stavu před poškozením. Vzít kladívko a opatrně ho narovnat. Kdybych nebyl líný, dávno už by to bylo hotové – no a v manželství je to vlastně úplně stejné. Do vínku je manželům dán fakt jednoty. Jestliže to nefunguje, je to známkou nějakého poškození. Známkou toho, že by bylo potřeba něco napravit. Spousta věcí se dá řešit, kdyby člověk chtěl. Jenže je tu lenost, neochota něco dělat, zvyk… Ono to nějak jde, tak proč se snažit. Chyba je, že ohnutý klíč asi tomu zámku moc neslouží. Jak si tak představuji funkci zámku, tak ho to může přinejmenším vevnitř odřít. Asi bych ho fakt měl narovnat…

Achab a Jezábel – to je zámek a klíč. Jezábel je klíč, ale hodně, opravdu hodně pokřivený. Na faktu jednoty jejich svazku, na faktu jednoty společného těla Achaba a Jezábel to ale nic nemění. Jsou zámek a klíč, patří k sobě, tvoří jedno tělo. Vzájemně se ovlivňují, mění. Achab je člověk, který se v životě hodně měnil. Vidíme ho jako zbožného kajícníka i jako modloslužebníka. Jako člověka, který se podřizuje Elijášovým prorockým slovům, i jako orientálního despotu, který na nějaká Boží nařízení kašle. Vysvětlení je vcelku jednoduché – Achab zjevně nebyl tak silná osobnost. Nechal se ovlivnit na jednu i na druhou stranu. Časem převážila pohanská strana jeho ženy. Ten pokřivený klíč nakonec zmařil i zámek.

Opakuji ale, že na samém faktu jednoty manželského svazku se nic nemění. Z toho příběhu, který jsme slyšeli, vytáhnu kousek, který mne v této souvislosti zaujal nejvíc: Achab je otrávený že nedostal vinici, přijde za ním Jezábel, zjistí, co se děje a řekne: „Teď ukážeš svou moc … já sama ti dám Nábotovu vinici.“ Připadlo mi to až tragikomické. Výborně to vystihuje, o co v manželství jde – o jednotu. O to, aby ti dva táhli za jeden provaz. Aby měli společný cíl i společnou cestu, jak tohoto cíle dosáhnout. Může ho vymyslet a dosáhnout jeden, ale rozhodnutí jednoho je zároveň rozhodnutím druhého, protože jsou „jedno tělo“. I proto Elijášova kritika dopadne na Achabovu hlavu, byť on vlastně neudělal nic špatného, protože celou tu špínu udělala jeho žena. Rozhodnutí jeho ženy je v posledku jeho rozhodnutím. Je příznačné, že když Bible chválí „ženu statečnou“ (Př 31), tak je záhy řeč o tom, jak je na tom její manžel a obráceně, když přijde řeč na dobrého muže, tak Pavel řekne, že „žena je sláva muže“ (1Kor 11). Tyhle dva nelze dost dobře oddělovat, byť nelze zpochybnit, že jsou to pořád dva lidé. Tvoří jakousi zvláštní formu jednoty. To, co udělá jeden, má zásadní vliv na toho druhého. Rozhodnutí jednoho je automaticky bráno jako rozhodnutí těchto dvou. Pokud tomu tak není, vnímáme, že je něco v nepořádku. Jeden tvrdí to, druhý ono, neshodnou se, jdou proti sobě. Jeden dětem něco zakáže, druhý jim to dovolí… Cítíme, že tady je něco v nepořádku. Patří k obecnému povědomí, že když už dva jsou manželé, tak by měli táhnout za jeden provaz.

A od tohoto poznání se mohu odrazit k jakémusi „dotknutí se“ tajemství Boží Trojice. Dobře tedy, vztahy mezi Otcem, Synem a Duchem svatým teologické knihy popíší, jako vztah lásky. Je to pěkné, pravověrné… a v tuto chvíli už si pod tím něco maličko představíme, protože máme obraz, o který se můžeme opřít. Obraz manželského života. Obraz vztahu dvou samostatných osob, který ale přerůstá v jakousi formu jednoty. Rozhodnutí jednoho je automaticky rozhodnutím druhého. Na rozdíl od mnohých manželství to uvnitř Boží Trojice funguje. Ježíš se modlí to známé „Ne jak chci já, ale jak chceš ty,“ a zároveň je tu i Ježíšova modlitba u Lazarova hrobu (J 11): „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Víme, že Bůh posílá svého Ducha a zároveň čteme v listě Římanům (8,27), že „Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle“. Zůstávají odděleni, jsou samostatní, a přesto táhnou za jeden provaz. Jsou sjednoceni v cíli i ve způsobu, jak tohoto cíle dosáhnout. A na rozdíl od nás lidí jim to dokonale funguje.

Připomínám, že tato jednota je na začátku. To není výsledek postupného srůstání, ale předpoklad, ze kterého se vychází, předpoklad, kterému ti dva postupně přichází na kloub, předpoklad, který se víc a víc projevuje, ale jako takový tu byl od začátku. Přesně tak to je ve vztahu uvnitř Boží Trojice – jenom nám to dochází až postupně a z části.

Chápeme, že V Ježíši Kristu za námi přišel Bůh. Když Jezábel posílala dopisy, bylo to bráno jako Achabovo královské rozhodnutí, byť si to vymyslela jeho žena. Jezábel přikazovala v autoritě svého muže. Ne proto, že s ním byla dlouho. Ne proto, že by si za ta léta vybojovala nějakou autoritu, ve které by mohla rozhodovat. Byla to prostě králova manželka a to stačilo. Měla k dispozici královskou pečeť. Kdyby to, co udělala, tak udělala dva dni po svatbě, na věci by to nic neměnilo.

Je to přirovnání a každé přirovnání kulhá, ale může nám to pomoci v pochopení toho, že Pán Ježíš na tomto světě vystupoval v plné autoritě svého nebeského Otce. Právě pro tu jednotu, kterou nemusel nejprve nějak vybojovat. Jednotu, o kterou nemusel usilovat a postupně ji získat, aby ji na konci své životní pouti používal. On ji prostě měl a s touto autoritou jednal. Očekával, že ji lidé budou přijímat. „Kdo vidí mne, vidí Otce … já jsem v Otci a Otec je ve mně … Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky.“

Jasně, že dokonale nepochopíme. Jasně, že se dotýkáme tajemství a všechny lidské popisy i obrazy nás budou jen více či méně přibližovat. Smyslem tohoto přiblížení není pochopit, ale prožít. Přijít k Otci a poznat ho. O to tu přeci jde. Mít podíl na té lásce. Je to jako v manželství – smyslem manželství není pochopit, jak jsou Ti dva jedno tělo, ale prožít tuto jednotu. Právě tak se nám Pán Ježíš nabízí jako cesta, pravda a život, jako ten, na kom je vidět nebeský Otec. Ne proto, abychom pochopili tajemství jednoty v různosti a různosti v jednotě, ale abychom na této jednotě mohli mít podíl.

Vztahy mezi Otcem, Synem a Duchem svatým teologické knihy popíší jako vztah lásky. Je to pěkné, pravověrné. Už si pod tím i něco maličko představíme, protože máme obraz, o který se můžeme opřít, obraz manželského života, obraz toho, že dva se stanou jedním tělem. Že je cosi spojuje, i když jsou různí.

Proto se můžeme vydat na cestu za touto láskou. První krok je věřit Ježíši, že nás vede dobře. Ježíš řekl: „Věřte mi…“ Důvěra, že Ježíš je dobrá cesta, to je první krok na cestě, na jejímž konci budeme mít podíl na Boží jednotě. Cesta, na jejíž konci se naplní to, za co se Pán Ježíš modlil, tedy „…aby všichni jedno byli“ jako je on a jeho nebeský Otec. Abychom i my měli podíl na vztahu, který dokáže sjednotit a přeci nebere člověku jeho osobnost. Duch svatý, kterého Ježíš zaslíbil a kterého Otec pošle, nás bude na této cestě proměňovat.

Neztratíme svoji osobnost. Stále tam budeme my a Bůh, tak jako i uvnitř Trojice zůstává Ježíšem a jeho nebeský Otec (1) „Ne jak chci já, ale jak chceš ty“ a zároveň je (2) „Otče, … věděl jsem, že mě vždycky vyslyšíš.“ Zůstávají odděleni, každý se svojí svobodnou vůlí k rozhodnutí, ale mají společný cíl a stejnou cestu, jak tohoto cíle dosáhnout.

Právě tak zůstaneme my a Bůh jako oddělené bytosti se svobodnou vůlí k našim rozhodnutím. (1) „Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním…“ Cílem je ale sjednocení (2) „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.“ Cílem je najít si společný cíl. Chtít to, co chce Bůh. Prosit o to a Bůh nás vyslyší, snažit se o to – a Bůh nám sám přijde na pomoc a dá nám Ducha svatého. Když se ti různí sjednotí v cíli i v cestě, jak k tomu cíli dojít, tak to funguje. V Boží Trojici, v manželství, ve vztazích mezi námi, ve vztahu člověka a Boha…

Amen.