J 15,5

Písně: 320, 648, 558, (VP 308, 311, 689) 510, 200, 658

Introit: Iz 53,1–5
Čtení: Ř 11,16–24
Text: J 15,5
Poslání: 1Pt 2,21–25

Milí bratři a sestry,

čeká nás velkopáteční přemýšlení nad Ježíšovým obrazem vinného kmen a ratolestí. To první a nejpodstatnější, co nám tento obraz říká – vinná réva je dobrá právě jen pro své hrozny. Neplodná ratolest, větvička, která nenese ovoce, je obrazem něčeho docela zbytečného. K ničemu dobrému se použít nedá. A platí to i naopak – hojné ovoce je jediný cíl, na kterém může větvička svoji užitečnost osvědčit. Nemůže si vybírat, v čem bude ten který rok užitečná. Že tedy dobrá, letos bude užitečná hrozny. Příští rok bude mít pěkné veliké listy a další rok bude mít listy sice menší, ale zato jich bude hodně. Čtvrtý rok by chtěla zkusit potěšit vinaře tím, jak se pěkně klátí ve větru a pátý rok naopak zesílí a i kdyby fičel bouřlivý severák, tak ona se ani nepohne… Ne. Větvička nemá na výběr. Buď ponese hojné ovoce, nebo je zbytečná

Informace číslo dvě: chce-li větvička nést ovoce, musí být spojena s kmenem. Jinak se k živinám nedostane. Musí být napojena na mízní systém, který z kořenů kmenem dodává vodu nezbytnou k životu větvičky. Větvička napojená na kmen má pořád ještě šanci, protože dostane dusík, draslík, fosfor a další potřebné látky k tomu aby měla listy, květy a plody. Jiná cesta není, jiným způsobem větvička zásobována živinami být nemůže. Dokud je u kmene, má šanci, pokud je od kmene odlomena, tak je v zásadě jedno, z jakého to bylo důvodu. Smysl své existence ale v každém případě ztrácí.

Třetí podstatná informace, která se nám v tomto podobenství objevila, už zas tak moc nemluví o čiré botanice, ale víc o Božím zahradnictví. Vychází z Ježíšova „kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce“. Kmen a větvička jsou organicky spojeny v obou směrech. Jistě, že to není rovnocenný vztah. Zvláště u vína je zřejmé, jak je důležitý kmen, který (i když ho ořežete na babku!) tak i po takovém ořezání každý rok obroste novými větvičkami. A přece nejsou větvičky kmeni lhostejné. Moudrý vinař přece neořezává každý rok všechny větve. Má nějakou vizi, představu, cíl, ke kterému chce u toho vinného kmene dojít. K čemu má onen vinný kmen nakonec posloužit. Jak má vypadat. My té představě rozumíme. Snadno si každý z nás představí krásný košatý vinný kmen bohatě obrostlý spoustou větví, na kterých jsou krásné sladké hrozny. To je cíl a k tomuto cíli slouží i samotný kmen. Ani kmen není samoúčelný, i kmen je tu proto, aby plnil plány vinaře. Je tedy i jeho snahou, aby byl s větvemi co možná organicky spojen. Nejen pasivně čeká, že větve budou z něj brát sílu, tedy že budou zůstávat v něm. On sám chce zůstávat v nich, chce v nich aktivně působit, chce jim tuto sílu dávat. Krásně větve jsou ozdobou kmene a radostí vinaře.

Já jsem vinný kmen… řekl Pán Ježíš. Já jsem tu proto, abych plnil zájmy vinaře, abych zcela sloužil plánům svého nebeského Otce. Nejsem tu proto, abych si užíval sám sebe, abych se kochal svojí tloušťkou, pevností, ale abych dával sílu jednotlivým větvím. Abych jim zprostředkoval živiny, ke kterým se větve samy svojí silou nemají šanci dostat.

Od prvních zpráv, které o Ježíši máme, tak vidíme, že se poctivě snažil plnit tento úkol. Hledal vůli svého nebeského Otce a tam, kde ji poznal, tam podle ní žil. Nehleděl na sebe, ale sloužil lidem kolem sebe. Uzdravoval bolesti těla, duše i ducha. Léčil nemocné, potěšoval ztrápené, odpouštěl hříchy provinilcům. Byla to práce, která přinášela neskutečné množství dobra.

Znovu ale podtrhuji – nedělal to kvůli sobě, ale protože to byla vůle jeho nebeského Otce, vůle dobrého vinaře, aby takto on – vinný kmen – sloužil větvím. Proto byl v Getsemanech ochoten přijmout i trpký kalich, který znamenal tohle všechno ukončit a zemřít. Ježíšova poslušnost je naprostá. I dílo tak evidentně dobré a konané na 100 % podle Boží vůle, jako byl Ježíšův bezhříšný život, tak musí skončit, je-li to Boží vůlí. K takovéto poslušnosti chce dovést své učedníky a teprve na kříži se ukazuje Ježíšova poslušnost v naprosté plnosti. Teprve na kříži vidíme, že Ježíš je dokonalý člověk, tedy člověk, který je ochoten jít v poslušnosti Božího slova až na doraz.

Takhle tomu mohli dobře porozumět Ježíšovi učedníci. Pro nás už je to ale mnohem vzdálenější, protože jsme Ježíšovo přímé působení nezažili. Co si s tím tedy můžeme počít my? My, lidé 21. století, kteří se o Ježíši dozvídáme velmi zprostředkovaně. Jak my můžeme být ratolestmi, které ponesou ovoce? Jak se dostaneme k vinnému kmeni, abychom byli v něm a on v nás? Jak se napojit na mízní systém tohoto kmene? Jak se my, nebohé větvičky placatící se v tomto světě, dostaneme k té jediné možnosti, bez které nemůžeme činit nic?

Cestu nám naznačuje první čtení. Apoštolův obraz olivy, na kterou jsou větve naroubovány, aby mohly nést ovoce. Spojme si tento Pavlův obraz s Ježíšovým obrazem vinného kmene a ratolestí. Vyjde nám velikonoční zvěst pro každého z nás. My jsme vinné ratolesti, které mají šanci být naroubovány na vinný kmen. Můžeme přijmout Ježíše jako Pána a Spasitele a tak se s ním spojit. Z větviček dobrých leda ke spálení se mohou stát dobré větve nesoucí ovoce, protože se připojíme ke kmeni a od něj budeme brát živiny k nesení ovoce nezbytné.

A stále jsou Velikonoce, stále je Velký Pátek a my vidíme Ježíše na kříži. Už víme, že ho a kříž přivedla naprostá poslušnost Bohu. Měl naplnit svůj úkol – stát se prostředníkem mezi námi a Bohem. To, co dělal celé roky tím, co učil a dělal, to měl nyní zjevit jako osoba. Nejde o nauku, ale o osobu. Nejde o to, aby v nás zůstala Ježíšova slova, Ježíšova nauka, ale aby v nás byl on sám. Právě tak by bylo málo, kdyby byl Ježíš jen příkladem hodným následování. On je vinný kmen, my máme zůstat v něm a on v nás. Jde o sílu, kterou nám chce Ježíš dát a dávat. Jako prostředník mezi Bohem a lidmi nám má zprostředkovávat Boží sílu, která nás promění. Dát nám Ducha svatého, abychom nesli ovoce Ducha. A právě o tom mluví Ježíšova velkopáteční oběť. Ježíš se na kříží dává pro mě. Uvědomění si, že Ježíš na kříži trpí pro mě osobně, to je okamžik, kdy máme možnost se s Kristem spojit. To je okamžik, kdy já, planá a zbytečná větvička, mohu být naroubován.

Zahradnické intermezzo – co je to roubování? To je okamžik, kdy vezmete ulomenou větvičku a zraníte kmen. Pak přiložíte ránu na ránu, zraněnou větvičku na zraněný kmen. Dotknou se mízní systémy a mohou se spojit. Větvička (pro své odlomení, své zranění, odsouzená k zániku) skrze toto zranění začne nabírat živiny. Zlo zranění není smazáno, ale je proměněno v dobro. Stává se spojnicí, kanálem kterým proudí životodárná míza. Větvička začíná srůstat s kmenem, zesílí, zpevní se a časem se stane nedílnou součástí stromu. Nepoznali byste, že u kmene nebyla odjakživa.

My lidé jsme větvičky osamělé větvičky bloudící tímto světem. Odlomené od Boha svým hříchem. Hřích nás oddělil od Boha. Odlomil, vyhnal z ráje. Hřích – to je to zranění, které si neseme s sebou a které je pro nás neustálou připomínkou toho, že nesmíme k Bohu. Tedy – nesměli jsme. Teď je tady Ježíš Kristus. Vinný kmen, který se dobrovolně nechal zranit. Nemusel! Nebylo nic, co by ho nutilo – jen jeho touha naplnit Boží plán s tímto světem a tímto plánem je, aby všichni mohli být spaseni. V Getsemanech vidíme, že sám se do toho nijak nežene, ale že je pro něj zásadním motivem poslušnost nebeskému Otci. V této poslušnosti šel na kříž. Nechává se zranit lidským hříchem.

Ještě po vzkříšení ukazuje svým učedníkům rány v rukou a na boku. Je za tím víc, než jen poznávací znamení, že to opravdu je on! Na ty rány nesmíme zapomenout, protože ty rány má kvůli nám. To pro nás se nechal zranit, abychom my mohli být těmito jeho ranami uzdraveni, jak prorokoval Izajáš. To jsme slyšeli na začátku bohoslužeb: Domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha… Ale to nebyl Bůh, kdo mu způsobil ty rány. To byli lidé. Tedy přesněji – to jsme byli my, lidé. Byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Tím, že se od nás nechal dobrovolně zranit, tak nám otevřel cestu k nápravě.

Na nás je teď odkrýt svoje rány. Křesťanskou hantýrkou se tomu říká „vyznat svoje viny“. Přiznat sami sobě (protože Bůh to přece ví), co všechno nás oddělilo od Boha. Přiznat svoji hříšnost a uvědomit si, že dříve nebo později nám hřích přinese smrt. Řečeno v obrazech dnešního podobenství – kde všude jsme se jako větvičky odlomili od kmene. Přiznat si všechny ty rány na vlastní duši. Přiznat si, že ty rány dokážeme před druhými a často i sami před sebou všelijak maskovat, ale nedokážeme je léčit. Neporadíme si s hříchem. Dobře to viděli farizejové, když říkali „Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ (Mk 2,7) Odpouštění hříchů je ve výhradní Boží kompetenci. To, že si s hříchem neporadíme ale neznamená, že se s tím nedá dělat vůbec nic.

Naším úkolem je v první řadě tyto viny přestat skrývat. Druhý krok je těchto hříchů litovat. Nejlepší definice lítosti, kterou jsem slyšel: musíme začít prožívat bolest toho, komu jsme ublížili, jako svou vlastní. Pořád se točím okolo toho, že Ježíš se nechal zranit kvůli nám. To jsme byli my, kvůli komu trpěl na kříži. Když si tohle přiznáme, je to jako bychom šli a svoje rány přiložily na rány Kristovy. Tomu se křesťanskou hantýrkou říká „přijmout Ježíše jako Spasitele“. V poznání, že ty rány, které získal na Golgatě, ty si nechal udělat kvůli nám, tak můžeme mít naději, že díky těmto jeho ranám budou ty naše rány uzdraveny. Že s ním opět srosteme. Rány se zacelí. Spojíme se s Kristem. Budeme opět přivtěleni k vinnému kmeni. Opět od něj budeme přijímat sílu – budeme v něm. A on bude v nás – on sám bude řídit náš život. Bude nám dávat to, co potřebujeme k životu. Dost možná to nebude to, co k životu chceme. Ale my jsme větvičky, on je kmen. On rozhoduje, my posloucháme. Tomu se křesťanskou hantýrkou říká „přijmout Ježíše jako Pána“.

To podstatné je, že náš život zase dostane smysl. Konečně zase můžeme nést ovoce. Rozbité společenství s Bohem je obnoveno. Jsme v Kristu a Kristus je v nás, skrze něj přijímáme Ducha svatého a neseme ovoce Ducha. Kříž splnil svůj účel. Stal se otevřenými dveřmi, skrze které jsme vešli do Božího království.

Amen.