J 15,26–16,14

Písně: 16, 434, 372, 409, 192
Introit: Ez 36,26–27
Čtení: Ef 3,1–20
Text: J 15,26–16,14
Poslední slova, která slyšeli učedníci od svého Pána než vstoupil k Otci, byl slib: „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí a budete mi svědky.“ Tak to zaznamenal Lukáš ve Skutcích apoštolů, když nám vypráví o Nanebevstoupení Páně.

Podle Janova evangelia, které jsme dnes četli, však Pán Ježíš tuto velikou událost svým učedníkům oznámil už o hodinu dřív, ještě před svým ukřižováním a zmrtvýchvstáním. jakoby je chtěl „s předstihem“ připravit na seslání tohoto Ducha, kterého nazývá Přímluvcem. Už toto zvláštní značení má učedníkům přiblížit jeho působení: přímluvce je totiž ten, který obhajuje a zastává se, tak jako advokát svého klienta při soudním jednání. A učedníci takového obhájce budou potřebovat, protože jim bude velmi těžko. „Budou Vás vylučovat ze synagog; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha.“Takový je svět, který stojí proti Ježíši a stejně tak se postaví proti jeho učedníkům, kteří mají jeho evangelium nést všem lidem. To je skutečnost, kterou Ježíš svým přátelům nezamlčuje. A také musí vědět, že od nich odejde k Otci. „Že jsem k vám tak mluvil, zármutek naplnil vaše srdce.“

Jak by ne: zůstanou bez svého Pána, na všechno to nepřátelství neporozumění světa sami. To přece nemohou vydržet. A do svého smutku a černých myšlenek slyší laskavý a soucitný hlas: „Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde.“ Ježíš má na mysli stále prospěch svých učedníků. Ten, kterého pošle, a on odchází, aby právě toto zařídil, bude jim ku pomoci v takové míře, jak budou potřebovat pro své poslání. „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.“ V jejich zvěstování bude přítomen ten, kterého Ježíš pošle, aby to bylo svědectví o něm, plné pravdy.

Bez tohoto Přímluvce, který se ujímá slabých a křehkých zvěstovatelů a jejich věc bere za svou, by Ježíšovi svědkové nedokázali čelit zásadnímu neporozumění, které je čeká. A také by mohli ztratit to podstatné, co mají vyřídit. Proto Přímluvce, jehož Ježíš pošle, bude ve slovech apoštolů ukazovat člověku, „v čem je hřích, spravedlnost a soud.“

O hříchu se dnes nemluví vůbec, za spravedlnost pokládá každý něco jiného a soud ve smyslu Posledního soudu je také něčím vzdáleným. A přece ten Přímluvce, Duch svatý, dává těmto pojmům ten pravý význam. Jen on může člověku ukázat pravou podstatu hříchu: totiž odmítání Boží lásky, která přišla v Kristu. „Hřích je v tom, že ve mne nevěří.“ Boží spravedlnost pak je v tom, že Boží Syn, odsouzený a ukřižovaný, všemi pohrdnutý a odmítnutý, jde k Otci do jeho slávy. A konečně Duch svatý dává radostnou jistotu, že vládce tohoto světa – satan, Boží nepřítel, je Kristovým vítězstvím odsouzen. Není ještě zničen, ale ti, kteří uvěřili v Ježíše, Syna Božího, se mu mohou vzepřít, protože nad nimi nemá moc.

O Duchu svatém řekl Pán učedníkům: „uvede vás do veškeré pravdy.“ Je to slib, že společenství jeho vyznavačů bude vedeno k hlubšímu a hlubšímu poznání Božích tajemství. Právě o tom píše apoštol do Efezu: „porozuměl jsem Kristovu tajemství, které z dřívějších pokolení nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům: že pohané jsou spoludědicové a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbení evangelia.“ (Ef. 3,4) Duch svatý dává poznat to, čeho jsme si nevšimli, co nám bylo cizí, jako důležité, uvádí nás – jistě postupně – do plnosti Boží pravdy. A dělá to ne proto, abychom my vyrostli ve vlastních očích, ale aby Kristu Pánu byla vzdána sláva. „On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.“

Amen.