J 18,33–40

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Ž 24,7–10 a Zachariáš 9,9–10
Čtení: Mt 21,1–17
Text: J 18,33–40
Ve všech oddílech Písma, které jsme dnes četli, se stále opakuje jedno slovo: král. Žalmista volá k otevření bran, aby jimi mohl vejít Hospodin, král slávy. Prorok Zachariáš vybízí Jeruzalém, aby jásal, protože k němu přijíždí král na oslátku. Matouš vypráví o příjezdu toho, který je tichý král a zástupy mu vzdávají hold jako synu Davidovu, jako Mesiáši.

Náš text z Janova evangelia, který nás vtahuje do tajemství Pašijí, má úplně jinou atmosféru. Žádná rozjásaná dcera sionská tu nevítá svého legitimního krále. Naopak, nechce jej a žádá si místo něho Barabáše, vzbouřence, lupiče a jak překládají kraličtí „lotra“. Jakoby to byla výstižná ilustrace slov, jež Ježíš říká Nikodémovi: „Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ (J 3,19) Proti Barabášovi Ježíš nemá šanci. Lotr si užívá svobody a Ježíš je odsouzen k smrti na kříži.

A přece v tom výslechu před Pilátem se stále znovu jedná o to, je-li Ježíš skutečně král. Když vjížděl do Jeruzaléma, měl za sebou prorocké slovo o králi na oslátku. Ale teď je vydán do rukou člověka, který pro nějaké duchovní roviny nemá nejmenší pochopení. Jde mu o politickou skutečnost. V ní je doma a ví, jak zatočit s těmi, kteří představují nebezpečí pro římský stát; židovský král sem bezpochyby patří. Ale Ježíš, který stojí před ním jako zajatec, mu všechno komplikuje. Přiznává, že je král – a tady se může pyšný úředník Říma jen pobaveně usmát. Král je vždy ztělesněním moci, ale Ježíš ji nemá. „Tvůj národ a velekněží mi tě vydali.“ Tenhle král nikoho nereprezentuje a nikdo ho nechce.

Ale on stojí na tom, že krále je. „Moje království není z tohoto světa“, říká ten podivný muž. A přidává, že proto přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě. „Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“

Pilát s Ježíšem skončil tím, že pravda se stejně nedá poznat: „Co je pravda?“ Možná, že v té otázce je skutečná hořkost a poznání, jak s pravdou je to těžké, protože každý bere vážně jen tu svou. Ale je zvláštní, že tento pochybovač o pravdě skutečnou pravdu zná a nezamlčí ji: „Já na něm žádnou vinu nenalézám.“ Aspoň na chvíli dal průchod pravdě, i když ze strachu ji potom popřel tím, že Ježíše odsoudí.

Všechna království tohoto světa mají stejný osud: jednou se rozpadnou a vystřídá je něco jiného. Ježíšovo království trvá. To proto, že není založeno na násilí a moci, ale na pravdě Boží, kterou si žádný člověk nemůže ochočit a ohnout podle svého. Ježíš je svědek této pravdy, že Bůh nás miluje a že nás nestvořil proto, aby nás opustil, ale obdarovával. „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré věci těm, kdo ho prosí.“ (Mt 7,11)

Ježíš nám nelichotí, protože dosvědčuje pravdu i o člověku. Jsme opravdu zlí, když v podobě lidí z pašijního příběhu volíme raději lotra, než tichého krále, když Hosana se tak rychle mění v „Ukřižuj!“ On přišel vydat svědectví pravdě, že Bohu o nás jde, ale přitom my o něj nestojíme a jdeme si po svých cestách. A Ježíšovo svědectví pravdě v tom nejhlubším slova smyslu není poučování, ale smrt na kříži. „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“ (Iz 53,6)

Pilát Ježíše vyslýchal, ale neslyšel. Neslyšel hlas tichého krále jako hlas krále slávy, poslední autority, před níž se člověk dobrovolně sklání. Zaslechnout tento hlas není nic samozřejmého, ale veliký dar Boží milosti, ano působení Ducha svatého, o němž Pán Ježíš říká učedníkům: „Jakmile přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.“ Potom už Ježíšova slova o jeho království nás rozradovávají a jeho hlas zní v našem srdci a dává nám sílu i naději. „Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“

Amen.