J 16,33

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Iz 35,3
Čtení: J 17,1–5.13–21
Suspirium: Žd 2,12
Text: J 16,33
Poslání: Ř 15,13
Požehnání: Nu 6,24–26
Jednou – a bylo to skutečně jen jedinkrát – jsem byl pozván na AMU. Měl jsem tam mít na jejich symposiu přednášku o vztahu hudby a psychologie. Přišel jsem dosti brzo, abych slyšel přednášku, která byla přede mnou. Jeden hudební vědec v ní podával výsledky své práce. Ta se týkala frekvence různého odstupu dvou po sobě následujících tónů v jedné Smetanově opeře. Hledal, který odstup tam byl nejčastější. Vzpomněl jsem si na to, když jsem listoval ve své osobní bibli. Já si v ní při čtení podtrhávám ty verše, které mne osobně oslovily. Mám na to svůj systém. Ty nejzávažnější verše si podtrhávám červeně, ty druhé nejdůležitější modře. A mezi těmi, které mne nejvýrazněji oslovují, mám ještě jeden stupeň. Vrcholem jsou verše podtržené nejen červeně, ale ještě navíc žlutým zvýrazňovačem. Proč to říkám?

Když si jen tak listuji v této své bibli, všiml jsem si toho, jak často se v ní objevují žlutočerveně zvýrazněné povzbuzující verše. Jeden z nich zazněl hned při vstupu do tohoto shromáždění. Jiný zazněl dnes v prvním biblickém čtení. Další je právě dnes vybrán jako text kázání. Oč jde? Hned v první kapitole bible čteme to nejpodstatnější o člověku. Pán Bůh mu staví před oči cíl. Má být obrazem Božím. To je Boží odpověď na náš povzdech: „Tak mít pro co žít – pro něco, co stojí za to, abych svůj život nezmarnil.“ A jak to vypadá v praxi?

Abrahamovi tento cíl Pán Bůh naznačil velice konkrétně: „Vyjdi ze země své a jdi do země zaslíbené.“ A k této výzvě mu ihned dává ujištění: „A nic se neboj!“ Doslova (Genesis 15,1): „Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: ‚Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.‘“ A jeho synu Izákovi řekne Hospodin později (Genesis 26,24): „Tu noc se mu ukázal Hospodin a pravil: ‚Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo kvůli Abrahamovi, svému služebníku.‘“ A k Abrahamovu vnukovi po té promluví Hospodin (Genesis 28,15): „Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ Toto ujišťování typu „neboj se, já jsem s tebou“ vyjádří poté výrazně porok Izajáš (Izajáš 43,1–5): „Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: ‚Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval. Neboj se, já budu s tebou.‘“ Život někdy připomene povzbuzující biblické verše. Nakoukl jsem jednou v nemocnici do oddělení, kde jedna maminka čekala před ordinací. Hladila si bříško a vemlouvavě svému zatím nenarozenému dítěti říkala: „Klidně spinkej, broučku, maminka o tobě ví. Nic se ti nemůže stát.“ Vzpomněl jsem si při tom na to, co mám podtrženo u Izajáše 49,14: „Sión říkával: ‚Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul.‘ Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní…“

A co na to říká Nový zákon a zvláště evangelia? Odpovědí nám může být Ježíšova odpověď ženě přistižené v cizoložství (Jan 8,3–11): „Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postavili ji doprostřed a řeknou mu: ‚Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?‘ Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: ‚Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!‘ A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, zahanbeni ve svém svědomí vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až tam zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: ‚Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?‘ Ona řekla: ‚Nikdo, Pane.‘ Ježíš jí řekl: ‚Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!‘“

V našem textu slyšíme nejen „Vzchopte se!“ – ale i důvod, tj. to, co nám to umožňuje: „Já jsem přemohl svět.“ To slovo „přemohl“ nám připomíná Ježíšův boj s pokušitelem, o němž čteme hned na začátku jeho působení. Tam přemohl pokušitele. Nyní – v souvislosti našeho textu – je to doplněno zprávou o Ježíšově ukřižování a zmrtvýchvstání.

Dovolte mi velice osobní zážitek. Byl jsem za minulého režimu na ilegálním setkání křesťanských lékařů v Budapešti. Bylo to o velikonočních svátcích. V neděli ráno jsem si přivstal a podíval jsem se mimo jiné do sálu, kde měly být bohoslužby. Na stole byl ledabyle pohozen bílý kus plátna. Složil jsem ho – jak jsem zvyklý z domova skládat prostěradla – a uložil pěkně na okraj stolu Páně. Když jsem tam za půl hodiny přišel, byl ten kus plátna opět ledabyle pohozen na stole Páně. Když se to stalo i potřetí, pochopil jsem. Beze slov mi tím bylo řečeno: „Hledáš Ježíše v materielní podobě, ale on vstal z mrtvých a ‚není ho tuto‘, jak říkají kraličtí. Je zde jinak a je zde i jako Přímluvce. Je zde i jako Duch svatý.“

V první části věty, ve které je uveden text našeho kázání, je napsáno Ježíšovo slovo: „Ve světě máte soužení. Toto jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Proto vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ Izajáš 30,15: „V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství!“

Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého.

Amen.