J 19,23–36

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: 1J 5,5–8
Čtení: Ž 22,1–20
Text: J 19,23–36
Když Jan vypráví ve svém evangeliu oo utrpení a smrti našeho Pána, zřetelně se svým podáním odlišuje od prvních třech evangelistů. Není tu slyšet výsměch velekněží, že pomáhal jiným, ale sám sobě pomoci nedokáže, jen malý útržek rozhovoru vojáků o jeho šatu. Jakovy náhle bylo veliké ticho i v okamžiku Ježíšovy smrti: nekříčí mocným hlasem, jak to zmiňuje Matouš, ale naklání hlavu jako dítě, které usíná a tichounce skoná.

A pod křížem nestojí nepřátelé, jak to čteme u synoptiků, ale čtyři ženy a jeden učedník. Nevydají ve své bolesti ani hlásku, ale jsou tam s ním, malá hrstečka jeho církve, která ho miluje. To všechno Jan, který je očitým svědkem, podává svým zvláštním způsobem. Nespokojuje se jen s popisem událostí, ale vidí i to, co je za nimi jako jejich skrytý smysl. Není to však hodně přitažené za vlasy a hodně vykonstruované? – bude se ptát kritický čtenář. Když Ježíš řekne, že má žízeň, podle Jana to má jediný důvod: „aby se až do konce splnilo Písmo.“ A cituje slova 22. žalmu, který je bolestnou modlitbou Božího spravedlivého: „Rozdělili si mé šaty a o můj oděv metali los.“ A konečně ta rána kopím do srdce, kterou dostává mrtvý Ježíš, ačkoli jinak se odsouzencům roztříštily kosti, má stejné zdůvodnění: „Neboť se tak stalo, aby se naplniklo Písmo: ani kost mu nebude zlomena.“

Jan nám chce prostě sdělit, že tento příběh, který má všechny rysy lidské tragédie, je naplněním Božího záměru. Ne náhoda, ale Pán Bůh sám tu je v činnosti a jemu musí nakonec posloužit i lidské zlo. Ten trpící Boží spravedlivý, který je zbaven i těch šatů, posledního znaku lidské důstojnosti, který má takovou žízeň, že se mu jazyk lepí k patru, je dosvědčen už ve Starém Zákoně a ukazuje k Ježíši. Možná, že pro Žida, jemuž trpící, ukřižovaný Mesiáš byl jedním velkým pohoršením, právě toto svědectví Janovo, citující Písmo, mohlo být velikou pomocí k víře. Stejně tak i jeho zmínka o tom, že se naplnilo Písmo, když ukřižovanému Ježíši nebyly lámány kosti. Protože velikonoční beránek, který svou krví zachránil izraelské prvorozence v Egyptě, nesměl mít podle Písma zlomenou kost, právě tato zdánlivá náhoda na Golgotě byla už nápovědí k tomu svědectví, jež kdysi zaznělo z úst Jana Křtitele: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“

Kolem kříže stojí jeho nejbližší. A Ježíš v posledních chvílích myslí na ně. Ta, o níž Simeon kdysi porokoval, že její duši pronikne meč, vidí svého Syna, aniž by mu mohla sebeméně pomoci. Ale on pomáhá jí, když ji svěřuje svému učedníku. Pro něho bude matkou, pro Ukřižovaného je však teď jen ženou, bez jakýchkoliv nároků na něj, protože On patří jen svému Otci. „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ Možná, že se tu skrývá také hlubší janovský význam, snad tu jde o církev Staré smlouvy a církev Ježíšovu, které spolu mají žít v jednom společenství – však právě to nebylo na začátku nic snadného, jak víme z listů apoštola Pavla. Ale i kdybychom tento alegorický obsah pominuli, cítíme z tohoto Ježíšova slova na kříží skutečnou lásku; „miloval své, kteříž jsou ve světě a prokázal svou lásku k nim až do konce.“ (J 13,1).

Než Ježíš zemřel, řekl poslední slovo: „Dokonáno jest.“ Není to slovo resignace, ale vítězství. On dokonal a uskutečnil to, co Bůh od něho chtěl.

K dílu spásy se už nedá nic přida a nemůže jej nikdo vylepšit. Je dokonáno tak, že je úplné a nezrušitelné, nestárnoucí ve své moci a síle. Každý, kdo věří v něho, jehož Bůh dal světu, nezahyne, ale má věčný život. Každý, kdo v tom Ukřižovaném objeví vírou Božího Syna, dostává i ve své slabosti jeho sílu a moc: „Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?“

Když Boží Syn dokonal dílo spásy svou obětí, z jeho rány vytekla krev a voda. „A ten, který to viděl vydal o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé.“ Je to zřejmě něco velmi důležitého, co přesahuje skutečnost, o níž by snad jinak mohl uvažovat jen patolog. Už na začátku jsme četli z Janovy epištoly, že Ježíšova cesta k nám jde skrze vodu a krev. „Ne pouze skrze vodu křtu, ale i skrze krev kříže.“ Ježíšovou smrtí se stává křest a Večeře Páně (a to je nepochybně smysl janovského vyprávění) ujištěním a viditelným znamením Boží lásky. A přece ani tyto svátosti by nezmohly naši nevěru, nechápavost, nepřipravenost, kdyby nepůsobil Duch svatý. „To je ten, který přišel skrze vodu a krev a Duch svatý o tom vydává svědectví.“ (1J 5,6)

Křest a Večeře Páně, ty dvě svátosti církve, které zvěstují – byť v jiné formě – totéž co evangelium, nepůsobí automaticky. Mohou být dokonce zavádějící. Povrchní křestní praxe může vést k vyprázdnění evangelia stejně tak, jako pověrečné pochopení Večeře Páně. Jenom když je tu ještě to třetí, svědectví Ducha svatého v našich srdcích, jsme účastni toho, co Ježíš Kristus vykonal pro nás. Jen v očekávání na živou přítomnost Ducha se odvažujeme i dnes slavit Večeři Páně.

Amen.