J 17,1–26

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Kázání 24. května 2009
Introit: Ř 8,34–39
Čtení: Sk 7,44–60
Text: J 17,1–26
Minulou neděli jsme slyšeli to, co pověděl Pán Ježíš svým učedníkům na rozloučenou: že Přímluvce, Duch svatý, jim připomene všechno, co jim řekl. Ale teď – a to je chvíle těsně před jeho zatčením – už nemluví s učedníky, ale pozvedne oči k nebi a mluví jen se svým Otcem. Teď, když přišla jeho hodina, prosí Syn Otce, aby jej oslavil i v jeho utrpení a smrti. „Oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe dřív, než byl svět.“

Ježíš ví, do jakého ponížení vchází: kříž, na kterém zemře, škrtá všechnu lidskou důstojnost a je znamením nejhlubší potupy a kletby. Ale ten, jemuž dal Otec moc nad všemi lidmi, smí i v této hodině hledět k slávě. Neslyšíme v jeho slovech žádný strach či hořkost, spíš jistotu, že splnil svůj úkol: „Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.“ Všechno, co od něj Otec žádal, splnil. Slyšíme z jeho modlitby, že zjevil jeho jméno lidem. Boží jméno JSEM, ono tajemné JHVH slyšel kdysi Mojžíš z hořícího keře na hoře Oréb a oznámil je Izraeli. Ale Ježíš dává poznat svým učedníkům, že ho smějí vzývat jako svého Otce.

V nás všech je veliká žízeň po životě. Proto alchymisté v dávných dobách vymýšleli tajemné elixíry a dnes nám farmaceutické firmy nabízejí nejrůznější prostředky k udržení či obnovení mládí. Nejstarší písemná památka lidstva na klínových tabulkách vypráví o králi Gilgamešovi, který hledá rostlinku, dávající věčný život. Tato touha trvá stále. Tvůrčí člověk chce přežít svou konečnost ve své tvorbě či milovník rodiny zase ve svých dětech. Není málo těch, jimž věčný život splývá s převtělováním do jiných bytostí. V modlitbě Ježíšově to však je jinak: „…život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ Nepravých bohů, kteří berou život, je dost, jediný pravý Bůh, jehož poznáváme v Ježíši Kristu, život dává a ne na chvíli, ale natrvalo, pro celou věčnost. Však ani život, ani smrt nás nebudou moci odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Ta druhá část modlitby – a ta je obsáhlejší – se týká Ježíšových učedníků. To jsou ti, které mu Otec dal, aby byli s ním. „V pravdě poznali, že jsem od tebe vyšel a uvěřili, že jsi mě poslal. Za ně prosím.“ Apoštol Pavel ví, že oslavený Kristus na Boží pravici se za nás přimlouvá. Ale již předtím Pán Ježíš prosí za své, aby je Otec zachoval, i když on od nich odejde. Budou žít v prostředí, kde jim bude těžko: „Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.“ Ale jako sám neprosí o to, aby byl ušetřen cesty kříže, nežádá ani pro své učedníky snadnější život: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.“ Už v modlitbě, kterou Pán učil učedníky, byla prosba: „Zbav nás od zlého.“ Nejde tu asi o zlé věci, které se stávají i hodným lidem, ale o to, aby ten Zlý, který učedníka může pokoušet, neměl nad ním žádné moci. Bůh může i v nejhorších podmínkách každého z nás zachovat od moci Zlého, který vede k pýše, neposlušnosti i zoufalství. Vždyť ten, v jehož jménu jsme pokřtěni, se právě za to modlil.

A že se to týká opravdu i nás, nejen Ježíšových učedníků tenkrát, je zřejmé z té poslední části jeho modlitby: „Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří.“ Pán Ježíš myslí na celou církev, která půjde staletími až do dnešní doby, myslí na nás, jak tu jsme shromážděni, za nás prosí Otce: „…aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě.“ Za lidi, kteří jsou tak odlišní, jako Židé a Řekové, jako otroci a jejich páni, jako katolíci a evangelíci, zní jeho prosba: „…aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal.“ Je zvláštní, že Pán Ježíš se sice nemodlí za svět, ale svět neodepsal: on chce aby jednáním jeho učedníků svět k němu našel cestu: „…aby tak svět uvěřil, že jsi ty mě poslal.“

On své dílo dokonal, ale my, jeho učedníci, jeho církev, nikoli. Svět má být získán pro něho a to i naším úsilím po skutečné jednotě Božího lidu. Pán Ježíš nám nedal poznat ty největší skutečnosti a tajemství víry jen pro naše vnitřní obohacení: „Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně a já abych byl v nich.“

Když jsme četli ze Skutků o Štěpánovi, prvním mučedníku církve, viděli jsme, co dokáže nenávist světa. Ježíš neprosí, aby se nedotkla Štěpána a proto umírá. Ale on prosí Otce o něco jiného: „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mou tam, kde jsem já, ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal.“ Ta prosba byla vyslyšena: když Štěpána utloukají kameny, „…uzřel slávu Boží i Ježíše, jak stojí po pravici Boží.“ Pán Ježíš prosí i za nás, abychom byli s ním a viděli jeho slávu; nečeká nás nicota, ale jeho přítomnost. To je něco z tajemství věčného života: že budeme s ním, který se za nás před dvěma tisíci lety modlil.

Amen.