J 20,19–29

Introit: 1Pt 2,1–5
Čtení: (křestní): Ř 6,3–11
Text: J 20,19–29
V nedělní ráno se Vzkříšený Pán setkává – tak o tom svědčí čtvrté evangelium – s plačící Marií Magdalenou a večer jde za svými ustrašenými učedníky. Nevadí mu zavřené dveře; neklepe na ně, aby mu někdo otevřel. Když vyšel z hrobu, k němuž byl přivalen těžký kámen, žádné naše zamčené dveře už nic neznamenají. On přichází ke svým, aby poznali, že je živ. „Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.“

Jeden z nich o tuto radost přišel. Nebyl s nimi a nedokáže věřit očitým svědkům, kteří mu říkají: „Viděli jsme Pána“. On ho však neviděl, jenom o tom slyší. Tomáš je teď na tom stejně jako my, kteří jsme odkázání jen na svědectví apoštolů, jež k nám zní v Písmu. Nemáme žádný důkaz, o který bychom se mohli opřít, slyšíme jen ujištění dávných svědků: „Co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se ruce naše dotýkaly, to zvěstujeme…“ Je to spolehlivé natolik, abychom na tom založili svůj život? Tomáš odpovídá: Ne, pouhá slova spolehlivá nejsou. „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“

A zase je neděle, zase jsou zavřené dveře a Ježíš je uprostřed. Teď nemluví k ostatním učedníkům, jen k Tomášovi. Však dnes přišel právě kvůli němu, který se ve své pochybnosti nemůže radovat jako ostatní. Nabízí mu přesně ten hmatatelný důkaz, který on si tak neústupně žádal. Zatímco Marii Magdaleně, s níž se potkává v nedělním jitru, zní jeho: „Nedotýkej se mne“, Tomášovi říká pravý opak. S každým z nás on jedná jinak, protože každý z nás je jiný a on to ví. Zná naši vnitřní uzpůsobenost i naše bloky, které v sobě máme jako ten Tomáš. A ve své lásce i té jeho paličaté neústupnosti vychází vstříc. A právě toto Ježíšovo porozumění Tomášově duši, ta ochota, v níž se vydává jeho zkoumajícím rukám, Tomášovi umožní vyslovit tak veliké vyznání, které dosud nebylo o Ježíši nikým vyřčeno: „Můj Pán a můj Bůh!“

Není těžké věřit, když člověk vidí Ježíše jako Tomáš a ostatní učedníci. My nic podobného už zažít nemůžeme a jsme odkázání jen na slova evangelia, na to zvěstování učedníků: „Viděli jsme Pána“. Stačí ta dávná jistota dávných lidí pro nás, kteří vidíme všechno jiné, jen ne Vzkříšeného? Není víra v Ježíše Krista, živého a přítomného svému lidu, čím dál těžší našemu stále povrchnějšímu chápání? Ano, je. A všechny ty otázky a ještě mnohem palčivější zůstávají, protože nemáme v rukou žádný důkaz, kterým bychom je umlčeli, jako Tomáš. Máme to o mnoho těžší a Pán Ježíš to ví. Proto blahoslaví i nás, kteří jsme neviděli a přesto uvěřili. Uvěřili jsme, protože On stejně tajemným způsobem jako tenkrát vstoupil do našeho života. A věříme s pomocí Boží, jinak by to vůbec nešlo, že je s námi po všechny dny, ať bude slunečno či zataženo. Nemáme žádný důkaz, máme jen slovo těch, kteří nám vydali o něm svědectví. A máme ujištění křtu a Kristova stolu, že jsme jeho a nikdy nás neopustí. Nemůžeme říct jako učedníci: „Viděli jsme Pána“, ale můžeme být blahoslaveni, v tom nejplnějším slova smyslu šťastni, když jsme ho neviděli a uvěřili, abychom stejně jako Tomáš o něm vyznali: „Můj Pán a můj Bůh!“

Amen.