J 20,19–29

Písně: 667, 681, 350, 671, 341

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Věřící Tomáš
Introit: Ž 116,1
Čtení: Mt 28,16–20
Text: J 20,19–29
Poslání: 1Pt 2,2–5

Oblíbená internetová sociální síť Facebook mimo jiné sdružuje lidi v různých zájmových skupinách. Ty se vytvářejí okolo seriózních společenských témat, známých osobností nebo zajímavých jevů. Anebo s jistou nadsázkou pro pobavení či recesi, jako třeba skupina „Nesnáším, když na mě spadne klavír ze třetího patra“, či „Paroubek na Mars“.

Existuje také skupina s názvem „Jediný, komu můžeš stoprocentně a vždycky věřit, jsi ty sám“. Mezi českými uživateli Facebooku se k ní přidalo kolem 60 tisíc lidí, což už je slušné krajské město.

Musím říct, že mě trochu zneklidnilo, když jsem si skupinu prohlížel. Za nějakých třicet let svého života sám sebe už trochu znám a představa, že věřím jenom sám sobě, mi přijde hodně naivní, snad i pyšná a trochu nebezpečná. Pak jsem si ale přečetl pár příspěvků a zkusil se na svět podívat očima těch, kteří tento názor sdílí. A uvědomil jsem si, že možná víc než z nějaké pýchy či sebestřednosti ten postoj vychází ze zkušenosti nenaplněných očekávání, zklamání a ztracené důvěry. Jedna členka to ve svém příspěvku shrnula: „My nejsme skeptici, jen lidi s vlastními zkušenostmi…“

První neděli po Velikonocích otevíráme Písmo a čteme příběh Tomáše, zvaného Didymos. Toho, jehož dějiny pojmenovaly „nevěřící Tomáš“. Tomáš se dostal do lidového povědomí jako první křesťanský pochybovač, skeptik. Stal se tak na staletí příkladem, jak to být nemá, stal se špatným vzorem. „Nevěřící Tomáš“ říkáme těm, kteří nejsou ochotni vzít rychle za své cizí mínění, názor nebo informaci. Máme-li si někde v Bibli vzít příklad pro svůj život, zřejmě to nebude Tomáš.

Ale kdo z lidí kolem Ježíše má být příkladem? Petr, jehož Ježíš nazval „satanem“, protože vůbec nepochopil, oč jde o Velikonocích? Ten Petr, který ve strachu popřel, že Ježíše vůbec zná? Nebo Petr, Jakub a Jan, kteří v kritické chvíli v zahradě Getsemane nevydrželi vzhůru, když se Ježíš modlil a bojoval nejtěžší lidský zápas, zápas sám se sebou, se svou slabostí, se svým pokušením? Nebo ostatní učedníci, kteří se na Velký Pátek strachy rozutekli, protože byli stoprocentně přesvědčeni, že je doopravdy konec? Nebo ženy, které po návštěvě prázdného hrobu nikomu nic neřekly, protože se bály?

Evangelium nelíčí vzory příkladného chování. Evangelium představuje člověka, který se setkává s Boží mocí, s jeho slovem, s jeho láskou. Člověka jako jsme my. Zápis evangelia jistě leccos zjednodušuje, jistě je mnohé poznamenáno vírou první církve, která si pamatovala a zapsala, co potřebovala, co bylo důležité. Ale rozhodně není evangelium ideologicky přikrášleno. Máme tak před sebou muže a ženy, kteří přestože byli později svatořečeni, dostali legendární rysy a téměř mytologickou nedotknutelnost, byli obyčejnými lidmi se vším, co to obnáší.

To první, co se dovíme o učednících po Ježíšově vzkříšení, je, že byli ze strachu shromážděni kdesi za zavřenými dveřmi. Tam se s nimi setkal vzkříšený Ježíš, opět tím nezachytitelným způsobem, kdy nestačí slova, natož film nebo fotografický papír. Víme o tom setkání jen tolik, že se Vzkříšený objevil za těmi zavřenými dveřmi, že to byl určitě on a že učedníkům řekl „pokoj vám“. To nejdůležitější a nejpřekvapivější bylo asi to, že Ježíš přišel za ty zavřené dveře. A víc než to „procházení hmotou“ je pro nás důležité to, že Vzkříšený se setkal s učedníky navzdory jejich strachu, smutku, pocitu prohry. Navzdory tomu, že se schovali a zavřeli za dveře, uzavřeli do své bolestné situace. Takoví byli – a přesto nebo právě proto se s nimi Ježíš setkal!

Tomáš, ten slavný „nevěřící“ Tomáš, při tom prvním, památném setkání učedníků se Vzkříšeným nebyl. V tom je na tom stejně jako my. Tomáš má – stejně jako my – pouze zprostředkované zprávy. A pochybuje.

Ale opravdu pochybuje? Pochybou je přece skepse, která nevěří, že by se něco takového mohlo stát. Pochybovat znamená přiklánět se k nedůvěře, pochyba je otazník, který užuž říká „to není pravda, já tomu nevěřím“. To ale Tomáš nedělá. On jen klade jisté podmínky vlastnímu uvěření.

Ani se mu nedivím. Předně – ta zpráva je příliš neuvěřitelná, příliš ojedinělá, aby ji Tomáš měl k čemu připodobnit ze svých dosavadních zkušeností. S ničím takovým se dosud nesetkal. Navíc Tomáš nechce být lehkověrný, příliš snadno důvěřivý. Život ho naučil. Možná už naletěl podvodníkům nebo obchodníkům s iluzemi, jako každý. Určitě se také mnohokrát zklamal, kdo ne? A v samotném příběhu, který prožil s Ježíšem, zažil, stejně jako ostatní učedníci, zklamání dokonce několikeré. Spolu s ostatními do poslední chvíle nechápal mnoho věcí, které Ježíš dělal. Nebylo mu jasné mnohé z Ježíšova učení, mnohé z jeho životního příkladu. Nakonec přišlo zklamání největší – nad ukřižováním, nad tou do poslední chvíle jednoznačnou prohrou všeho, co Tomášovi bylo již několik let „svaté“, nač vsadil, čemu doopravdy uvěřil. Co bylo příliš velké a příliš nedávno. Jako bych slyšel tu hlášku z Facebooku: „Nejsme skeptici. Jen lidé s vlastními zkušenostmi…“

Kdo se chce nad Tomášem pohoršovat nebo se nad něho povyšovat? Kdo chce říkat „nevěřící Tomáš“ s přídechem smutného pohrdání? Nejsme náhodou taky takoví? A není to nakonec dobře, že takoví jsme? Kolikrát jsme málem naletěli a kolikrát jsme doopravdy naletěli! Kolikrát nás poblouznil člověk, názor, ideologie, že jsme byli ochotni na ni přísahat! Skepse moderního člověka se nezrodila jen z lidského hříchu, nýbrž z opakovaného zklamání a ze zneužité důvěry. Jestliže současný člověk na Facebooku nebo jinde řekne „nevěřím nikomu a ničemu“, je v tom kus zoufalství. Komu a čemu chceme ještě dnes věřit? Druhým lidem? Rodičům, dětem, partnerům? Politikům, politickým ideologiím? Finančním trhům? Knížkám nebo filmům? Všude najdeme omyly a podvody. Nebo snad chceme věřit církvím a náboženstvím? Kněžím a farářům? Kazatelům, misionářům? Výkladům Bible? Jistě, všude najdeme poctivé a moudré – právě jako ty druhé. Skoro to vypadá, že má ten Facebook pravdu. „En bloc“ nelze věřit opravdu nikomu a ničemu.

Co tedy zbývá? Já sám, moje opatrnost i nedůvěra. Víra v sebe sama. Vše se odehrává v jednom bodě, bez kontroly. Člověk věřící sám v sebe je sám sobě měřítkem i cílem. Měřítka si sama dávají cíl, cíl si určuje měřítka, vlastní hodnoty jsou ověřitelné zase jen vlastními hodnotami. Myslím, že taková víra je velmi pochybná.

Tomáš se nechce dát lacině přesvědčit. Kdyby někdy v roce 30 existoval Facebook, nejspíš by se k té skupině zklamaných a nedůvěřivých lidí Tomáš připojil, pokud by ji dokonce sám nezaložil. Vždyť – komu a čemu může věřit? Svým kolegům učedníkům, kteří jinde tolikrát sami pochybují? Pilátovi, veleknězi, politikům? Zbožným přáním? Falešnému triumfalismu snadného vítězství? A tak zbývá on sám. Jeho vize, že nejprve je potřeba vše ověřit. Očima, rukama, tedy zase jím, Tomášem.

A pak se stane, co se stane. To, o čem vyprávěli učedníci, odehraje se tentokrát znovu – vlastně jen pro Tomáše. Má co chtěl. Dostane možnost si „sáhnout“. Tomáš si ovšem nesáhne. Místo toho vysloví krásné, nesmírně silné vyznání víry: „Můj Pán a můj Bůh.“ To není žádné vědecké uznání „ano, je to pravda, vzkříšení je možné, opravdu se to stalo, jsem přesvědčen předloženými důkazy“. Tomáš vysloví to, oč ve vyznání víry a v celém příběhu jde: „Můj Pán a můj Bůh.“

Tohle je vyznání víry! To přece není žádný nevěřící Tomáš! Tváří v tvář tomu, který byl mrtev, ukřižován, umřel i pohřben jest, tváří v tvář tomu, co se zdálo být definitivním koncem, vysloví: „Můj Pán a můj Bůh.“ Jinými slovy: „Nikdo a nic nevládne mně ani světu, než dobrý a mocný, laskavý a spravedlivý, prohrávající a přesto vzkříšený Pán a Bůh.“

A tak nám Tomáš může být i vzorem. Především zůstal otevřený i tak neuvěřitelné a neprokazatelné události, jako je vzkříšení. Zůstal otevřený naději, že evangelium o Ježíši Kristu Spasiteli je pravda. Neuzavřel se, neopevnil se ve své skepsi, neučinil ze své „nevěry“ ideologickou pozici. Se slovy „můj Pán a můj Bůh“ opouští Tomáš skupinu „Jediný, komu můžeš stoprocentně a vždycky věřit, jsi ty sám“. Poznal na vlastní kůži, že sebedůvěra i pýcha, ale také skepse a zoufalství ustupují, přemoženy setkáním se Vzkříšeným. Poznal na vlastní kůži a ukázal i nám, že víra a důvěra vznikají tam, kde Bůh sám přichází za člověkem. Poznal, že jediný, komu můžeš stoprocentně a vždycky věřit, nejsi (naštěstí!) ty sám, ale tvůj Pán a tvůj Bůh.

A řekněme odvážně, že z Tomáše si můžeme vzít příklad i v té jeho opatrnosti a počáteční nedůvěře. Nechtěl se spolehnout jen na jedno vyjádření svých kolegů. Chtěl uvěřit sám za sebe. Víra druhého může být pomocí, příkladem, oporou. Proto i u dnešního křtu stáli rodiče, kmotra a my všichni. Tomáš ale potřeboval uvěřit i sám za sebe, z vlastního rozhodnutí, z vlastního poznání. Také když křtíme dítě, jako dnes Kryštofa Jáchyma, svěřujeme ho Boží milosti, skrze niž věříme, že jednou se i Kryštof přizná ke své víře z vlastního rozhodnutí, třeba při konfirmaci, třeba při jiné příležitosti.

Nakonec ovšem zaznívá z Ježíšových úst vůči Tomášovi jakási výtka. „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Udělal někde Tomáš přece jen chybu?

Asi v tom, že sám určil „podmínky důkazu“. Ve své obezřetnosti si nevšiml, že své rodící se víře klade nepřiměřené překážky a tak vlastně klacky pod nohy. Chtěl důkaz smyslů. Takový my k dispozici nemáme. Tomáš jej dostal, ale vlastně ani sám nepoužil. Chtěl vidět a dotknout se, ale nakonec zůstal u toho, co viděl. Nakonec pochopil, co nechápal ještě včera: pro víru ve Vzkříšeného nejsou rozhodující předložené důkazy podle vlastních pravidel, nýbrž setkání se Vzkříšeným.

Tohle měl Tomáš chtít a odpovědět svým spoluučedníkům: dokud se s ním nesetkám, vlastně dokud se On nesetká se mnou, neuvěřím. Nebudu moci. Uvěřím ve chvíli, kdy On sám mne navštíví. Já chci být tomuto setkání otevřený. A spolehnout se na to, co slíbil: Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.

Amen.